Přepište dějiny: Krvavá bitva u Tollense vypráví jiný příběh o severu Evropy

V syté zeleni mokřadů vypadají meandry řeky Tollense jako nedbale pohozená stříbrná stuha. Šumění líně tekoucí vody splývá s monotónním bzučením hmyzu a vytrvalým zpěvem rákosníka z nedalekého křoví. Ne všechno je tam ovšem tak idylické, jak se na první pohled zdá. Nepříliš hluboko pod zelenými pastvinami protkávají půdu tisíce pohozených lidských kostí, propletených s pozůstatky koní a okolo odpočívajícími bronzovými zbraněmi. V bažinatém terénu nedaleko místa, kde kdysi stával strategický most, se strhla ohromná polní bitva, po níž v korytě řeky a mokřadech zůstaly hory těl. Z pohledu dnešních archeologů se tak jednalo o výjimečnou událost: Kdyby umírající válečníci neuvízli v rozbředlé zemině, nejspíš by následoval běžný „obřad“ po každém takovém masakru – tedy svlečení, okradení a zahrabání v masovém hrobě. 

Poklidný bronzový věk?

Archeologové a historici si dobu bronzovou v Evropě na sever od Alp dlouho představovali jako bezmála idylické období, jež neznalo velké válečné konflikty. Tu a tam se našly hromadné hroby s kostrami nesoucími neklamné známky násilí, vědci je však považovali za pozůstatky místních šarvátek. Měly je mít na svědomí skupinky mladíků, kteří napadali sousední usedlosti, pobili muže, znásilnili či unesli ženy a s uloupenými zásobami se vrátili domů. Velká tažení, bitvy, obléhání a dobývání opevněných měst, jaké známe z vyspělejších civilizací Řecka, Malé Asie nebo Blízkého východu a jaké popisuje například starořecká Iliada, prý zůstávaly pro obyvatele dnešního severního Německa věcí zcela neznámou.

Sever Evropy doby bronzové se jevil jako periferie, kde dávají lišky dobrou noc. Vždyť i bronzu, vynalezenému na Blízkém východě kolem roku 3200 př. n. l., trvalo celé tisíciletí, než si našel cestu do kraje odlehlých pomořanských bažin kolem Tollense. V průměru tehdy nežilo v Pomořansku víc než pět lidí na kilometr čtvereční, přičemž obývali malé rodinné farmy či usedlosti. Vsi, nebo dokonce města tam nikdo nestavěl. Nejbližší větší sídlo leželo stovky kilometrů dál na jihovýchod. 

Kost na břehu řeky

Základ pro zásadní přehodnocení evropských dějin doby bronzové položil náhodný objev lidské kosti trčící ze břehu řeky Tollense. Amatérský archeolog ji opatrně vyhrabal a ihned si všiml, že jde o pažní kost dospělého muže, která má do hlavice ramenního kloubu hluboko zaseknutý pazourkový hrot šípu. Nález vzbudil pozornost profesionálních archeologů, načež v místě zahájili rutinní průzkum. Nikdo z nich ovšem nebyl připravený na to, co během následujících let odhalí.   

Jak badatelé odstraňovali letité nánosy, naráželi na další a další kosti. Za poslední tři tisíciletí se koryto řeky měnilo jen výjimečně a voda společně s bahnem a rašelinou se ukázala jako dokonalé konzervační činidlo. Přes propast staletí se tak v zemi zachovaly nejen kosti lidí a koní, ale i bronzové zbraně včetně dřevěných součástí. 

Na jednom místě ležely na ploše o rozměrech tři krát čtyři metry kosti minimálně 130 mužů ve věku od dvaceti do čtyřiceti let. Všichni bez výjimky byli mimořádně fyzicky zdatní a řada z nich nesla na těle zhojené stopy sečných či bodných ran, úderů tupým předmětem nebo zlomenin. Podle všeho se jednalo o zkušené a ostřílené bojovníky, kteří už přežili nejednu šarvátku. Nebylo pochyb, že pokud tito muži padli, pak se tak stalo v nesmírně zuřivém boji o strategický přechod řeky – po němž zůstaly hluboké rány od mečů a lebky rozbité palicemi. 

