Potupa pod Vesuvem: Když Spartakovi muži rozprášili římskou armádu

Spartakus organizoval z Vesuvu výpady do okolí. Kampánie byla úrodná krajina a přední římští aristokraté zde vlastnili značný majetek – vily, vinice, olivové háje… Netrvalo tedy dlouho a boháči v Římě požadovali okamžité potlačení vzpoury. Čím dříve, tím větší bude naděje na záchranu majetků. Římanům však chyběla v Itálii silná armáda, protože většina legií bojovala v Hispánii proti Sertoriovi a na Východě proti Mithridatovi. Pověřili tedy praetora Gaia Claudia Glabra, aby sehnal narychlo vojsko.

Zdá se, že Claudius svoji misi podcenil. Spíše než vojsko dal dohromady jen oddíl domobrany čítající tři tisíce mužů, tedy necelou jednu legii. Podle slov řeckého historika Appiána si „Římané tehdy mysleli, že jde o bezvýznamný útok bandy pobudů, a ne o skutečnou válku“. 

Žebříky z vinné révy

Claudius Glaber předpokládal, že to bude snadné vítězství a že se po bleskové bitvě za pár dnů vrátí do Říma jako vítěz. Ale mýlil se. Nejprve vše probíhalo podle plánu. Glaber v čele domobrany přispěchal pod Vesuv a oblehl vzbouřence s cílem je vyhladovět. Byl však Spartakem přelstěn. Glaber obsadil jedinou schůdnou cestu k sopce, protože všude jinde byly srázné a hladké skály, porostlé bujným divokým vínem. A právě výhonky této divoké révy nechal Spartakus nařezat a splést z nich pevné žebříky. Byly tak dlouhé, že od vrchu skály, kde byly upevněny, sahaly až k úpatí. Co následovalo, popsal řecký historik Plútarchos: „...všichni až na jednoho po nich bezpečně slezli. Ten zůstal na hoře kvůli zbraním: když ostatní sestoupili, spustil dolů zbraně, a když bylo všechno dole, zachránil se nakonec i on sám.“

O ničem takovém neměli bohorovní Římané ani potuchy. Spartakus Glabra obešel a znenadání na něho zaútočil. Nečekaný útok měl za následek drtivou porážku Římanů. Nakonec se otroci zmocnili i vojenského tábora a překvapené vojáky pobili. 

Zpráva o Spartakově úspěchu pod Vesuvem povzbudila další otroky k útěkům. A ke Spartakovi se přidávali i pastýři a chudí rolníci. Spartakus pokračoval ve výcviku vzbouřenců a s využitím ukořistěných zbraní sestavoval organizovanější armádu – udílel hodnosti a vytvořil i účinnou síť špehů. Netrvalo dlouho a bývalý gladiátor ovládl takřka celou Kampánii.

Praetorské hodnosti v prachu

Římané zatím nepanikařili a reagovali vysláním dalšího vojska. Jeho vedení se ujal druhý praetor Publius Varinius. Ten rozdělil nově sestavenou armádu mezi své podvelitele Furia a Cossinia. Sebevědomý Spartakus nejdříve porazil Furiův dvoutisícový oddíl. Potom si počíhal na Cossinia a málem ho zajal při koupání. Lehkovážnému Cossiniovi se jen taktak podařilo uniknout. Ale jeho vojenský zásobovací oddíl takové štěstí neměl a padl Spartakovi do rukou. Pak začalo dlouhé pronásledování Cossinia a rozmetání jeho vojska, při němž sám Cossinius padl. 

Proti nadšeným vzbouřencům se zle vedlo i samotnému praetoru Variniovi, který byl Spartakem poražen, a nechybělo mnoho, aby padl do zajetí. Spartakovi se ale podařilo alespoň symbolicky dostat věčné město na kolena. Římanů se muselo silně dotknout, když se dozvěděli, že otroci potupili jejich posvátné symboly, když „svému veliteli přinesli i ukořistěné odznaky praetorské hodnosti i svazku prutů...“

Po vítězné bitvě Spartakus uspořádal pohřby svých padlých velitelů, mezi nimiž měl být i Oenomaus, jeden z prvních vůdců gladiátorského povstání. Zajímavé je, že stačilo pár počátečních úspěchů a otroci se začali chovat stejně jako jejich bývalí páni. Spartakus totiž nechal při pohřbech zápasit ozbrojené zajatce, jako by podle slov historika Flora „rolí pořadatele her chtěl smýt celou svou minulou úlohu gladiátora“.

TIP: Muž, který dostal Spartaka: Jak porazil Crassus největšího rebela římských dějin?

Teprve po porážce dvou praetorských armád v Římě pochopili, že se nejedná jen o nějaké bandity. Ve vzduchu visela jedna z největších a nejsvízelnějších válek. Příliv do Spartakova vojska neslábl, počet Spartakovců se blížil k sedmdesáti tisícům mužů. S takovou silou si už mohl dovolit útočit nejen na osady a vesnice, ale i na města.

V zimě roku 73–72 př. n. l. Spartakus podle Flora zpustošil Nolu a Nucerii v Kampánii, ale armáda otroků dopochodovala až do jihoitalských přístavů Thúrie a Metapontum v Tarentském zálivu. Řím se proti Spartakovi rozhodl vyslat řádnou konzulskou armádu...