Princezna vědkyně Tereza Bavorská: Manželství vyměnila za rostliny a zvířata

Po celá staletí měly dcery panovníků na výběr jen ze dvou možností: buď přijaly postavení manželky a matky, nebo vstoupily do kláštera. Ani v moderním 19. století se toho v tomto ohledu příliš nezměnilo. Přesto si bavorská princezna Tereza našla způsob, jak se vyhnout všem nabídkám k sňatku. Navzdory protestům rodiny se pustila do něčeho pro ženu, a urozenou dámu zvlášť, naprosto neslýchaného. Zcela se ponořila do vědeckého výzkumu. Právě jí tak německá muzea vděčí za rozsáhlé sbírky hmyzu, rostlin i kultovních předmětů z různých částí světa. Přitom možná chybělo jen málo k tomu, aby šlechtična zakotvila ve svazku manželském, jak od ní žádali její nejbližší.

Neobvyklé záliby

Vědkyně s modrou krví přišla na svět roku 1850 jako jediná dcera budoucího bavorského prince regenta Luitpolda a jeho ženy rakouské arcivévodkyně Augusty Ferdinandy. Děvčátko vyrůstalo ve společnosti svých tří bratrů Ludvíka, Leopolda a Arnulfa. Zřejmě díky tomu se Tereza už od dětství zajímala o naprosto neženská témata. Princezna se účastnila výuky svých bratrů, takže propadla vábení přírodních věd. Uchvátila ji botanika, zoologie i etnologie. Už tím se vymykala. 

Od princezen se očekávalo, že se budou věnovat učení se cizím jazykům, hudbě, tanci, vyšívání či malování. Studium přírodních věd podle tehdejšího přesvědčení náleželo mužům. Co si však počít, když princezně přišlo vyučování jejích bratrů o tolik zábavnější než to její? I tak si o mnoho let později stýskala, jak málo toho stihla pochytit. Chyběly jí znalosti především ze dvou pro ženy zapovězených odvětví: matematiky a latiny. Cestu k matematice si našla sama. Hůře to dopadlo s latinou. Vychovatelé totiž považovali za dostačující, když urozené dámy zvládly latinské zpěvy či modlitby. Proč je zatěžovat nějakou složitější gramatikou? Kvůli tomuto přístupu se Tereza v budoucnosti potýkala s problémem, jak vědecky popsat všechny zástupce živočišné i rostlinné říše, s nimiž se setkala. Nicméně k tomuto okamžiku vedla ještě dlouhá cesta. Předtím ji zasáhl Amorův šíp… 

Pomatený kavalír

Zájem učené princezny neupoutal nikdo jiný než její o tři roky starší bratranec Otto I. Bavorský. Šlo o inteligentního, společenského, milého mladíka, který se navíc mohl pochlubit přitažlivým zjevem. Proti takovému svazku by rodina nic nenamítala. Vždyť Otto patřil k synům bavorského krále.

Jak bylo tehdy zvykem, nastoupil mladíček v roce 1863 k armádě. Zúčastnil se dvou válek – roku 1866 rakousko-pruské a o čtyři roky později prusko-francouzské. A právě tehdy se něco pokazilo. Po zážitcích z bojiště mladý muž upadal do depresí a vyhledával samotu. Postupně se začal chovat víc než podivně. „Je velmi bolestné vidět Otta v takovém stavu utrpení, který se denně zhoršuje. Obvykle nespí čtyřiadvacet hodin, po osm týdnů si nesundává boty, chová se jako šílenec, dělá strašné obličeje, štěká jako pes,“ napsal o stavu svého bratra mladý král Ludvík II. Bavorský.

Pomateného prince jeho příbuzní v dalších letech drželi v domácím vězení na různých německých zámcích. A co Tereza? Ta se chtíc nechtíc musela smířit s tím, že ke sňatku s jejím vysněným kavalírem nikdy nedojde. Nezapomněla na něj však, navštěvovala ho, psala mu dopisy a prý velmi těžce nesla, jak špatně s ním její vlastní rodina zachází. Její blízcí ale neprojevili žádné pochopení pro její zlomené srdce. Rozhodli se, že dívka musí dostát svým povinnostem a co nejdříve se provdat.

Vzpurná nevěsta

O nápadníky neměla princezna nouzi. Žádný však nevzbudil její zájem. O jednom z kandidátů na ženicha, nejmladším bratrovi císaře Františka Josefa I., si dokonce poznamenala: „Ten muž je mi trnem v oku, je mi doslova odporný, dělají narážky na to, že si mě vezme, za něco takového pěkně děkuji. Prý je navíc zlomyslný a bezcitný, nemá žádný talent, vyhledává jen zábavu a vymýšlí hloupé žerty. A za toho se mám provdat? Ani mě nenapadne!“

Osobní schůzky s potenciálním manželem Terezin odpor k němu nijak nezlomily. Ba naopak! Ještě zesílil. Považovala ho za hejska, ani slušně zaopatřit ji nemohl, protože dle jejích slov neměl žádný majetek. Ze zamýšleného spojení urozených rodů tedy sešlo.

