Praha v rukou nepřátel: Ani pragmatická sankce nakonec válce nezabránila

Otec Marie Terezie, císař Karel VI. (1711–1740) s předtuchou, že se nedočká mužského dědice, už v roce 1713 připravil řešení v podobě takzvané Pragmatické sankce zajištující nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví v linii ženské. Většina evropských států tento dokument uznala a souhlasila tak s nástupnictvím Marie Terezie (1740–1780). 

Smlouvy však byly Karlovými protějšky dodržovány pouze tehdy, pokud je podpíraly peníze a vojsko, jinak se jednalo o bezcenný cár papíru. Jak prohlásil pár let předtím slavný vojevůdce Evžen Savojský, „… dvě stě tisíc vojáků je lepších než všechny traktáty…“.

Uvnitř habsburské monarchie přitom nevládl pořádek a stabilita. Sociální situace byla vyhrocena nespokojeností s velkými daněmi, které těžce doléhaly zejména na obyvatele v českých zemích. Státní pokladna zela prázdnotou a armáda se nacházela v rozkladu, demoralizovaná porážkami v poslední válce s Turky.

Nepřátelé útočí

Jakmile císař Karel v říjnu roku 1740 zemřel, evropské mocnosti se téměř okamžitě vrhly na oslabenou habsburskou říši jako supi ve snaze urvat si každý svůj díl. Španělsko pošilhávalo po rakouských državách na Apeninském poloostrově, Francie po rakouském Nizozemí (dnešní Belgie), saský kurfiřt a polský král po Moravě, pruský král po Slezsku a bavorský kurfiřt Karel Albrecht po rakouských a českých zemích. 

Jako první zaútočilo Prusko. Na trůn čerstvě nastoupivší Fridrich II. (1740–1786) vpadl 16. prosince 1740 do Slezska a zakrátko ho téměř celé obsadil. Jeho skvěle vycvičená a vyzbrojená armáda neměla v té době v Evropě konkurenci a zatlačila rakouské oddíly do Čech. Proti Marii Terezii se záhy utvořila silná vojenská koalice, když na jaře roku 1741 přislíbila Francie pomoc bavorskému kurfiřtovi při získání české koruny a ke spojenectví se přidal také pruský a krátce po něm i polský král.

V září vstoupily bavorsko-francouzské oddíly pod vedením Karla Albrechta a francouzského maršála Belle-Isle do Horních Rakous a směřovaly k Vídni. Marii Terezii se však na počátku října podařilo dojednat příměří s Pruskem, což umožnilo Rakušanům přesunout armádu ze Slezska k obraně Vídně. Bavorsko-francouzská armáda tak změnila směr a obrátila se do Čech. Na počátku listopadu překročila nepřátelská vojska u Vyššího Brodu české hranice a táhla směrem ku Praze, aniž by cestou narazila na vážnější odpor. Dne 9. listopadu vpadla na české území také saská vojska a stejně jako bavorsko-francouzské oddíly rychle postupovala k hlavnímu městu. Zde se nepřátelská vojska spojila a 20. listopadu Prahu úplně obklíčila.

Ať žije nový král!

Spojenecká armáda čítala skoro 50 tisíc mužů, naproti tomu velitel Prahy polní zbrojmistr Ogilvy měl k dispozici zhruba pět tisíc obránců, z nichž víc jak dvě třetiny tvořili čerství rekruti a dobrovolníci z řad studentstva. Ani opevnění města nebylo dostatečné: Ogilvy sice před časem nařídil co nejrychleji opravit městské hradby, ale práce probíhaly jen velmi pomalu. 

