Zapuzená královna: Neštěstí první ženy Přemysla Otakara I.

Adléta, zvaná někdy také Adéla, pocházela z rodu Wettinů vládnoucích v Míšni. O jejím dětství a dívčích letech až do sňatku s králem Přemyslem bohužel nevíme nic. Byla dcerou markraběte Oty II., jenž slul přízviskem Bohatý. Nepřekvapí, že taková nevěsta byla pro zchudlého Přemyslovce s nejistou budoucností žádoucí partií. Jejich sňatek byl na tehdejší poměry spíše nestandardní a proběhl za okolností, které můžeme bez zábran označit za téměř románové.

Přemysl Otakar byl synem někdejšího českého krále Vladislava II. Po jeho smrti však trůn uchvátil jeho příbuzný Soběslav II., a protože pro mladého Přemysla v Čechách najednou nebylo místo, odešel na míšeňský dvůr, vlastně do vyhnanství hledat azyl. S Wettiny ho totiž pojilo vzdálené příbuzenství plynoucí ze sňatkového propojení mezi nimi a Přemyslovci. 

Mladí milenci

Tento pobyt byl pro něj osudový, protože zde poznal mladou a svěží Adlétu, do níž se podle všeho doopravdy zamiloval. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že mladý pár uzavřel někdy kolem roku 1180 sňatek navzdory nepřízni okolí, bez účasti a svolení příbuzných obou stran? Popření všech zvyklostí a prosazení společné vůle působí jako romantický příběh z dávných časů, kterým jejich vztah zřejmě zpočátku opravdu byl.

Svazek zpečetil příchod společných potomků. Adléta povila Přemyslovi vícero dětí, s určitostí víme o čtyřech – třech dívkách a jednom chlapci. Syn se jmenoval Vratislav a měl se jednou stát otcovým dědicem. Přemysl se totiž v průběhu let vyšvihl z potulného rytíře mnohem výš. Vlivem mocenských přesunů a politických změn v českých zemích se v roce 1197 dostal na knížecí trůn a Adléta se tak stala manželkou českého knížete a později dokonce krále. V roce 1198 totiž vydal římskoněmecký král Filip Švábský Přemyslovi privilegium, v němž mu udělil královský titul. Adléta se tak stala českou královnou a mohla si vychutnat svůj životní triumf, kdyby se ovšem věci nevyvinuly jinak.

S Přemyslovým královským titulem to totiž nebylo tak jednoduché. Politická situace v říši byla nesmírně dramatická, protože o říšský trůn se ucházeli dva pretendenti: vedle zmiňovaného Filipa z rodu Štaufů také Ota Brunšvický z konkurenční rodiny Welfů. Do sporu zasahoval rovněž papež stojící na straně Oty. Pro ctižádostivého Přemysla bylo klíčové vhodnou obratnou politikou uhájit čerstvě nabytou královskou hodnost a upevnit svou moc ve vztahu k sousedním zemím. Z nich měly momentálně největší váhu Uhry, jež představovaly potenciálního nepřítele či spojence číslo jedna.

Vyhnání manželky

Vychytralý Přemysl věděl, že nejlepší prostředek k navázání kvalitního spojenectví je sňatková politika. Do oka mu padla Konstancie, sestra uherského krále Emericha. A protože se mu zdálo, že zrovna není k mání žádný jiný lepší Přemyslovec na ženění, rozhodl se, že ji pojme za manželku sám. Nezabránil mu v tom ani závažný fakt, že již jednu ženu měl a že o ni kdysi tak horoucně usiloval. Druhdy milovaná Adléta se nyní ve srovnání s mladistvou Konstancií jevila jako utahaná matrona, navíc pocházející z rodu, jenž najednou na stále ambicióznějšího vladaře působil vedle královských Arpádovců příliš provinčně. 

