Potupná smrt ve vaně: Vražda tyrana v podání krásné revolucionářky

Následující historika se odehrála někdy v průběhu druhé poloviny 18. století. Jistý francouzský literát, politik a vášnivý sběratel umění Alexandre Rousselin de Saint-Albin si do svého domu pozval vybranou společnost včetně jakéhosi ministra. Předem avizoval, že mezi přítomnými bude i „velká dáma revoluce“. Tím vzbudil patřičnou zvědavost. Kdo bude onou významnou účastnicí večírku? Hosté vcházeli do jídelny, rozhlíželi se zvědavě jeden po druhém. Nikoho z nich ale nebylo možné označit avizovaným titulem hrdinné revolucionářky. Pak však hostitel přistoupil ke stolu a nadzvedl ubrousek, pod kterým byla ukryta velká skleněná láhev. Z ní na přítomné zírala kůží potažená lebka. „Dámy a pánové, dovolte, abych Vám představil naši společnici,“ pronesl Saint-Albin k šokovanému publiku. „Charlotte Cordayová, vražedkyně Marata.“

Z jeptišky revolucionářka

Charlotte Cordayová se narodila v roce 1768 do zchudlé šlechtické rodiny. V páté generaci byla dokonce potomkem dramatika Pierra Corneilla. Matka jí zemřela, když bylo dceři třináct. Otec poté ji i její mladší sestru poslal do kláštera na vychování. Mohl ji čekat dlouhý a jednotvárný život jeptišky, kdyby do něj nezasáhla Velká francouzská revoluce. V roce 1790, to bylo Charlottě dvaadvacet, byl klášter zrušen a dívka se vrátila zpět z duchovního světa do toho bouřlivého světského. Nastěhovala se ke své tetě Madame de Bretteville, která žila v Caen. 

Charlottu revoluční myšlenky naprosto pohltily. V klášteře trávila hodně času v místní knihovně a jako vzdělaná dívka četla s oblibou Rousseaua a Plutarcha. Nyní jejich idejemi žila. Sledovala politické dění a sympatizovala zvláště s girondisty, tedy s umírněnými revolucionáři. V dalším revolučním vývoji se však začaly stále více prosazovat radikální politické frakce – jakobíni a kordeliéři. V lednu 1793 byl popraven král Ludvík XVI. a girondisté byli svrženi. Jakobíni a kordeliéři rozpoutali doslova teror. Gilotina se nezastavila a nikdo si nemohl být jistý, jestli příště nebude na řadě. Charlotte to všechno s hrůzou sledovala. A nezůstala jen u toho. Rozhodla se k činu. Jako příčinu veškerého zla vnímala vůdce kordeliérů Jeana Paula Marata. A věděla jediné: Marat musí zemřít.

Promyšlený atentát

Charlotte se rozhodla, že vezme další osud revoluce do svých rukou a 11. července 1793 přijela do Paříže. U sebe měla kromě nejnutnějších věcí také Plutarchův spis Paralelní životy s životopisy slavných Řeků a Římanů. Ještě ten den na tržišti zakoupila kuchyňský nůž. Sepsala také prohlášení „pro všechny Francouze, kteří uznávají právo a mír“, v němž vysvětlovala pohnutky svého plánovaného činu. Kromě toho napsala fingovaný dopis, prostřednictvím kterého se chtěla dostat až k Maratovi s tvrzením, že jej má předat pouze jemu do vlastních rukou. 

Takto vybavená se vydala přímo do Konventu. Měla v plánu zaútočit na Marata právě zde. Domnívala se, že tím její čin získá vyšší váhu, když bude mít tolik diváků na tak důležitém místě. Revolučního vůdce v Konventu však nenašla. Jak zjistila, Marat se v té době už zasedání neúčastnil kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. Nevadí. Zamířila do jeho domu. Bylo 13. července a blížilo se poledne. Tehdy ji ještě poslali pryč. Večer se však vrátila, a to už ji Marat přijal. Seděl přitom ve vaně. Což samozřejmě nebylo v tehdejší společnosti zvykem, ale celému atentátu to dává vskutku originální rozměr. 