Záhadná zranění

Některá zranění vědce mátla. Domnívali se například, že první objevená pažní kost se zaseklým hrotem šípu vykazuje známky hojení. Zdálo se, že dávný voják žil s poraněnou paží nejméně několik dní, možná i týdnů, a teprve pak podlehl jinému zranění. Znamenalo by to, že se mrtví od Tollense účastnili vleklého konfliktu. 

Podrobnější analýzy však ukázaly, že to, co odborníci považovali za známky hojení, je ve skutečnosti drasticky stlačená kostní drť: Vznikla nárazem hrotu extrémně rychle letícího šípu, vystřeleného z těsné blízkosti. I z toho je patrné, s jakou úporností se o most bojovalo. Mnohé nasvědčuje, že muži zabití na březích Tollense padli během jediného, krátkého, ale o to divočejšího střetu. Nešlo o zdlouhavou sérii menších šarvátek, nýbrž o jedinou bitvu neuvěřitelných rozměrů. 

Bojiště se táhlo podél břehů v délce plných tří kilometrů. Vědci odhadují, že z něj zatím odkryli maximálně desetinu, a skeptičtější odhady dokonce udávají, že prozkoumaná plocha tvoří jen 3–4 % celého bitevního pole. Znamenalo by to, že u Tollense našlo smrt kolem 800 lidí. Archeologové předpokládají, že v bitvě padl každý pátý muž, a pak by se do ní zapojilo kolem čtyř tisíc bojovníků – v době, kdy v místech žilo průměrně pět obyvatel na čtverečním kilometru!

Jako pád z motorky

O sveřeposti bojů svědčí i další odhalená zranění. Jeden muž zemřel poté, co mu lebkou pronikl do mozku hrot šípu. Nešlo však o ránu v týle či na spánku: Šíp letěl shora dolů a hrot zasáhl temeno. Vědci z toho usuzují, že jej vystřelil jezdec na koni a mířil na pěšáka stojícího na zemi.

Jedna zlomená stehenní kost vykazovala na první pohled nápadnou shodu s frakturami, jaké utrpí motorkáři, když svůj stroj ve vysoké rychlosti „položí“ na bok. Zranění válečníka z doby bronzové proto badatelé připsali na vrub pádu z koně. Představovali si, že se zvíře svalilo na zem a plnou váhou lehlo jezdci na nohu. Pokusy s replikami zbraní bojovníků od Tollense na mrtvých prasatech však odhalily, že daný typ zlomeniny způsobí rána bronzovým hrotem oštěpu vedená šikmo zdola přímo na stehenní kost. Stačí, aby se pěší válečník opřel do oštěpu či kopí plnou silou, a zasažená kost jezdce na koni se zlomí vedví. 

Na místě se zatím podařilo nalézt kostry pěti koní: Nejspíš tak nemůžeme mluvit o organizované jízdě, a šlo tudíž zřejmě o zvířata velitelů nebo vysoce postavených válečníků. 

Mezinárodní vojsko

Radiouhlíkové analýzy určily, že most vedl přes řeku už kolem roku 1750 př. n. l. Všechny kosti i dřevěné části zbraní jsou o 500 let mladší. Padla tak hypotéza, že se na březích Tollense nachází pohřebiště. V tom případě by byli nebožtíci pochováváni v různých dobách, což by se jasně projevilo v jejich stáří. 

Účastníci bitvy o most pocházeli z jednoho období, ale zdaleka ne z jednoho místa – jak prozradily izotopové analýzy jejich zubů. V průběhu růstu chrupu se do zubní tkáně ukládají minerální prvky rozpuštěné ve vypité vodě. Spektrum jejich izotopů odpovídá chemickému složení skalního podloží v dané lokalitě. Každý z nás si tak nese v zubech izotopový „otisk“ místa, kde se narodil a vyrůstal. Mrtví z bitvy o tollenseský most v drtivé většině nepocházeli z oblasti Pomořan. Až na pár výjimek se nenarodili ani v širokém pásu táhnoucím se od dnešního Nizozemska přes Německo až do Polska. Vše nasvědčuje, že tamní vojsko tvořila pestrá směsice lidí z různých koutů Evropy, často i velmi vzdálených od bojiště u pomořanské řeky. 

