Přepepřená drahota: Kolik stálo koření a kdo si ho mohl dopřát?
Stanovit přesnou cifru za váhu konkrétního druhu koření je nesnadné, protože i jednotkové sumy podléhaly inflaci a trh velkým proměnám. Příkladem mohou být třeba obyčejné kuličky černého pepře. Staří Římané jimi byli doslova posedlí. Plinius Starší si například ve své desetisvazkové encyklopedii Naturalis Historia postěžoval, že za 12 uncií se platily čtyři denáry! Přitom voják římských legií si tehdy žoldem vydělával okolo 225 denárů. Takže by musel obětovat jednu šestapadesátinu svého celoročního platu, aby si mohl nakoupit 327 gramů pepře.
O 200 let později, za časů císaře Diokleciána, který reformoval měnovou politiku, už stálo totéž množství pepře 800 denárů. Legionář tehdy sice disponoval šestkrát větším platem, ale oblíbená pochoutka se mu byla ještě víc vzdalovala.
Cesta pepře
Schopný truhlář a tesař, který by v hlavním městě impéria zajišťoval zakázky do bohatých paláců, by prý musel obětovat 22,4 svých celodenních nemalých výdělků, aby si mohl opepřit krajíc. To mu za to nejspíš opravdu nestálo. Po pádu Říma neexistovala v prostoru Středomoří struktura, schopná efektivně naplňovat poptávku. Teprve s příchodem benátských obchodníků se do Evropy vrátil mezinárodní trh, schopný zajistit exkluzivní komodity pocházející z opravdu velkých dálek. Benátčani trhu s kořením dominovali po následující dvě století. Dodávali do evropských kuchyní 75 % koření. Přičemž polovinu objemu, okolo 500 tun ročně, tvořil pepř.
Nespokojeni s benátským monopolem byli především kupci janovští a katalánští, kteří ale nedokázali dohromady zajistit dovoz více než 200 tun. A stačilo, že jste jednou nakoupili koření od Janova a z Benátek na vás propříště udělali dlouhý nos.
Černé kuličky se nicméně Evropou rozšířily a ztratily status nedostupné vzácnosti. Když v roce 1458 vyslal John Hopton, správce panství v Suffolku a Yorkshire, svého pobočníka ráno pro pepř, večer ho měl na stole. V Londýně a Oxfordu 15. století se dal pepř dostat laciněji, než třeba v království navarském nebo v Antverpách. Zdatný řemeslník z Anglie už tehdy musel oželet jen dvě denní mzdy, aby si dopřál pikantní chuti. A když začaly do Evropy proudit první pálivé papričky z Nového světa, které se daly pěstovat i v tamních klimatických podmínkách? Pepř se stal tuctově pálivým dochucovadlem a legenda o jeho někdejší hodnotě zcela zanikla.
Velké krachy
Historická cena koření tedy musela být odvozována od konkrétního data a místa, kde zpravidla poptávka určovala nabídku, umocněnou geografickými bariérami. To, co vždy činilo koření tak vynikajícím artiklem, byla jeho nízká hmotnost a přepravitelnost, během níž nepodléhalo zkáze. V cíli dlouhé cesty z Východu na Západ pak mohlo být prodáno za desetkrát až stokrát větší cenu, než za jakou ho pořídili. Šlo o skvělý byznys, ale rozhodně nebyl imunní vůči otřesům.
Když například osmanský sultán Mehmed II. roku 1453 dobyl Konstantinopol a přivodil tím definitivní pád Byzantské říše, ceny koření kvůli „nestabilnímu trhu“ vystřelily na několik let o třista až pět set procent vzhůru. Obchod s Araby přitom běžel normálně dál, ale pokladnicím obchodníků z Benátek tahle uměle vytvořená bublina domnělých vícenákladů náramně prospívala.