Důvod byl každopádně prozaický. Marat velmi trpěl. Sužovala jej jakási kožní nemoc, možná lupenka, dermatitida či ekzém. A právě koupel mu poskytovala alespoň chvilkovou úlevu od neustávajícího svědění. Proto vanu neopustil ani ve chvíli, kdy jej navštívila mladá pohledná dívka. Charlotte si vybájila historiku o tom, že přišla udat uprchlé girondisty, kteří žijí v její domovině v Caen. Marat byl nadšen a ochoten vyslechnout všechny podrobnosti. Charlotta šla tedy blíž, v té chvíli však místo udání vytáhla nůž a zabodla jej Maratovi přímo do hrudníku. Mířila přesně. Tyran stačil jen vykřiknut a během chvíle zemřel. 

Po Maratově výkřiku vběhla do koupelny jeho snoubenka Simone Evrard. Nejspíš celou dobu špiclovala za dveřmi, protože v půvabné dívce viděla konkurenci. Hned po ní vrazil do koupelny kamelot Maratových novin. Ten Charlotte zadržel. Přispěchali i sousedi z domu – vojenský chirurg a zubař, kteří se pokusili Marata oživit. Marně.

Charlottu okamžitě zatkli. Měla štěstí, že ji rozzuření přívrženci Marata rovnou nezlynčovali. Putovala do věznice Conciergerie. Odtud ještě napsala dopis otci, ve kterém vysvětlila své pohnutky. Prosila ho o odpuštění, nikoliv však svého činu, ale že předem nežádala o otcovské svolení. V dopise zdůrazňuje, jak je hrdá, že se jí podařilo zbavit svět tyrana a předejít dalším krveprolitím. Tentýž argument vyslovila i před soudem: „Zabila jsem jednoho muže, abych zachránila sto tisíc.“ Vyšetřovatelé se především snažili zjistit, zda byla součástí širšího spiknutí, nebo jednala jen ze svého rozhodnutí. Hrdě však prohlásila, že je za svůj čin zodpovědná jen ona a nikdo jí nepomáhal. 

Cesta na smrt

Revoluční tribunál odsoudil Charlotte Cordayovou k trestu smrti. Samozřejmě, nemohla čekat jiný trest a byla s ním smířená. Kněze odmítla. Vyžádala si však jako poslední přání, aby jeden z gardistů namaloval její portrét. Ona mu na oplátku věnovala svou kadeř. 

Se stejnou hrdostí, s jakou vystupovala před soudem, mířila také 17. června na popraviště. Před poslední cestou jí nasadili rudou košili, která byla symbolem velezrádců. Celou dobu na voze pevně stála a působila klidným dojmem. Tento klid ji neopustil až do poslední chvíle.

Její sťatou hlavu dle zvyku pozdvihli a katův pomocník ji přede všemi potupně udeřil do tváře. V té chvíli se prý začervenala a objevil se na ní rozhořčený výraz, což odpřisáhli všichni přihlížející. Člověk by se ani nedivil, vzhledem k tomu, že hlava, jak už tušíme, si ještě dlouho žila vlastním záhadným životem. Charlottino tělo bylo po smrti podrobeno pitvě, jejímž účelem bylo mimo jiné zjistit, zda byla panna. Tato informace připadala jejím popravčím důležitá. Pokud by se v jejím životě vyskytoval nějaký muž, mohl být spoluviníkem.

Následky atentátu

Čeho Charlotte svým činem dosáhla? Jistě přispěla do diskuze, která provází lidstvo po celou jeho historii. Zda násilí proti tyranovi je legitimní a ospravedlnitelné. A současně demonstrovala to, co po takovém násilí nejspíš nevyhnutelně musí přijít. Charlotte sice zabila nejhoršího z tyranů, ale rozhodně ne jediného. Teror pokračoval dál a možná ještě přitvrdil okořeněný pomstychtivostí za Maratovu smrt. 

Pravdou je, že Marata by nejspíš vzhledem k jeho zdravotnímu stavu už dlouhý život nečekal. Kromě toho, že mu ušetřila pár měsíců mučivého trápení, z něj také učinila mučedníka revoluce. Jeho busty se následně ocitly na mnoha veřejných místech. I sama Charlotte měla řadu tichých obdivovatelů. Do jisté míry její čin změnil pohled na ženy, které byly často vnímány jako nesvéprávné bytosti neschopné samostatné akce. Paradoxně ale ty ženy, které se zapojily do právě vznikajícího emancipačního hnutí, v Charlottě svůj vzor neviděly. Jednak mezi nimi bylo dost Maratových obdivovatelek. A pak se také obávaly, že vrhne špatné světlo na prosazování ženské rovnoprávnosti.

