Před 330 lety bylo pověšeno posledních osm čarodějnic ze Salemu

Salemský případ nebyl nijak jedinečný, neboť co do počtu obětí i brutality poprav daleko zaostával za kdejakým provinčním procesem v Evropě. Přesto ho současná historie označuje za jednu z největších skvrn severoamerických dějin.

Podivné záchvaty

Psal se únor 1692, když devítiletá Betty Parrisová a její jedenáctiletá sestřenice Abigail Williamsová ze Salem Village začaly trpět prapodivnými záchvaty. Dívky jakoby náhle ztrácely veškerou soudnost, začaly ječet a vydávat neartikulované skřeky, házely čímkoliv, co se nacházelo v jejich dosahu, kroutily se do nepřirozených poloh a zalézaly pod nábytek. Jelikož obě byly v blízkém příbuzenském vztahu s místním reverendem Samuelem Parrisem a ve chvílích vědomí si stěžovaly, že je po celém těle píchají a bodají dlouhé jehly, ačkoliv přivolaný lékař na pokožce nenašel žádné vpichy, nebylo možné brát věci na lehkou váhu. Ke všemu se zakrátko začaly množit další podobné případy.

Již v březnu proto došlo k prvním úředním výslechům jak postižených děvčat, tak očitých svědků jejich prapodivného chování. Jako první se obšírněji rozhovořila jistá Ann Putnamová, která nedávno oslavila dvanácté narozeniny a jež poprvé nahlas vyslovila to, čeho se ostatní zatím jen tiše obávali: v Salemu řádí čarodějnice. Se svědectvím sedmnáctileté siroty Elisabeth Hubbardové, která jako jediná vzhledem ke svému věku mohla svědčit pod přísahou, pak začala padat první adresná obvinění. Ta během okamžiku rozpoutala nevídanou vlnu hysterie.

Hon začíná

První tři ženy předvedené před salemskou spravedlnost těžko mohly být typičtějšími ukázkami domnělých čarodějnic své doby. Jednalo se o Sarah Goodovou, žebračku bez domova, Sarah Osobornovou, samotářku, jež se jen zřídka účastnila bohoslužeb a stranila se obecního společenství, a Titubu, která byla buď afroamerického, či indiánského původu a pracovala jako služka v domě reverenda Parrise. První dvě jmenované měly dívkám škodit přímo a působit jim svými kletbami ony strašlivé záchvaty, zatímco Tituba jim prý vyprávěla příběhy o čarodějnicích, o jejich sexuálním obcování s ďáblem a učila je, jak plést hlavy mužům a vykládat budoucnost.

Obviněné se svým způsobem vymykaly konvencím. Lišily se buď fyzickým vzezřením, či stylem života a vzhledem k tomu, že žily vyčleněné ze společnosti a často na hranici či dokonce za hranicí chudoby, byly snadno zranitelné. Není divu, že hned při prvním předběžném výslechu dne 1. března 1692 byly shledány vinnými a svorně poslány do vězení.

Sarah Osbornová a Goodová byly uvězněny i přes to, že popíraly jakékoliv spojení s ďáblem a stály si za svou nevinnou, zatímco Tituba učinila doznání a kromě podrobného popisu satana a jeho pomocníků v podobě černých psů, červených koček a žlutých ptáků, poskytla úřadům také několik jmen.

V rychlém sledu proto do vězení přibyly další podezřelé: v Salemu Martha Coreyová, která na sebe strhla negativní pozornost pochybnostmi o pravdivosti tvrzení údajných poškozených, dále teprve čtyřletá dcera žebračky Sarah Goodové jménem Dorothy a spolu s ní i Rebecca Nurseová, do té doby bezúhonná, poctivá a hluboce věřící přadlena, jejíž zatčení se komunity dotklo nejsilněji. Pokud totiž mohla být čarodějnicí i žena s tak dobrou reputací, mohl jí být prakticky kdokoliv. 