Učiněnou katastrofou pak byl pro středomořskou kořeněnou ekonomiku návrat mořeplavce Vasco da Gamy, který obeplul Afriku a dostal se do indického Kóžikkótu (Kalikutu) z nečekané strany. Kompletně tím obešel všechny mezičlánky dosavadního dodavatelského řetězce a způsobil nevídané zemětřesení cen. Vytvořil základ pro nový portugalský monopol, který se dalších sto let snažili narušit Angličané, Francouzi, Dánové i Holanďani.
Před Gamovou cestou mělo podle německých cenových tabulek z roku 1393 kilo muškátového květu hodnotu jedné jalovice. A půlkilogramový pytlík muškátového oříšku pak sedmi tučných volů. Míšek šafránu vás připravil o částku, za niž se dal pořídit dobrý kůň. Malý pytel zázvoru vyvážily dvě ovce. Jenže pár let po návratu odvážného portugalského mořeplavce už ceny stěží dosahovaly desetiny původních.
Bez chuti?
Koření se nicméně stalo a zůstalo velkou společenskou módou, ukázkou sociálního statutu, záležitostí osobní prestiže. A když už jednou začnete pokrmy kořenit, stanete se na tom do jisté míry závislí. Bez špetky aromatické směsi už totiž každé další jídlo chutná nezáživně mdle. Takhle se do osidel koření lapili účastníci křižáckých tažení. V cizině jim zachutnalo. Exotická koření se také nacházela v orientálních medicínských recepturách.
Přesně takhle si vypěstovali až nezdravou závislost na jakostním koriandru a bergamotu, dovážených karavanami z Etiopie, už starověcí Egypťané. Vyvažovali je zlatým prachem. Dvacetimetrový svitek Ebersova papyru, datovaný k roku 1500 př. n. l., uvádí zmíněná koření a doplňuje povzdechnutí nad velkou nespravedlností, že bohové nenadělili faraonovým dětem zem, v níž by je mohli ve stejné kvalitě sami úspěšně pěstovat.
Rozdíl?
O 500 později už si kolem Nilu na nedostatek koření nestěžovali. Pronikli do tajů pěstování a z mimořádnosti se stal standard. Popularita koření se prostě v čase měnila. Co ale zůstávalo stejné, byla snaha kupců, těch starověkých i středověkých, bohatnout poněkud nečistým způsobem. Trmácet se lodí někam k Molukám nebo Malabárskému pobřeží? Handrkovat se s pohanskými domorodci, lidožravci a předáky arabských karavan? Uctivě se klanět sultánovým vojákům? Riskovat smrtící setkání s piráty, devastující bouře a doufat ve šťastný návrat? Až 28 % portugalských obchodních lodí se mezi lety 1500 až 1628 nikdy nevrátilo zpět! Prostě to nebylo dobrodružství pro každého. Proto neméně intenzivně, jak ve světě narůstala poptávka po exotickém koření, nabýval na síle počet více či méně sofistikovaných podvodů.
Kšefty s podvrženým, tedy nepravým kořením (nebo jeho nejrůznějšími umělými náhražkami) byly přitom ještě výnosnější, než byznys s pravým zbožím. Podvodníci totiž riskovali jen velmi málo a získávali mnoho. Jen zřídkakdy je někdo obvinil z nepravosti. Většina důvěřivých kupujících totiž neměla zdání, jak má skutečný originál vypadat, chutnat a vonět. Jak často se takové podvrhy udály?
TIP: Dvacet poprav kvůli koření: Masakr obchodníků na ostrově Ambon
Kvůli nedostatečné přesnosti zdrojů můžeme jen spekulovat. Zdá se ale, na příkladu pepře z 14. a 15. století, že nepravých náhražek se na trhu vyskytovalo enormní množství. Ročně zobchodováno ho totiž v Evropě bylo (velmi hrubě) okolo 1 500 tun, jenže dovoz se pohyboval pouze kolem 700 tun. Každá druhá kulička možná pocházela z jiné rostlinky. Podvodům definitivně zatnula tipec až doba, kdy se koření, kdysi považované za velkou vzácnost, stalo samozřejmostí každé kuchyně.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Pixabay, CC0