Charlotte se tak za svůj skutek vděku bezprostředně nedočkala, na to musela doba dozrát. Teprve když byli tyrani svrženi a revolucí popleněná Francie se začala vzpamatovávat, vzpomněli si i na ni a stala se hrdinkou. Často ji přirovnávali k Johance z Arku. Neposkvrněná bojovnice. Ano, pitva po Charlottině smrti skutečně prokázala, že byla panna.

Posmrtný „život“

Charlottinou smrtí však celý příběh nekončí. Jak jsme předeslali na začátku, její hlavu čekal ještě pestrý osud. Po popravě a pitvě pohřbili její tělo na hřbitově Madeleine, kam ukládali i další popravené gilotinou během francouzské revoluce. V té době už tu odpočíval Ludvík XVI. a jeho manželka Marie Antoinetta jej následovala o pár měsíců později. Společně s mrtvými těly sem byly umístěny i hlavy. Jak je tedy možné, že se ta Charlottina objevila o mnoho let později na bizarním večírku? 

Hřbitov Madeleine byl už v následujícím roce zrušen a většina těl byla přemístěna jinam. Podle nového majitele někdejšího hřbitova, pana Descloseauxe, to však nebyl případ Charlotty. Její tělo naopak zůstalo a on sám označil v roce 1804 křížkem přesné místo jejího hrobu. O dalších jedenáct let později měly být ostatky exhumovány a přesunuty na slavný hřbitov Montparnasse. Jenže tady stopa končí. V registru pohřbených o tom není ani slovo. Charlotte zkrátka zmizela.

Samotná hlava však měla pravděpodobně zcela jiný osud než zbytek těla. Už krátce po popravě ji prý získal jakýsi obchodník s kuriozitami, který ji i s příslušným certifikátem prodal. Novým majitelem se stal francouzský politik Alexandr Rousselin de Saint-Albin. To byl onen pořadatel večírků se zvláštním smyslem pro humor. Když už vlastnil takovou kuriozitu, rozhodně se s ní nechtěl těšit sám.

Při jiné večeři pro přátele uváděl jako zlatý hřeb večera na pozvánce „senzační překvapení“. Natěšené hosty prý chvíli napínal. Počkal si na dezert a když byl na stole, nechal přinést onu skleněnou nádobu překrytou šátkem. Můžeme si asi představit překvapení, zděšení a po bohaté hostině možná i mnohem fyzičtější projevy znechucení, jakmile byl zvědavým pohledům odhalen obsah nádoby. Podle těchto svědectví v ní tehdy nebyla lebka, ale přímo v lihu naložená hlava Charlotty Cordayové, která musela být zakonzervována těsně po popravě. Zachovala se tedy i s kůží, vlasy a očima s napůl přivřenými víčky. 

Dalším majitelem ostatků, tentokrát už samostatné lebky, byl Georges Duruy, francouzský historik a romanopisec 19. století. Ten ji objevil ve skříni své tety. Když na tetičku po prvotním překvapení udeřil, proč že má ve svém šatníku tak podivný obsah, vysvětila mu, že je to památka na jejího zesnulého manžela, kterým byl právě Alexandr Rousselin de Saint-Albin.

TIP: Vražda kvůli vyššímu cíli: Tohle jsou nejslavnější atentátnice v dějinách

Duruy posléze předal lebku princi Rolandu Bonapartovi, prasynovci Napoleona I., se slovy, že se jí rád zbaví, jelikož děsí jeho manželku. A i když nebylo zcela prokázáno, že šlo skutečně o ostatky Charlotty, nechal ji princ Rudolf vystavit na pařížské výstavě v roce 1885. Tehdy také prošla antropologickým zkoumáním, které sice nepotvrdilo, komu lebka skutečně patřila, ale antropologové alespoň uvedli, že nikdy nebyla uložena v zemi. 

Poněkud nedůstojný osud dívky, která byla ztělesněnou hrdostí. S něčím takovým Charlotte určitě nepočítala. Co na plat. Člověk, který se snaží vzít osud světa do svých rukou, zkrátka musí počítat s tím, že se může přepočítat.