Karel Albrecht vyzval Pražany ke kapitulaci, ale obránci města výzvu rezolutně odmítli. Krátce po půlnoci dne 26. listopadu tak vydal bavorský kurfiřt povel k útoku. Ten probíhal na několika místech současně. Oddíl Francouzů pod vedení generála Polastrona udeřil na Strahovskou bránu a další francouzské jednotky zaútočily na Novou bránu. Sasové zaútočili proti ostrovu Štvanice (tehdy Velké Benátky), odkud pak měli pokračovat na Novoměstské mlýny, a jejich hlavní útok směřoval na Píseckou bránu. Právě zde se projevilo první kritické místo v obraně města, když Sasové, chránění podpůrnou dělostřeleckou palbou, začali po žebřících zlézat hradby. Úsek bránilo asi 400 studentů, kteří drželi své pozice neobyčejně odhodlaně a statečně, takže se jim podařilo první nápor útočníků se ztrátami odrazit.

Sasové však zaútočili znovu a důrazněji, vytlačili bránící jednotky z hradeb a otevřeli si tak cestu na Pražský hrad a Malou Stranu. Postupovali rychle bez ohledu na množství padlých a temnou noc. Řeku Vltavu překonali broděním, protože neměli k dispozici žádná plavidla – v chladném listopadu to byl slušný výkon. Rovněž Francouzi byli úspěšní. Několika razantními útoky se jim podařilo překonat opevnění u Nové brány a rychle proniknout do města. Obránci již neměli žádnou šanci a jakýkoli další odpor byl marný, velitel pražské posádky proto raději čestně kapituloval. 

Den po obsazení města dorazil do Prahy Karel Albrecht, který se nechal 7. prosince v okázalém ceremoniálu a za přihlížení davů provolat částí české stavovské obce českým králem. Korunovace se však nekonala, protože k tomuto účelu určené české klenoty byly uloženy ve Vídni a bez nich nebylo možné tento akt uskutečnit.

Ze strany české šlechty a měšťanstva, kteří složili Karlu Albrechtovi hold jako novému králi, to se jednalo vůči rakouské panovnici o jasnou zradu. Později byl sice tento akt vykládán jako dočasné přizpůsobení situaci, ale císařovna českým stavům jejich jednání nikdy nezapomněla. Možná právě proto Prahu během své vlády navštívila jenom dvakrát a k představitelům české šlechty si až na výjimky nezískala důvěru. 

Porušení příměří

Po dobytí Prahy deprimovaná, leč nepokořená Marie Terezie napsala hraběti Kinskému: „Předsevzala jsem si všechno vsadit do hry a třeba i ztratit, abych zachránila Čechy, a k tomu musí být zaměřena všechna opatření. Spíše mohou být všechna moje vojska zničena, než bych já něco odstoupila.“

Situace se stávala kritickou. Koncem roku 1741 porušil pruský král dosavadní příměří a jeho vojska vtrhla na Moravu. Prusové postupně dobyli Olomouc, Vyškov, Uherské Hradiště, Kroměříž i Hodonín, odkud pak podnikali odvážné výpady až do Rakouska. Šlo o předem dohodnutou hru Fridricha II. a Karla Albrechta. Pruský král umožnil touto novou agresí bavorskému kurfiřtovi, aby se mohl z Čech v klidu odebrat do Frankfurtu nad Mohanem. Zde byl Karel Albrecht 24. ledna 1742 jednohlasně zvolen císařem Svaté říše římské.

Bylo třeba jednat. Marie Terezie s pomocí zemí, které dosud zůstaly pod její vládou, napjala všechny síly, aby zabránila ztrátám dalších částí svého území. Do čela nově zverbované armády dosadila jednoho z nejschopnějších velitelů, maršála Ludvíka Andrease von Khevenhüllera, žáka slavného turkobijce Evžena Savojského. Pod jeho velením zahájila rakouská armáda již koncem roku 1741 postup do Bavor. První útok byl veden na francouzsko-bavorská postavení v Linci, která padla 24. ledna 1742. Následujícího dne se rakouským vojskům vzdal Pasov a 13. února padl i Mnichov, sídelní město Bavorska. 

