Příběh víly Meluzíny: Lucemburská pramáti z říše legend

První místo, kde se o Meluzíně začalo mluvit, leží v širých stepích východní Evropy. Podle pověstí se prý jednalo o bělostnou manželku boha větru.

Kdo to pláče?

Vichr byl ovšem velice náladový a jeho soucitná paní proto často naříkala a oplakávala vše, co zničil. Její hořekování však znamenalo i předzvěst ošklivých událostí – nemocí, hladu, živelných katastrof a nezřídka i smrti. V takových chvílích jí lidé obětovali trochu mouky nebo soli, aby ji ukonejšili.

Víla měla bohu porodit děti – větry, které přicházejí ze všech čtyř světových stran. Nejvítanějším ze synů býval bezesporu ten, jenž přilétal z jihu, protože přinášel lidem i přírodě životodárnou vláhu. Naopak mnoho obav budil studený řezavý severák, nevlídný posel krutých mrazů.

Vzdálená příbuzná

To druhá jmenovkyně slovanské víly byla nefalšovanou francouzskou dámou, ale pouze od pasu nahoru. Po své nelidské matce totiž zdědila vlastnost, jež se později ukázala jako prokletí. Místo nohou byla totiž obdařena rybím (nebo v některých verzích hadím) ocasem. Lidský původ jejího otce neblahý dar poněkud potlačil, takže spodní část těla byla znetvořována pouze určitý den, případně při styku s vodou.

TIP: Dobrodinec na bílém koni: Jak vznikla legenda o svatém Martinovi?

To ovšem nezabránilo tragédii, na níž se podepsala všetečnost a žárlivost jejího muže, jímž měl být dle legendy rytíř z hradu Lusignan. Ten dal své nevěstě ještě před svatbou důležitý slib, že se s ní nikdy nebude vídat o sobotách. Jednou ho však zvědavost přemohla, začal ji sledovat a spatřil ji při koupeli. Odhalil tak její hrůzné tajemství.

Když to milovaná žena zjistila, s nářkem vyskočila z okna a v podobě draka odletěla z hradu pryč. Z jejích potomků prý vzešli předkové mimo jiné i lucemburských hrabat, jejichž poslední příslušníci se zásadní měrou podepsali na osudech českých zemí.