V současné době se analyzuje DNA izolovaná z některých koster, jež ukáže na původ bojovníků mnohem přesněji než izotopové rozbory zubů. První výsledky potvrzují, že jen málokterý válečník žil přímo u Tollense: Mnozí tam zřejmě přišli bojovat ze Skandinávie, jiní velmi pravděpodobně pocházeli z jihu Evropy. 

Žoldnéři přicházejí

Fyzická zdatnost, řada zhojených zranění a původ daleko od místa střetu naznačují, že u Tollense bojovali profesionální válečníci, kteří se nechávali najmout do válek proti jakémukoliv nepříteli a „dojížděli za prací“ i na značné vzdálenosti. Vojska, jež se v bitvě o most utkala, tak zřejmě v mnoha ohledech připomínala armády popisované Homérem: Ty tvořily menší skupiny, které se scházely a vyrážely za společným cílem – ať už se jednalo o dobytí bohatého města v Malé Asii, nebo ovládnutí klíčového bodu obchodních cest na severu Evropy. Zorganizovat takové vojsko nebylo jednoduché a vědci se dosud domnívali, že lidé doby bronzové toho na sever od Alp nebyli schopní. 

Vznik profesionální armády se zdá v kontextu doby celkem logický. Pár století před bitvou o tollenseský most se do oblasti severně od Alp rozšířilo používání štítů, přileb a krunýřů. Nabízely bojovníkům významnou ochranu, ale zároveň jim silně znesnadňovaly pohyb. Kdo chtěl přežít v bitevní vřavě, musel se chránit stejně jako nepřítel. A kdo chtěl nosit těžkou zbroj, ten musel tvrdě trénovat, aby se v ní dokázal pohybovat. Výcvik si přitom mohl dovolit jen člověk, jenž na něj měl čas a prostředky – tedy profesionální válečník. 

Svědectví o tom, že nezkušenému bojovníkovi byla zbroj spíš na obtíž, najdeme například v Bibli, kde ji drobný pastýř David před zápasem s obrovitým žoldákem Goliášem vehementně odmítá. Zřejmě dobře věděl, že jako netrénovaný amatér by se v ní nezvládl dost hbitě pohybovat a jeho šance na úspěch proti dokonale vycvičenému profesionálovi by se rovnala nule. 

Evropa v pohybu

Z antiky se dochovala svědectví o velkých vojenských operacích, jako například o dobytí Tróje. Vykopávky dokládají, že město v Malé Asii opakovaně podléhalo nepřátelskému ničení, načež znovu a znovu vstávalo z popela. Zprávy o válkách a bitvách po sobě zanechali i staří Egypťané, u žádné z uvedených kultur se však vědcům nenaskytla příležitost zkoumat dokonale zachované bojiště. 

TIP: Lovci pokladů ve Švýcarsku objevili kyborga doby bronzové

Z Evropy doby bronzové žádné zprávy o velkých střetech nemáme. Jak ovšem dokládá odkryté válečné pole u Tollense, zdaleka to neznamená, že tehdejší starý kontinent rozsáhlé ozbrojené konflikty nezaznamenal. Naopak – můžeme si být jistí, že zmíněná éra přinesla válečné běsnění i daleko na sever od Alp.  

Nabízí se otázka, proč ke střetu tisícových armád se stovkami obětí vůbec došlo. A odpověď musíme opět hledat daleko od pomořanských mokřadů. Kolem roku 1250 př. n. l. zažívala Evropa rušné časy. Neuběhlo ještě ani století od dobytí Tróje spojenými řeckými vojsky. Zhruba v době, kdy na sebe narazily armády u tollenseského mostu, zkolabovala slavná mykénská civilizace. Egypt se potýkal s tzv. mořskými národy, jež si podmanily říši mocných Chetitů. V Evropě a Středomoří to vřelo. Šlo o éru plnou zvratů a konfliktů, v jejichž důsledku se na sever kontinentu tlačily početné populace z jihu, což s sebou přinášelo neklid a boje. 

Okolo roku 1250 př. n. l. nestál sever Evropy rozhodně na periferii dění. Tvořil nedílnou součást významných událostí, jež ovlivňovaly chod dějin celého kontinentu. A ke zlomovým momentům doby bronzové zřejmě patřila i bitva u tollenseského mostu.