Praví muži ve zbrani: Co obnášelo stát se ve středověku rytířem?

Definice známého historika středověké dvorské kultury Joachima Bumkeho zní takto: „Pasování je slavnostní akt, skrze nějž je mladý šlechtic prohlášen rytířem.“ K slavnostnímu přijímání jinochů do světa dospělých však docházelo už u starověkých kmenů. 

Symbol dospělosti

Jak to probíhalo? Většinou předáváním zbraní. Nejčastěji šlo o meč - coby hlavní zbraň a taktéž znak bojovníka. Stát se mužem znamená stát se válečníkem! Takový obřad máme doložen římským historikem Tacitem, který na počátku 2. století při popisu germánských zvyků mimo jiné uvádí, že „na společném shromáždění jeden z vůdců nebo otec či blízký příbuzný ozdobí mladého muže štítem a oštěpem: toto je jejich tóga, toto jsou první pocty jejich mládí.“ 

Obřadné předání zbraně bylo obvyklé také při vstupu mladého či nového bojovníka do družiny. Symbolizovalo tak jeho adopci náčelníkem družiny, při které se vytvářel bližší vztah mezi nováčkem a náčelníkem družiny. Opásaného obřad zavazoval k věrnosti. Rituál předání zbraně byl rovněž součástí korunovačních ceremoniálů panovníků. Nový král dostával církví posvěcený meč, který symbolizoval válečnickou moc a sílu. Tak v roce 791 Karel Veliký opásal mečem svého syna Ludvíka Zbožného při příležitosti jeho zvolení králem Akvitánie. Tentýž Ludvík Zbožný pak v roce 838 učinil svého syna Karla Holého králem a opásal ho „mužskou zbraní, tj. mečem“.   

V církevní režii

Při obřadném pasování dospívajících jinochů nebyla přítomnost kleriků vyžadována. Někdy se stávalo, že otce či panovníka, jenž měl pasovat, zastoupil místní biskup, ale především ze staršího období máme doloženy případy, kde se celý akt prováděl světsky. Duchovní však byli přítomni při výše zmíněných korunovačních rituálech.

Biskupové či arcibiskupové žehnali novým panovníkům a posvěcovali nejen je samé, ale také jejich hlavní předměty denní potřeby, mezi něž patřil především meč. Při těchto okolnostech se používaly liturgické texty obsahující světící formule. Nejstarší z nich máme doloženou už v 10. století. Není to náhoda. Právě v té době byla Evropa ohrožována kočovnými Maďary z východu, islámskými Araby z jihu a loupeživými Vikingy ze severu. Zvláště ti poslední měli zvláštní zálibu v zesměšňování a vraždění Bohu oddaných kleriků, kteří se je trpělivě snažili přesvědčit o správnosti křesťanské víry. Tito duchovní hledali poslední naději u Boha a nemůžeme se divit, že i zbraně králů, knížat a posléze i řadových bojovníků, které sloužili k ochraně křesťanské obce, bývaly žehnány a svěceny.   

Pasování vládců i bojovníků

Až do poloviny 11. století nás prameny informují výhradně o pasování synů králů či knížat, případně zástupců nejvýše postavené šlechty. Počátkem 12. století se objevuje fenomén tzv. masových promocí, což znamená, že vedle kraleviců a princů začínají být pasováni i jiní, mnohdy řadoví bojovníci. S masovou promocí přichází další proměna. Dosáhnutí dospělosti už není podmínkou, byť stále zůstává jedním z časových faktorů předávání zbraně. Nešlo totiž už o to dospět a stát se mužem, šlo o vstup do nové elitní skupiny válečníků, kteří si začali říkat rytíři. 

Kristův rytíř 

Objevení třmene proměnilo bojovou taktiku nově se tvořícího jezdectva. Zrození rytířstva jako určité sociální skupiny ve středověku ovšem souvisí nejen s technickými, ale také společenskými změnami, s rozvojem feudálního systému a šířením církevních myšlenek. Odkdy se tedy klasický bojovník temných období stává uvědomělým rytířem, který se kromě světa války vyzná i v takových delikátnostech jako jsou pojmy milost, milosrdenství a láska?

