Příliš vzpurný arcibiskup: Spor krále s Thomasem Becketem skončil tragicky

Dějiny Anglie první poloviny 12. století poznamenávají především neustálé spory o královský trůn mezi Matyldou a Štěpánem z Blois. Matylda je zákonnou dědičkou Jindřicha I., Štěpán který si uzurpuje moc pro sebe, vnukem Viléma Dobyvatele. V zemi zuří občanská válka, kterou až v roce 1153 ukončí Matyldin syn Jindřich z Anjou. Poráží Štěpána a přinutí ho podepsat mírovou dohodu. Když Štěpán o rok později umírá, jedenadvacetiletý mladík usedá na anglický trůn jako Jindřich II. Plantagenet. 

Tento energický a charismatický muž vyniká nejen šarmem, ale i velkou vzdělaností. Jeho největší slabinou je však velký neklid a prchlivost, která ho bude provázet po celý život. Úspěšný vojevůdce chce v zemi, zmítané spory a anarchií, zavést pořádek a právo. Něco takového Anglie už dlouho potřebuje! Zamýšlené změny nemůže uskutečnit bez schopného královského kancléře. A právě takového člověka nachází mladý Jindřich v Thomasi Becketovi. Kdo mu ho doporučil? Theobald, arcibiskup canterburský. 

Arcijáhen na lovu 

Téhož roku, kdy Jindřich nastupuje na anglický trůn, se stává o patnáct let starší Thomas Becket arcijáhnem canterburským a proboštem beverleyským. Syna obchodníka z londýnské City, muže čistě normanské krve, kterému se dostalo všestranného vzdělání v Paříži a Bologni, popisuje jeden ze současníků takto: „Byl na pohled útlé postavy a bledé pleti, s černými vlasy, dlouhým nosem a pravidelnými rysy tváře. Měl v obličeji lehkovážný výraz, byl milý a příjemný při konverzaci, otevřený v řeči, avšak lehce se zajíkával. Měl velmi bystrý úsudek a byl velice chápavý, takže každou složitou otázku snadno moudře vyřešil."

Jindřichovi se Becket okamžitě zalíbí a jmenuje jej státním kancléřem a správcem královské kaple. Mladý temperamentní král nachází v Becketovi nejen velmi schopného rádce, ale i osobního přítele a rovnocenného společníka. Becket, ač klerik, se rozhodně nijak nezříká světských radovánek. S velkým potěšením se účastní nejrůznějších turnajů a honů. Skvělý jezdec, znamenitý sokolník a zábavný společník značně převyšuje své okolí intelektem i vzděláním. S Jindřichem se výborně doplňují a užívají si spolu i při návštěvách krčem a milenek.

Thomas však vyniká i ve své práci. Je to právě on, kdo se po smrti Štěpána z Blois velkou měrou zaslouží o znovuobnovení pořádku. Podporuje panovníka ve všech záležitostech a má také rozhodující vliv na mnoho politických rozhodnutí. Král mu dokonce svěří i výchovu svých synů. 

Ctižádost větší než přátelství 

Za několik let však dochází ke zlomu. Arcibiskup Theobald umírá a král si přeje mít svého přítele i na nejvyšším církevním postu v Anglii. Thomas se zdráhá, chápe, že se pak s králem ne ve všem shodne, a to jak v otázkách církevních, tak světských. Dokonce králi odporuje: „Brzy mne budete nenávidět stejně, jako mne teď milujete, neboť si v církevních věcech osobujete autoritu, kterou nemíním trpět.“ Canterburský arcibiskup tuší, že bude stát před těžkým rozhodnutím: musí hřešit buď proti Bohu, nebo proti králi!  

