Praha v době revoluce: Jak se změnila tvář metropole v 19. století?

Centrem nové Prahy se měla stát staroměstská radnice, odkud měl chod města řídit nově zvolený magistrát, jemuž předsedal purkmistr. Magistrát byl sice volen měšťanským výborem, kandidáti však nebyli vybíráni z řad měšťanů, ale z aprobovaných kandidátů, kteří složili příslušné zkoušky u zemského gubernia a apelačního soudu. To v lidové řeči znamená, že to byli byrokraté, jež nemuseli mít s Prahou nic společného. Pražané tak ztratili právo ovlivňovat chod svého města.

Po ruských vojácích bourání domů

Během napoleonských válek netrpěla Praha zásahem francouzských armád, ale spojeneckých Rusů. Zejména roku 1813 po bitvě u Chlumce bylo město doslova ucpáno stovkami povozů s raněnými vojáky. Pražané vnímali Rusy jako nejhorší ze všech vojáků – bezohledné, vyžadující kořalku a vždy ochotné k násilí.

Čilý rozvoj města se poněkud zastavil ve druhém a třetím desetiletí 19. století, kdy na Prahu dolehly důsledky státního bankrotu z roku 1811. O to živěji se však nastartoval růst ve třicátých a čtyřicátých letech. Problematická přestavba se uskutečnila v historickém jádru. Město (se schválením Vídně) vykoupilo v letech 1828–1835 řadu domů mezi Staroměstskou radnicí a chrámem svatého Mikuláše a nechalo je zbořit. S nimi bylo strženo i manýristické východní křídlo radnice. Na vzniklém prostoru se začala stavět dvoukřídlá novogotická budova určená pro pražský krajský soud.

Mimořádně kontroverzní plán však počítal se stržením i zbytku Staroměstské radnice, na jejímž místě mělo vyrůst moderní vězení pro 300 vězňů. Proti tomu se ozvala řada protestů a historickou budovu nakonec zachránil nedostatek peněz v městské pokladně.

Předrevoluční Praha

Hradby nemusely být v Praze bourány, protože velkolepě pojatá koncepce Nového Města už z doby Karla IV. ponechávala dostatek prostoru pro nové stavby i v 19. století. Z okolí hradeb se proto stalo příjemné prostředí na okraji města. O vybudování obecních sadů u městských zdí se zasloužil nejvyšší purkrabí, pražský hrabě Karel Chotek roku 1829, kdy vymohl pro tento komfort císařské povolení.

Zdaleka však nešlo o jedinou Chotkovu zásluhu. V letech 1839–41 nechal hrabě zavěsit v ose dnešní Národní třídy na mohutných pilířích odvážnou železnou konstrukci řetězového mostu Františka I. Výrazně tak usnadnil komunikaci mezi Prahou a rychle se rozvíjejícím Smíchovem.

Na náklady českých stavů se ve stejné době moderně přestavělo i vltavské nábřeží, takže mezi Ferdinandovou (později Nová alej, dnes Národní) třídou a Karlovým mostem vznikla nová promenáda. To znamenalo zásadní obrat v pražské zástavbě, která se obrátila k řece Vltavě, jako své ose, nikoliv jen na okrajové části Starého a Nového Města. K proměně v moderní velkoměsto přispěla samozřejmě také železnice. Vlak do Prahy dorazil roku 1845 po dráze z Olomouce na nádraží Rakouské státní dráhy.

To už se ovšem zásadně měnilo pražské společenské klima. Národní obrození začalo nabírat dech, když roku 1844 založili mladí lidé z řad české i německé inteligence tajný politický klub Repeal.

Karel Havlíček Borovský se stal redaktorem vládních Pražských novin a začal hájit „český“ politický program. Praha se po létech ústrků začala probouzet do revoluční nálady. Především se v průběhu revoluce obnovily volby, když pražský purkrabí a guberniální prezident hrabě Rudolf Stadion usoudil, že běh věcí to vyžaduje. Sice mělo volební právo pouhých 1 150 plnoprávných měšťanů z celkových asi 115 tisíc obyvatel, ale i tak to byl významný krok. Byl zvolen stočlenný městský výbor se zastoupením podle profesí.

TIP: Pražská Akropolis: Jak se proměnil Pražský hrad za prezidenta Masaryka?

Přestože revoluce byla v červenci nekompromisně poražena císařským vojskem pod velením knížete Windischgrätze, nastartované změny v samosprávě přinesly ovoce. Už v dubnu 1850 mohl vyjít pražský obecní řád, o nějž se až do vzniku Československa opíral další rozvoj rostoucí Prahy. Roku 1869 už měla vnitřní Praha (bez vnějších čtvrtí Smíchova, Libně a Karlína) 158 tisíc obyvatel, tedy asi dvakrát více než Brno.