Protože středověk rozvod neznal, nezbývalo než dokázat, že k uzavření manželství vlastně nikdy nedošlo, jelikož jeho platnosti zabránila nějaká důležitá překážka. Jednou ze závažných zábran bylo ve středověku vzájemné příbuzenství, které v případě Přemysla a Adléty skutečně existovalo. Až do čtvrtého lateránského koncilu v roce 1215 platilo, že snoubenci nesmí být příbuzní až do sedmého kolene. Tím se ovšem mohl prokázat jen velice malý počet urozených párů, provázaných mezi sebou četnými sňatky. V takových případech však nebyla zpravidla potíž vyžádat si od církve dispens, tedy udělení výjimky. Jenže Přemysl s Adlétou si nic takového před lety neopatřili.

Ambice, nebo druhá míza?

Tehdy to ovšem bylo jedno, protože kde není žalobce, není ani soudce. Církevní představitelé tento zádrhel velkoryse přešli a dokonce i původně protestující příbuzní nakonec sňatek uznali jako fakt. Přemyslovi během dvaceti let spokojeného manželství nijak nevadilo, že žije s ženou, jež je jeho příbuznou ve čtvrtém stupni. Protože mu však politická situace najednou začala přát, vytáhl český vládce, jemuž se zachtělo stoupat stále výš, na světlo argumenty proti Adlétě a opatřil si rovněž svědky potvrzující jejich pokrevní spřízněnost. A tak jejich svazek pražský biskup Daniel za přítomnosti sedmi urozených mužů oficiálně zneplatnil. Stalo se tak zřejmě někdy v letech 1198–1199. Politicko-mocenské příčiny panovníkova chování jsou zjevné, protože právě v tomto období Přemyslova hvězda strmě stoupala. Roli však mohly hrát i poněkud přízemnější motivy – Přemysl se zkrátka ocitl v onom kritickém věku, kdy muži takzvaně chytají druhou mízu.

Nebohá Adléta se dočkala největšího možného ponížení, jaké si lze představit. Z pozice české královny se přes noc stala panovníkovou někdejší konkubínou. Snad ještě víc než vlastní hořký osud jí ležela na srdci budoucnost dětí. Ty se tímto rozlukovým aktem staly rázem bastardy zrozenými z neuznaného vztahu. Adléta se uchýlila ke své rodině do Míšně, kde nyní vládl její bratr markrabě Dětřich. Aby zvrátila svou neutěšenou situaci, nezbyla jí jiná možnost, než obrátit se s žalobou na nejvyšší instanci – papeže. 

Papež intrikán

Na nejsvětějším stolci tehdy seděl Inocenc III., jeden nejvýznamnějších papežů středověku, známý svým obratným zasahováním do světských záležitostí. Inocenc vycítil, že získal pomyslné eso v rukávu. Stal se z něj soudce, na jehož rozhodnutí nyní ležel další osud Přemyslova trůnu. Český panovník totiž nijak nelenil a záhy po rozchodu s Adlétou se oženil s Konstancií. Ta mu již roku 1200 porodila syna, nového následníka trůnu. Aby i v symbolické rovině zahladil paměť na svého prvorozeného z předchozího vztahu, dal mu Přemysl dokonce stejné jméno – Vratislav.

TIP: Sňatky tradicím navzdory: Který monarcha se oženil pod svůj stav?

Papež dobře věděl, že Přemyslovým hlavním zájmem bylo dosáhnout všeobecného uznání královského titulu, stejně jako sňatku s Konstancií, a tím i legitimizovat Vratislava č. 2. K tomu mu s konečnou platností mohlo dopomoci jedině papežovo požehnání. Inocenc měl tedy milého Přemysla v hrsti a věděl, že král nyní udělá pro získání jeho přízně vše. Místo, aby se zastal Adléty volající po spravedlnosti, papež tento problém jakoby přešel a přiměl vladaře pod mlhavým příslibem své přízně k tomu, aby přesedlal z tábora Filipa Švábského na stranu Oty Brunšvického.