Prezidentovi huňáči: Míšu a Choďu darovali Masarykovi k narozeninám legionáři

Nebyl to první chlupatý dárek na Pražském hradě. Od prosince 1919 žili ve fíkovně Královské zahrady dva hnědí medvědi z Karpat – Macek a Mačka – samci, které Masarykovi věnoval užhorodský župan Ladislav Moyš jako heraldická zvířata přičleněné Podkarpatské Rusi. Teprve nové přírůstky však daly podnět k vybudování skutečného medvědince v horní části Jeleního příkopu, jenž byl od jara 1923 přístupný veřejnosti. Jeho historie se definitivně uzavřela roku 1960. 

Med z Moravy

V novém zařízení žilo brzy sedm zvířat, z toho pět „legionářských“. V červenci 1920 přibyla hnědá jedenapůlroční medvědice Honzíček či Honza, kterou „neznámý legionářský pluk projíždějící Prahou na Wilsonovo nádraží pro Hrad vyložil“.

Měsíc nato přijal prezident nabídku nadporučíka Berky z 8. roty 7. pluku na dar dvou malých černých medvědů ušatých jménem Máňa a Vašík, z něhož se ovšem též vyklubala samice. Byli pořízeni v Mandžusku a do té doby žili s Berkou v jeho bytě v Nuslích. 

Hradní medvědi se ve své době těšili velké popularitě a plnili stránky novin i knih. Stali se velkou atrakcí Prahy, kde zoo zatím neexistovalo, i oficiálních návštěv Hradu. Jak píše Jan Herben v Malých historkách o velkém muži, dostal Masaryk také bečku medu a psaní od dětí z Moravy, které rád citoval: „Milý Tatíčku, posíláme med pro Vaše medvídky, ale nedejte jim ho sežrat všechen. Lízněte si taky!"

Darebák Míťa

Hradní chov ale zřejmě nebyl ideální. Podle zoologa Miloše Anděry prostorová stísněnost zařízení, ne zcela vhodná potrava a snad i inverzní ráz klimatu v Jelením příkopu mohly vést k chorobám a poruchám chování zvířat.

Nejprve musel být v září 1923 utracen karpatský medvěd Mačka, který trpěl revmatismem a záchvaty zuřivosti tak, že dvakrát pokousal hlídače. Za tři roky jej následoval Macek, kterého vyšetřil profesor Jiří Janda, budoucí ředitel pražského zoo, a vyhodnotil, že „choroba medvědova činí dojem nervového onemocnění povstalého nedostatečným ukojením pudu pohlavního“ a že je nebezpečný. A to jej obklopovalo 5 samic a Macek se podle hlídačů snažil!

Míša, Masarykův narozeninový dárek, uhynula roku 1931 na cysticerkózu vyvolanou larvami tasemnice. Později ji nahradila medvědice Mařena z cirkusu Kludský a roku 1937 přibyl Míťa zabavený pytlákovi v polesí řádu Maltézských rytířů na Podkarpatsku. A právě Míťa se postaral o nešťastný konec prvorepublikového medvědince.

Večer 3. srpna 1942 se nejdřív drsně popral se starou Choďou a poté s přispěním obou černých huňáčů napadl medvědáře Peku, který se je snažil rozehnat železnou tyčí. Ošetřovatel následkům zranění podlehl a přivolaná policie všechny čtyři rozzuřené medvědy ve výběhu postřílela. Naživu zůstaly jen dvě medvědice, které byly v době neštěstí zavřené.

Legionářská Honza pošla v pražském zoo, kam byla spolu s Mařenou od Kludských převezena z bezpečnostních důvodů v srpnu 1943. Ani Mařena už se do výběhu nevrátila. Populární obyvatele Hradu tak připomínají kromě fotografií jen kůže a kosti čtyř jedinců v Národním muzeu.

Muška na výletě

Po epizodickém chovu mývalů v letech 1947–1951 se i komunistická prezidentská kancelář pokusila obnovit někdejší slávu medvědince, když v létě 1957 objednala dva mladé huňáče z Moskvy. Pokus ale skončil neslavně. Dva učně ani ne rok nato napadlo, že by se zvířata mohla trochu projít a položili jim přes příkop fošnu. Medvědice Muška to uvítala a ve dvoře jízdárny potom napadla a zranila manželku řidiče prezidentské kanceláře. Ještě předtím údajně stihla překvapit první dámu – Boženu Novotnou. Oba medvědi byli eskortováni do zoo a historie hradního medvědince se tím definitivně uzavřela.