Příliš křehký ptáček: Napoleonův syn Orlík zemřel jako bezvýznamný vévoda

Říká se, že narodit se jako dítě slavného rodiče je prokletí. V případě Napoleonova syna Orlíka to aspoň platilo. Začněme však od začátku. Napoleon Bonaparte udělal neuvěřitelnou kariéru. Nepříliš pohledný a před ženami zakřiknutý voják průměrného vzrůstu si dokonce nemohl dovolit ani pořádnou uniformu. Ta jeho mu nepadla, byl na ni příliš malý. Vysloužil si přezdívku „kocour v botách“. To se ale mělo brzy změnit… 

Sňatek z rozumu

Ambicióznost a patrně také vášnivost mu vynesly úspěch na vojenském poli, posléze i v politice a u žen. Dravý Korsičan se stal trnem v oku všech vládnoucích dynastií. Vždyť se dostal na jejich roveň, ba co víc, brzy je dokonce pokořil a předčil. Stal se nejvýznamnějším mužem Evropy.

Politika však vyžaduje kompromisy. Ani Napoleon si nemohl dělat, co chtěl. Ačkoli na jedné straně vystupoval jako muž nové doby, přesto i on musel sáhnout ke staré osvědčené taktice: použít manželství jako politický tah a způsob, jak získávat spojence. Jednal s ruským carem, ale Vídeň se ukázala být rychlejší a obratnější. Napoleonovi skončila v náručí Marie Louisa z rodu Habsburků. Jak jí asi muselo být, když ji „prodali“ do země, kde před ne tak dávnou dobou popravili její příbuznou Marii Antoinettu?

Těžký porod

Vztah Marie Louisy a Napoleona se asi nedá popsat několika slovy. Jistě nešlo o lásku na první pohled, ale nejednalo se ani o vynucený sňatek. Jisté pouto mezi oběma manžely vzniklo. Zvlášť, když Marie Louisa dala Napoleonovi vytouženého syna a možného nástupce.

Byl to těžký porod, na tu dobu jen se štěstím zvládnutelný. Dítě nešlo ven ve správné poloze. Napoleon se bál víc o život své ženy než o následníka. To svědčí o tom, že ji miloval. Vždyť potomek mužského rodu pro něj znamenal mnoho. Když bylo konečně po všem, všichni se starali o život nebohé, vyčerpané  matky. Na dítě zapomněli. Bezvládné novorozeně zůstalo ležet na koberci. Nikdo si toho nevábného uzlíčku bez známek života nevšímal. Teprve po chvíli se z malého tělíčka vydral první zvuk. Jako by v tu chvíli osud řekl vše. Chlapec byl obdařen bojovnou povahou a touhou žít.

Napoleon se svým následníkem patřičně pyšnil a obraz svého syna dokonce vezl s sebou i na tažení do Ruska. Kdo by v tomto uniformovaném mocipánovi hledal citově rozjitřeného tatíka od rodiny? Měl asi mnoho tváří, jako většina velikánů dějin. Orlík však reálné šance vyrovnat se tatínkově kariéře ztratil dřív, než pobral rozum. K Napoleonovi se válečné štěstí odvrátilo zády a následovaly už jen pády. Dokonce i manželka ho opustila a vrátila se i se synem do Vídně. Napoleon přišel o vše. Ale zároveň mohl být i rád. Jeho nejbližší přežili v relativním bezpečí habsburského dvora. Naštěstí pro ně byl středověk dávno pryč a vraždy nepohodlných následníků už nebyly na pořadu dne. 

Panenka

Podle dobových obrazů by se mohlo zdát, že jablko padlo daleko od stromu. Napoleon II. řečený Orlík, nevypadá na portrétech jako válečník, rváč a silný muž, kterého od jeho práv na trůn nikdo neodstaví. Naopak, působí jako panenka. Zlaté kudrnaté kadeře, milá tvářička. Ale zdědil po otci hluboký a vášnivý pohled. A také ambice. Ačkoli se u vídeňského dvora starali o to, aby o svém otci neslýchal nic dobrého, mladý bystrý muž věděl vše, co potřeboval.