Latinské prameny, kroniky, legendy a listiny používají pro bojovníka i rytíře stejného výrazu - miles. Ale miles raného středověku se v mnohém liší od miles 13. a 14. století. Válečník raného středověku, jakým byl např. bojovník z družiny Boleslava I. Ukrutného, nebyl ještě tím, koho bychom nazývali rytířem. Uznával určité hodnoty důležité i pro pozdějšího rytíře: odvahu v boji a věrnou služba svému pánovi. Ale také prahnul po kořisti, protivníky nemilosrdně zabíjel a o nějakém dvoření ženám nemohla být řeč. Raději je unesl.

To vše se začalo měnit v průběhu 11., a především ve 12. století, kdy se církev snažila zavilé válečníky krotit například vyhlašováním božích mírů. Pod církevním vlivem se bojovník pomalu měnil v rytíře. A co je lepší, než být rytíř? Být Kristův rytíř! Tedy bojovník nejen válčící, ale chovající se podle křesťanských ideálů. Nešlo o nic nového. Bojovníci už teď obvykle sloužili nějakému pánovi, nyní se měl stát jejich pánem mimo jiné také Ježíš. S Kristem však přišla rovněž zodpovědnost. Správný rytíř měl nejen bojovat a sloužit, ale též ochraňovat církev, chudé, sirotky a vdovy. To ostatně také přísahal, když mu byl předáván meč. 

Vlivem rychle se rozrůstající dvorské epiky přibyly ještě zásady správného dvorského chování (nejen) k ženám. A tak se z brutálního neotesance raného středověku vyklubal ideální rytíř středověku vrcholného, jenž dává milost i nepřátelům, neznásilňuje ženy a vůbec upřednostňuje mírnější způsoby chování. Tento obraz je samozřejmě pouhým ideálem, který nelze přeceňovat. I tak ale oblíbené dvorské romány o statečných a šlechetných rytířích jako byli Parzifal, Lancelot, Erec a další zasáhly své posluchače i předčítače, mezi něž skuteční rytíři té doby patřili. Tyto hrdiny pak považovali za své vzory. 

Panoš si počká  

Na rytíře byli pasováni mladíci ze šlechtických rodin, ojediněle se této cti dostalo i statečným neurozencům. Obvykle byl šlechtický synek svým otcem poslán na vychování ke dvoru cizího pána, nejlépe výše postaveného. Tam se připravoval na rytířský život. Necvičil se jen v umění zacházet se zbraněmi a jízdě na koni. Rozšiřoval i své dovednosti na poli dvorského chování, které zahrnovalo správný postoj k dámě, umění hrát šachy či skládat básně. Zároveň mladík, jehož v té době označujeme výrazy panoš či páže, pomáhal svému pánovi. 

Staral se o koně a pánovy zbraně, doprovázel ho do bitev a na turnaje, posluhoval při hostinách. Když dospěl, jeho pán ho při příležitosti nějakého církevního svátku - o Velikonocích, Vánocích, Letnicích, či při konání svatby nebo při složení lenního slibu pasoval na rytíře. 

Jak pasování probíhalo  

Pokud nám dvorské romány nelžou, podstoupil mladík v předvečer aktu očistnou koupel. Poté musel celou noc bdít na stráži, nejčastěji v kostele. Tím očišťoval svou mysl. Ráno se účastnil slavnostní mše, oblékl se do šatů a zbroje. Nakonec poklekl a pasující mu uštědřil lehký pohlavek, který staročeština nazývala zašijkem.

TIP: Od bitevního pole ke dvoru: Jak se ve středověku zrodil šlechtic?

Pro nové rytíře, jak jsou čerstvě opasovaní označováni, bývaly připraveny nejrůznější turnaje, kde mohli předvést nabyté rytířské dovednosti. Účastnili se jich také šlechtičny, z nichž mnohá se pak stala dámou jejich srdce. Setkali se s nimi totiž ještě tentýž den při hostinách, jež celý obřad uzavíraly.