Příliš mnoho podezřelých

Obvinění najednou začala létat vzduchem jako blesky a nikdo si nemohl být jist, že nebude zasažen. Jen během prvního dubnového týdne vzrostl počet podezřelých čarodějnic ze sedmi na patnáct a na konci měsíce se jich v žaláři obcí Salem Town, Salem Village, Ipswich a Andover tísnilo sedmadvacet, mnoho z nich příbuzných.

Poslední dubnový den se za mřížemi ocitl i někdejší hejtman ze Salem Village, reverend George Burroughs. Koncem května už bylo obviněných tolik, že massachusettský guvernér William Phips nařídil zřízení zvláštního soudního tribunálu, jemuž předsedal přísný a neoblomný William Stoughton. Když počet uvězněných přesáhl šest desítek, došlo k první ztrátě na životě. Sarah Osbornová tehdy podlehla drsným podmínkám panujícím ve vazbě.

První zasedání zvláštního soudu proběhlo druhý červnový den, kdy před velkou porotu předstoupila Bridget Bishopová. Tato někdejší hospodská, která své počestné puritánské sousedy dráždila k nepříčetnosti vyzývavým oblečením, promiskuitou a řádně proříznutou pusou, byla ještě týž den shledána vinnou a coby čarodějnice odsouzena k popravě oběšením, k níž za hojné účasti zvědavců došlo na místním šibeničním vršku (Gallows Hill) o šest dní později. 

Ránu veřejnému mínění zasadila smrt jednaosmdesátiletého Gilese Coreyho během úvodního výslechu. Vyšetřující se totiž doznání, bez něhož teoreticky (v praxi často nikoliv) nebylo možné zahájit soud, snažili z obviněných doslova vymáčknout, a to formou tortury zvané peine forte et dure („trest těžký a tvrdý“). Ta spočívala v postupném kladení kamenů na hruď zkoušeného. Kdykoli se věkovitého farmáře během úmorné dvoudenní procedury ptali, zda si přeje učinit doznání, měl vždy pouze stroze odpovědět „Přidat závaží!“ a nadto proklít celý salemský soud těsně před tím, než naposledy vydechl. Jeho smrt však ale nezabránila vlně poprav, která se odehrála 22. září 1692.

Konec běsnění

Pomyslný hřebíček do rakve pak salemskému honu na čarodějnice zasadil sám guvernér Phips. Začátkem října se vrátil z Maine, kde se účastnil bojů s indiány. Poté, co byl obeznámen s dosavadním průběhem procesu, vydal 12. října 1692 příkaz k okamžitému zastavení činnosti zvláštního soudního tribunálu. Podle oficiálního vyjádření tak učinil proto, aby ochránil nevinné vystavené libovůli soudců a svědků, skutečným důvodem ovšem byl spíše fakt, že ve stejné době padlo obvinění z čarodějnictví proti Phipsově ženě Mary.

TIP: Kruté potírání magie: Jak vypadaly první čaroděnické procesy v českých zemích?

Na další kolo soudních slyšení si salemští museli počkat až do poloviny ledna následujícího roku. Ke zklamání mnohých v čele nově zřízeného vrchního soudu opět stanul nechvalně proslulý William Stoughton, ale kupodivu to byl on sám, kdo hned první den zprostil viny pětici obžalovaných. Z několika desítek podezřelých, kteří stanuli před soudem během měsíce ledna, byly shledány vinnými pouze tři ženy: Elisabeth Johnsonová, Sarah Wardwellová a Mary Postová. I jim se ale nakonec podařilo vyhnout šibenici, neboť mezitím, co Stoughton sepisoval rozsudky smrti, guvernér Phips všem udělil milost. Poslední oběť salemského případu Lydia Dustinová zemřela ve vězení 10. března 1693 a jednalo se o dvacátý pátý život, který si celá kauza vyžádala.

Celkem bylo během salemského honu na čarodějnice obviněno více než 200 lidí – 30 z nich bylo shledáno vinnými, 19 bylo popraveno oběšením (14 žen a 5 mužů). Giles Corey zemřel během tortury a pět obviněných včetně dvou dětí mladších pěti let zemřelo v žaláři.