Napoleon byl výjimečný muž. Orlík se chtěl stát také významným panovníkem a spřádal stále odvážnější plány, jak uchvátit koruny různých států. Někdy šlo o pouhou fantazii, jindy se jeho možnosti zdály reálnější. Už jen fakt, že vídeňský císařský dvůr si Orlíka ponechával v moci, přestože šlo o postrach evropských dynastií, mluvil za vše. Ano, Vídeň se pustila do riskantní hry, která se za jistých okolností mohla vymknout kontrole. Orlík byl nebezpečná karta a záleželo na tom, kdo a kdy ji vytáhne. Ale Vídeň počítala pravděpodobně i s možností, že jednoho dne se Orlík může hodit. Instalovat ho na polský trůn by asi nešlo kvůli Rusku, ale například řecká varianta se mohla jevit schůdnější.

Česká stopa

Realita byla taková, že Orlíkova matka od amiciózních plánů se svým synem postupně ustupovala. Žádala pro něj méně a méně. Nakonec asi byla vděčná za to, že vůbec žije a Orlík se musel spokojit s bezvýznamným titulem vévoda Zákupský. Na „svém“ zámku v Zákupech v severních Čechách přitom nikdy nebyl. Žil jako slavík v kleci. V jakémsi zlatém vězení, které pro něj připravil vídeňský dvůr v čele s jeho dědečkem, císařem Františkem I.

V dospělosti se Orlík snažil vyrovnat otci alespoň na vojenském poli. Navzdory celkové fyzické nedostatečnosti chtěl zvládnout vše, co vojenské řemeslo vyžaduje, a tak se s vervou vrhal do vojenského výcviku. Zvlášť strategický úsudek mu nechyběl a dával mu předpoklady stát se úpěšným velitelem. Kdo ví, jak by dopadl, kdyby mu osud dopřál víc příležitostí. Namísto toho mu vojenský život ničil zdraví. Chřadl a začal vykašlávat krev. Šlo to rychle. Když matka u jeho lůžka málem omdlela, Orlík pochopil. Napoleon byl pouze jeden a jemu nebude dopřáno ho napodobit. Zemřel v pouhých jednadvaceti letech, aniž čehokoli podstatného dosáhl.

Čistka

Pozdější zprávy o tom, že se Vídeň snažila Napoleona z Orlíkovy mysli zcela vymazat, se zdají přehnané. Ostatně by to bylo naivní a stejně by se to nemohlo podařit. Na druhou stranu si vídeňský dvůr dával pozor na kontakty možného následníka s jeho potenciálními francouzskými obdivovateli. Takové návštěvníky k němu nepouštěli za žádnou cenu. Dokonce i služebnictvo, které si s sebou Marie Louisa přivezla z Francie, se postupně vytrácelo. Ano, někteří z těchto Francouzů patrně v mladé a zvídavé hlavičce podněcovali lásku k jeho druhé (a původní) vlasti. A to nebylo žádoucí. Z mladého muže se měl stát pravý Rakušan. Změnili mu dokonce jméno. I matka mu začala říkat Franz!

Románek?

Orlík, říkejme mu pro tuto chvíli honosněji Napoleon II., sice vypadal pohuble a nakonec ho vlastní tělo zradilo. Přesto na lidi působil velmi přitažlivě. Pravděpodobně ne mužnou silou, ale spíš elegancí a jemným půvabem. V řadě žen probouzel ochranitelský pud. Objevovaly se tedy různé spekulace o jeho vztazích s nejkrásnějšími ženami té doby – patrně dost přikrášlené a většinou asi vymyšlené.

TIP: Napoleon a Josefína: Jejich láska prohrála s touhou po moci

Jeden vztah však vzbuzuje obzvlášť senzační spekulace. Když bylo Orlíkovi čtrnáct let, začalo se mluvit o jeho románku s tehdy již devatenáctiletou Žofií provdanou za následníka trůnu Františka Karla. Těmto úvahám nahrává nejen to, že šlo o sňatek bez lásky, ale i fakt, že následník trůnu trpěl degenerativními poruchami. Orlík se každopádně velmi zajímal o narození Žofiiných dětí: o budoucího císaře Frantška Josefa I. a Maxmiliána, budoucího císaře mexického. Toho už však Orlík nidy nespatřil, neboť v době jeho narození už sám ležel na smrtelné posteli. Ale pouhá myšlenka na to, že Habsburkové, kteří toužili Napoleona vymazat i z paměti jeho syna, nakonec možná dosadili na trůn jeho nemanželského vnuka, je více než pikantní.