Příběh heretika: Vlastní výklad náboženství přivedl mlynáře Menocchia na hranici
Domenico Scandella, kterému nikdo neřekl jinak než Menocchio, žil ve vesnici Montereale. Nebyl to už žádný mladík, na hřbetě měl pět křížků a pochoval už čtyři děti. V této době se mu však dařilo. Vlastnil dva mlýny a dvě pole, což mu ale nikterak nebránilo neustále si stěžovat na krutý osud a drásavou chudobu.
Rád hrál na kytaru a dokonce uměl číst a psát. Kromě poměrně běžných publikací se seznámil i s dílem Jeana Mandevilla, necenzurovaným Boccaciovým Dekameronem či dokonce Koránem. Tyto knihy na jeho vnímavou mysl velmi zapůsobily a staly se základním stavebním kamenem velmi osobité nauky, která ho nakonec dovedla až k trestu smrti.
Když mlynář mudruje
Menocchio si totiž své třeskuté postřehy nenechal pro sebe, ale snažil se získat další stoupence. Jeho učení si navzájem protiřečilo, bylo z něj však jasné, jak je Scandella pyšný na své závěry. I když od spřáteleného vikáře dostal radu, že raději nemá příliš mluvit, nedokázal si pomoci. Chtěl prostě šířit to, co „vymyslel ve své hlavě“.
O Kristu tvrdil, že to byl jen člověk a stejně tak se mu nezdálo ani panenství panny Marie. Měl za to, že žena po porodu prostě nemůže být panna, a za Ježíšova otce proto považoval svatého Josefa. Co se týká kněžství, tak Boží duch je prý v každém, a kdyby strom dokázal uložit pokání, tak by to stačilo. Svátost kněžství tedy není nic jiného než „kupčení“ a církev a kněží jen utiskují chudáky. Především je však Bůh jen závanem dechu a rozhodně nestvořil svět. A andělé? „Příroda je vytvořila z nejdokonalejší substance světa, podobně jako v sýru se rodí červi (…).“ V debatě s krajany byl ještě přímočařejší: „Co je tento Pánbůh? Je to zrada, které se dopouští Písmo, aby nás oklamalo, a kdyby byl Pánbůh, ukázal by se.“
Nikdo nečekal italskou inkvizici
Není divu, že podobné názory neušly pozornosti svatého úřadu a Scandella stanul roku 1593 před soudem. Zápis o celém případu je neobyčejně podrobný a naznačuje hned několik věcí. Na jedné straně stojí Menocchiova velkohubá pýcha a opojení vlastním světonázorem. Na druhé je zde lehce pobavený a rozhodně krajně zvědavý přístup inkvizitora.
Soudci Scandellu nejprve umírněně upozorňovali na rozpory v jeho díle a pak se ho snažili napravit. Jejich snaha se však zcela minula účinkem. Proto mlynáře prohlásili za arcikacíře s tím, že je zachvácen mnohačetnými a takřka nepojmenovatelnými bludy. Jeho největším zločinem prý bylo, že své učení aktivně šířil, a to mezi nevědomými vesničany, kteří se snadno dostanou na scestí. Mohlo by se zdát, že tady mlynářův příběh končí. Že ho smrt nemine. To se však nestalo a svatá inkvizice byla překvapivě smířlivá.
Scandella měl jen veřejně odvolat své bludy, provádět pokání, nosit posměšné roucho a být nadosmrti uvězněn na náklady svých dětí. Ve skutečnosti však strávil ve vězení necelé dva roky a poté byl propuštěn na svobodu.
Druhá šance
Omilostnění samozřejmě provázelo několik zákazů, které se chytrý mlynář záhy naučil obcházet. Například potupný šat nakonec nosil pod svrchním oděvem. Jeho vážnost mezi sousedy překvapivě nikterak neutrpěla, a tak do svého starého života vklouzl jako do vychozených papučí. Dokonce se mu vrátil i někdejší úřad a s ním přístup k církevním penězům. Zdálo se, že se vůbec nic nezměnilo, protože Domenica neopustila ani jeho touha diskutovat se sousedy. Tentokrát však ještě přitvrdil. Ježíš byl hlupák, Marie děvka...
A tak se stalo, co se stát muselo. Proces byl roku 1599 obnoven a tentokrát již méně laskavě. Hubatý mlynář okusil torturu a po konzultaci s římskou kurií a radě samotného papeže padl ortel. Nenapravitelné zlo měl vymýtit oheň. Téměř sedmdesátiletý stařec tak byl někdy mezi léty 1599 a 1600 upálen v Pordenone.
-
Zdroj textuŽivá historie 9/2013
-
Zdroj fotografiíWikipedie (Welcome Images)