To ovšem neznamenalo, že by se otec a bratři vzdali dalších pokusů o princeznino provdání. Proč se těchto vyjednávání neúčastnila Terezina matka? O tu přišla princezna již v pouhých třinácti letech. Kdo ví, zda by si rakouská arcivévodkyně v dohazovačských praktikách počínala obratněji než mužští členové domácnosti…

I tak musela mladá dáma čelit nejrůznějším metodám, jak ji dostat pod čepec. Například ji nutili snídat s budoucí tchyní. Když tohle selhalo, přišla na řadu otázka životního zabezpečení. S tou vyrukovali především její bratři. „Můj vztah k bratrům nebyl snadný. Jeden z nich, když viděl, že se nechci vázat, mi dal na srozuměnou, že je to nezbytné pro rodinu. Žili jsme ve skromných poměrech, a pokud bych zůstala v domě rodičů, byla by to zátěž pro všechny. Tímhle argumentem jsem se trápila dlouhé měsíce a roky,“ vzpomínala Tereza. Nakonec však všudypřítomný tlak ustála. Celým svým srdcem i duší se upnula k vědě. Copak by nějaký manžel mohl její badatelskou vášeň pochopit?

Neúnavná cestovatelka

Tereza Bavorská se nespokojí s bádáním z pohodlí pracoven, jak se to tehdy běžně dělávalo. Chce na vlastní oči spatřit krásy přírody. Její první kroky vedou roku 1875 do Tuniska. Cestuje v utajení, avšak s doprovodem přiměřeným svému postavení. Jeden muž ji má chránit, další jí slouží a ženská společnice dohlíží na její počestnost. A co vlastně princezna zkoumá? Zajímá ji všechno. Od nejmenších broučků a rostlinek po velká zvířata či domorodé zvyky. Kromě Tuniska navštíví Skandinávii, zejména oblasti severně od polárního kruhu, také Rusko, Brazílii a západní části Jižní Ameriky. Při těchto výpravách se může plně spolehnout na své jazykové znalosti. Ovládá prý až dvanáct cizích řečí! 

Její badatelské cesty rozhodně nelze považovat jen za pouhou zvláštnůstku znuděné aristokratky. Popíše čtyři nové druhy ryb, seznámí učence s dosud neznámými druhy hmyzu i rostlin. Její otec ani bratři si už nestýskají, že neprovdaná žena představuje zátěž pro rodinný rozpočet. Jejich poměry se totiž mezitím značně změnily. Jak to?

Otec regent, bratr král

Král Ludvík II. Bavorský je roku 1886 prohlášen za nepříčetného. Kdo bude místo něj řídit zemi? Nikdo jiný než Terezin otec a Ludvíkův strýc Luitpold, který se tak ocitá v pozici regenta. Tato úloha mu zůstane i poté, co král zbavený svéprávnosti záhy po svém uvržení do domácího vězení zemře. Trůn totiž připadne Ludvíkovu mladšímu bratrovi Ottovi, onomu princi, do nějž se tak nešťastně zamilovala Tereza. Novopečený panovník už dávno držený v ústraní kvůli pomatenosti usedne na trůn pouze formálně. Ve skutečně zemi spravuje Luitpold. Tak to zůstane až do jeho smrti roku 1912. Co bude dál? Otto přece nemůže vládnout. O blaho Bavorska má nyní pečovat Terezin nejstarší bratr Ludvík. 

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Ten se ovšem s rolí pouhého regenta nespokojí. Z jeho popudu roku 1913 parlament schválí zákon, podle něhož se v případě, že regenství z důvodu panovníkovy neschopnosti trvá nejméně deset let, může regent stát králem. Ctižádostivý Luitpoldův syn tak usedá na trůn jako Ludvík III. Jeho sestra mezitím plánuje svoji poslední cestu za přírodními krásami. Jenomže pak vypukne první světová válka. Místo obohacování přírodovědných sbírek tak Tereza otevírá dokořán dveře své vily v Lindau, kde pečuje o zraněné vojáky. A co po válce? Ludvík III. přichází o trůn, neboť z království se stane republika. Dožije v Maďarsku, kde roku 1921 umírá. Jeho stále více churavějící sestra ho následuje na věčnost o čtyři roky později. Její odkaz ovšem žije ve vědeckých kruzích dál…