Poustevníci moře: Jak se žilo strážcům a strážkyním majáků (1)

Díky postupné automatizaci se dnes se strážci majáků setkáváme spíš už jen v knihách či na televizních obrazovkách. Například ve Spojených státech skončila éra těchto profesionálních správců v roce 1998 a přibližně 700 tamních majáků teď řídí výhradně počítače. Neznamená to, že by zůstaly zcela opuštěné. Jejich osádku však tvoří vesměs turističtí průvodci, jejichž zkušenosti s provozem zařízení bývají nulové. Kupříkladu známý michiganský Tawas Point každoročně shání brigádníky pro dvoutýdenní letní výpomoc a láká je na takřka prázdninový pobyt ve viktoriánské budově u Huronského jezera. Zájemců bývá tolik, že příjem přihlášek končí několik měsíců před nástupem. 

Sami proti živlům

Koncem 19. století by takový inzerát zřejmě vypadal jinak. Místo důrazu na romantický odpočinek během nezapomenutelného léta by v něm dost možná zazněly požadavky na ochotu pracovat v noci, být neustále v pohotovosti a příležitostně zachránit tonoucího. Za samozřejmost by se považovala schopnost vyrovnat se s dlouhodobým odloučením od světa, a především nutnost počítat s rizikem předčasné smrti.

Historie majáků zahrnuje tragické příběhy o životech, jež vyhasly v zuřící bouři nebo při zdolávání útesů vedoucích k věži svítící do tmy. Ačkoliv mezi podmínky přijetí jistě patřilo i plavání a orientace na moři, nejeden strážce se rovněž utopil. Za smutného rekordmana lze považovat maják Minots Ledge nedaleko Bostonu: Rozhodnutí o jeho výstavbě padlo v roce 1843 poté, co v místních vodách během předcházejících deseti let ztroskotalo na čtyřicet lodí a v důsledku toho utonulo přes čtyři sta lidí. Nestál však ani sedm let, když ho smetl hurikán a připravil o život oba tehdejší správce. Později bouře strhla i nový maják vztyčený na jeho místě, takže se muselo stavět znovu. 

Obdobné komplikace provázely i budování majáku St. George Reef, přibližně deset kilometrů od kalifornských břehů. Kvůli extrémně náročným podmínkám vyrůstal celou dekádu a oproti plánům se dvojnásobně prodražil: S přepočtenou cenou odpovídající dnešním 21 milionům dolarů jde o nejdražší stavbu svého druhu. A od roku 1892, kdy se nad vlnami Pacifiku rozzářil poprvé, tam podle oficiálních údajů přišlo o život přinejmenším pět strážců.

Olovo v žaludku

Strážci majáků ovšem nečelí pouze vodním živlům. Před zavedením elektrického osvětlení se k navádění lodí využívaly klasické olejové lampy, jež se musely každý večer zapalovat. Permanentně tak hrozilo riziko požárů a čas od času k nim skutečně docházelo. Nebyla to tedy voda, nýbrž právě oheň, který zahubil Henryho Halla – příslušníka jednoho z klanů střežících od nepaměti majáky v Cornwallu, nejzápadnější výspě Británie. 

Na svět přišel v shakespearovské Anglii roku 1661 a život zasvětil službě na majáku Eddystone v hrabství Devon. Zemřel v požehnaném věku 94 let poté, co se na něj při hašení požáru vylilo roztavené olovo z plechové střechy: Žhavý kov mu stekl na tvář i ramena, ale také se mu dostal do úst. Přesto Henry přežil ještě šest dní, než v plymouthské nemocnici vydechl naposledy. Lékaři mu při pitvě vyjmuli ze žaludku dvousetgramový kus olova, který je dnes k vidění ve Skotském národním muzeu.

Od romantiky k šílenství

Kandidáti na post strážce majáku museli kromě fyzické průpravy prokázat i značnou psychickou odolnost. Důsledky dlouhodobého odloučení od světa se na duševním zdraví dřív či později podepíšou i u těch nejtvrdších jedinců, a výhodu tak vždy měli ti, kteří se mohli přestěhovat alespoň s nebližší rodinou. V horizontu měsíců a posléze let si ovšem společnost stejných lidí začala rovněž vybírat svou daň: Existují tak celé legendy, jak popsané podmínky vyústily v doslova hororové události. 

Například maják Seguin v Maine dnes „díky“ tomu představuje vyhledávaný cíl turistů, které láká pověst, že tam straší. V polovině minulého století však o příliš přitažlivé místo nešlo a jeho správce koupil manželce klavír, aby jí dopřál alespoň nějaké rozptýlení. Chvályhodný nápad se nicméně změnil v noční můru, když žena opakovala pořád dokola tutéž skladbu, až manžela dohnala k šílenství: Jednoho dne se neovládl a sekerou nejprve zničil hudební nástroj, načež ji obrátil i proti družce a nakonec se zabil sám. Ve zdech majáku se prý dodnes ozývají tlumené tóny piana…

I k těm nejlépe přístupným majákům se loď se zásobami a poštou dostala nanejvýš jednou týdně, a navíc valná většina z nich neměla k dispozici elektřinu. Ještě v roce 1943 přinesl jeden mainský deník svědectví Roscoe Fletcherové, manželky strážce majáku Matinicus Rock ležícího přibližně čtyřicet kilometrů od obydlené pevniny: „Nemáme ledničku, takže jsme závislí hlavně na konzervovaných potravinách. Nejtěžší výzvu, kterou musíme zdolat, však představuje odloučení od našich dcer. Obě studují na pevnině a vídáme se s nimi, jen když v létě a na Vánoce přijedou domů. V mezidobí jsme rádi za každé rozptýlení – zejména za časopisy a noviny, jež nám sem posílají.“ 

Ostatně z téhož důvodu vznikla roku 1876 v Americe služba tzv. cestovních knihoven – na nejizolovanější majáky se posílaly bedny s knihami a jejich obsah se v pravidelných intervalech obměňoval. Trvalá ubíjející nuda však nakonec může vyústit v drama… Jedna z nejodlehlejších souší planety, dnes již neobydlený Clippertonův ostrov, leží přes tisíc kilometrů na západ od Mexika a až do roku 1915 se tam získávalo guáno neboli dobře zužitkovatelný ptačí trus. Poté však vláda středoamerické země nečekaně utáhla kohouty financí a místní obyvatele odřízla od zásobování. Většina z třinácti mužů na atolu tak záhy zemřela na kurděje a zbytek se utopil při pokusu doplout k pevnině. 

Na ostrově zůstal jen strážce majáku Victoriano Álvarez – s patnácti ženami a dětmi. Jak se však doba strávená v úplné izolaci prodlužovala, Álvarez si je postupně podmaňoval a zotročoval. Po dvou letech a mnoha příkořích i znásilněních ho nakonec jedna z žen v návalu vzteku zabila kladivem. Krátce nato zbývající osazenstvo zachránila posádka lodi proplouvající náhodou kolem. 

Dokončení: Poustevníci moře: Jak se žilo strážcům majáků (2) (vychází v úterý 16. listopadu)