Pravidla středověkého sexu: Jen ve vybrané dny, co nejrychleji a hlavně žádné něžnosti

Kořeny středověkého morálního světa vycházely ze dvou principů: z myšlenek církevních otců a ze starých rodových pravidel. Středověcí myslitelé (sv. Augustin nebo sv. Ambrož) vytvořili morální koncepci, ve které definovali místo pohlaví v Božím díle a úlohu pohlavního styku v životě křesťana.

Do jejich díla se sice promítly i myšlenky autorů antických (Aristoteles, Galénos) a arabských (Avicenna), nicméně vzhledem k tomu, že většina církevních otců byla mnichy či poustevníky, asi nikoho nepřekvapí, že nejuznávanější hodnotu představovala zdrženlivost. Hezky to ilustruje Augustinův výrok, že „cizoložný je i ten, kdo příliš hoří láskou k vlastní ženě“. 

Pravidla z pera poustevníků

Ženu bylo ve světle středověké církevní morálky třeba neustále umírňovat, protože touze a fyzičnu podléhala mnohem více než muži. Ke zlosti bylo rovněž to, že na tom měla být lépe i s opakovanou slastí. Ženinu touhu prostě nešlo ukojit. Mohlo by to být úsměvné, jenže touto optikou nahlížené znásilnění nebylo chápáno jako přečin, protože mělo ženě způsobovat rozkoš. Uspokojení bylo ztotožňováno s oplodněním, což byl také mužův hlavní úkol. Ideálně se měl vystříhat přehnaných něžností, protože ty u žen opět vyvolávaly nevázanost, kterou by pak už nemusel dokázat znovu ovládnout, a žena by se vymkla jeho kontrole. 

Církevní pravidla byla poměrně jednoduchá: vyhýbat se nahotě, omezit pohlavní styk na noční dobu a co nejvíce snížit počet styků. Žena měla být pasivní a nechat veškerou aktivitu na muži. Muž měl využít způsobu spojení příslušného člověku. Doporučovaly se takové polohy, v nichž měl muž výhradně dominantní pozici (styk typu more canino, tedy na psí způsob, pak byl považován za vyloženě zrůdný). Pohlavní styk se nesměl provozovat v takzvaných zakázaných obdobích, což bylo zpočátku více než 250 dní v roce, ale postupně docházelo k jejich zkracování.  

Ctihodné ženy i počestné děvky

Dvojí morálka, v níž běžný středověký člověk žil, se projevovala i tak, že se římsko-křesťanský manželský model musel nadále podřizovat rozsáhlému systému kmenových a příbuzenských vztahů. Ve velkých rodinách pořád převládal konkubinát a přechodné zálety byly běžnou záležitostí. Takový Karel Veliký měl mít celkem jedenáct manželek a stálých družek a k tomu množství milenek. Tyto praktiky někdy vedly až k zapuzování neplodných manželek a později k církevním rozvodům, díky čemuž známe jedny z mála přímých písemných dokladů o problémech týkajících se ženské sexuality. 

V průběhu staletí se teoretická teologie začala přibližovat potřebám reality a církevní autority revidovaly pohled na pohlavní styk alespoň z mužského pohledu. Básníci a filozofové začali prohlašovat, že není dobré stavět se proti přírodě a že zdrženlivost je nebezpečná. Uvolnilo se tím pole pro sexuální svobodu mladých mužů, kteří své potřeby uspokojovali s prostitutkami.

V 15. století se už setkáváme s relativní „integrací“ prostituce. Nejvyhlášenější „počestné děvky“ své doby provozovaly nejstarší řemeslo v městských lázních. S tímto jevem se setkáváme rovněž v českých dějinách. Lazebna byla cílem častých návštěv i v případě  krále Václava IV., který byl podle některých historiků lazebnicemi přímo posedlý. 

Mužný a mužnější

S rokem 1400 zesílil hon na sodomity. Za nejhorší byla považována homosexualita a autoerotika. Nenávistné zaklínání sodomie ze strany církevních kazatelů způsobilo až nezdravé vyzdvižení hodnot maskulinity. To pak někdy končilo až hromadným znásilňováním chudých dívek nebo žen se špatnou pověstí. Stejný princip se začal projevovat i v oblasti manželského pohlavního styku.

TIP: Sto tisíc let sexu: Jak se měnil přístup společnosti k lidské sexualitě

Realita středověké ložnice měla daleko do románových příběhů červené knihovny. Manželé rozhodně nebyli rovnoprávní partneři a už vůbec ne v posteli. Žena měla být v první řadě cudná a o nějaké iniciativě v sexuální oblasti nemohla být ani řeč.