Karel Albrecht byl tímto vývojem naprosto zaskočen a musel zůstat ve Frankfurtu. Zatímco jedna rakouská armáda operovala v Bavorsku, druhá pod vedením prince Karla Lotrinského směřovala do českých zemí. Habsburská vojska však nemohla postupovat proti Francouzům a Bavorům v Čechách a zároveň bojovat s Prusy na Moravě. Hlavní část armády proto vyrazila na Moravu a v jižních Čechách zůstal pouze sbor kníže Lobkowitze o síle necelých deset tisíc mužů. Hlavním úkol tohoto oddílu spočíval v obléhání hradu Hluboká nad Vltavou, který byl od listopadu 1741 obsazen francouzskou posádkou. 

Vojsko je ztraceno!

Dne 17. května došlo u východočeských Chotusic k bitvě, v níž pruský král porazil vojska Karla Lotrinského. Po této bitvě došlo k jednání mezi Rakouskem a Pruskem a uzavření Vratislavského míru (11. července 1742), na jehož základě se Marie Terezie musela vzdát téměř celého Slezska, dále pak českého Kladska a Hlučínska. Jediným pozitivním momentem tohoto míru byla možnost soustředit veškeré síly na vytlačení Bavorů a Francouzů z Čech. Když se francouzský král Ludvík XV. (1715–1774) dozvěděl o uzavřeném příměří, prohlásil: „Pak je moje vojsko v Čechách ztraceno.“

Počáteční téměř idylické poměry v Praze tak vystřídala v létě a na podzim roku 1742 mizérie. Úměrně s tím, jak se zhoršovalo postavení okupačních vojsk, se množily i případy násilí a drancování. Francouzští vojáci vyrabovali Břevnovský klášter a jejich jednotky vyrážely drancovat i do okolí Prahy. Podobná situace panovala i na Českomoravské vysočině, kde se nacházely francouzské posádky například v Polné či Přibyslavi. 

Cesta lemovaná hroby

Armáda Karla Lotrinského se přesunula ku Praze, obklíčila město ze tří směrů a začala s obléháním. Postavení Francouzů začala být zoufalé a maršál Belle-Isle požádal svého panovníka o vyslaní dalšího expedičního sboru do Čech. Od Dolního Rýna tak záhy k české metropoli vypochodoval nový kontingent Francouzů, do Čech však nikdy nedorazil. Naopak Belle-Isle dostal rozkaz neprodleně opustit Prahu, učinil tak 16.–17. prosince 1742.

Francouzská okupační vojska nyní směřovala po chebské cestě směrem na západ. Nemocní, hladoví a vysílení vojáci na takovou cestu zjevně nebyli připraveni, o čemž svědčí i množství mělkých hrobů podél jejich ústupové trasy. Navíc byla ustupující armáda neustále napadána rakouskými silami a svedla s nimi bezpočet drobných přestřelek a potyček. Zřejmě nejznámější střet se odehrál 17. prosince u vsi Tachovice, kde se demoralizované jízdní oddíly generála Saint-Ignona střetly s jednotkami rakouských kyrysníků. Jedině díky palbě francouzských děl byl tento útok za cenu velkých ztrát odražen. 

TIP: Pražské stopy Marie Terezie: Co zanechala městu „tchyně Evropy"?

Bezprostředně po odchodu Francouzů vstoupila do Prahy za jásotu jejich obyvatel rakouská vojska. Dne 29. dubna 1743 dorazila do města také Marie Terezie a 12. května byla ve Svatovítské katedrála korunována českou královnou. Byl to nepochybně úspěšný rok. Rakouská panovnice získala zpět České země a dosáhla nepochybného úspěchu v Itálii, kde spojená sardinsko-rakouská vojska zvítězila nad Španěly v bitvě u Camposanta (8. února 1743). Válka ale pokračovala i nadále a hned v příštím roce vpadli Prusové znovu do Čech...