Král si ale přece jen prosadí svou. První nemilé překvapení na sebe nenechá dlouho čekat. Ihned po svém zvolení arcibiskupem se Becket vzdává funkce kancléře a plně se oddává papeži a církvi. Narozdíl od svého předchůdce Theobalda je ale velmi ctižádostivý a postrádá soudný odhad. Jindřich II. je šokován. „Jak jsme se mohli ve svém příteli tak zmýlit!?“ 

Becketovo chování se brzy mění k nepoznání. Na veřejnosti je stále panovačnější a arogantnější. Mění se i v soukromí. Stává se asketou, který se věnuje jen náboženským záležitostem a modlitbě. Pod rouchem arcibiskupa ukrývá žíněnou košili a jizvy po kajícném mrskání. Lesk a pohodlí dvora mění za přísné posty, vigilie a tělesné umrtvování.

Osudový spor 

Jablkem sváru se stává spor o kompetence soudů světských a církevních. K největší rozepři dochází kvůli tomu, kdo má právo soudit duchovní osoby, dopustí-li se zločinu. Král usiluje o to, aby klerici, kteří například vraždili, byli zbaveni kněžského stavu a předáni světským soudcům. Becket protestuje. Trvá na tom, že by všichni duchovní podezřelí ze zločinu měli být vyšetřováni výhradně církevními soudy pod dohledem biskupa. Situace se neustále přiostřuje.

Roku 1164 svolává Jindřich II. do Clarendonu církevní synod. Zde pod pohrůžkou smrti donutí arcibiskupa podepsat takzvané Clarendonské konstituce, které podřizují církevní soudnictví královskému. Becket však svou přísahou považuje za neplatnou, protože ji podepsal pod nátlakem. Svůj souhlas odvolává jako nesvobodný a vynucený.

Prchá do Francie, odkud stíhá všechny své protivníky klatbou. Plných šest let trvá, než se arcibiskup a král usmíří. Nutno podotknout, že pouze formálně. Oba muži uzavírají „příměří“ a 1. prosince 1170 se Becket vrací do Anglie. Okamžitě však vyvolává nový svár, když dá do klatby tři králem jmenované biskupy. 

Tragické následky 

Jindřich se tuto zprávu dozvídá na svém dvoře v normanském Bayeux. Reaguje velmi pohoršeně a v afektu vyřkne nad Becketem ortel smrti: „Copak se nenajde nikdo, kdo by mne zbavil toho otravného kněze?!“ Prohlásí to sice znechuceně, ale s jistou dávkou nadsázky. Jeho čtyři horliví šlechtici si ale panovníkova slova vyloží po svém a okamžitě vyrážejí do Anglie. Jindřich za nimi vysílá posla s rozkazem, aby se zastavili, ale rytíře se již nepodaří dostihnout.

Odpoledne 29. prosince 1170 přijíždějí k arcibiskupovu paláci v Canterbury. Vyhledají Becketa a žádají ho, aby odvolal exkomunikaci biskupů, a pak navždy opustil Anglii. Ten pohrdavě odpovídá: „Kvůli nikomu – ani králi – nebudu utíkat!“ V čase nešpor se Becket odchází modlit do katedrály, kde ho rytíři napadnou. Srazí ho k zemi a čtyřmi sečnými ranami mečem do hlavy ukončí jeho život. Tuto vraždu vykonají tak krutě, že jeho mozek smíšený s krví potřísní kamennou podlahu chrámu.

TIP: Čas nebezpečí: Za posledních Tudorovců rozhodovala víra o životě a smrti

Jindřich je zprávou o Becketově smrti zděšen. Okamžitě chápe, že pro Řím je Becketova smrt velkým vítězstvím. Proti králi se staví národ i jeho rodina. Jindřich se proto ihned vydává na cestu do Anglie, aby vzpouru potlačil. Po vylodění se odebere nejprve do Canterbury k hrobu Thomase Becketa. Dlouho se zde modlí, a pak se nechá zmrskat. Brzy se ukáže, že právě tento čin mu přinese vítězství. Šlechta se poddává a synové skládají manskou přísahu. Jindřich projeví lítost nad tím, že zavdal příčinu k takovému zločinu, a v přítomnosti svého syna, poslů papeže, biskupů a opatů země odpřísáhne, že k vraždě nedal příkaz. Zároveň slíbí poslušnost papeži, zřekne Clarendonských úmluv a canterburské stolici vrátí zabavené statky.