Potupa jménem šarivari: Co obnášel rituál lidové spravedlnosti?

Zvláštní slovo „šarivari“ pochází z latinského carivarium (hluk, rámus), z něhož je odvozený také český výraz „kravál“. Nelibozvučný randál totiž představoval nezbytný doplněk tohoto starého rituálu, jehož první doklady pocházejí už ze středověku. Podstata šarivari tkvěla v určitém všeobecně sdíleném přesvědčení, že společnost má právo trestat zlořády, které oficiální zákony ponechávají bez povšimnutí. Hlavní oblastí výskytu těchto nepravostí byly mezilidské vztahy, v první řadě vztahy mezi muži a ženami. 

Šarivari si bralo na mušku to, co bylo zdravým selským rozumem považováno za nepřístojné, pro společnost škodlivé. K nejčastěji odsuzovaným zlořádům patřilo držení manžela pod pantoflem, ve vyhrocených případech dokonce jeho bití manželkou, dále nevěra, ať z té či oné strany, nebo nerovný sňatek (společensky a zvláště věkově). Avšak nemuselo vždy nutně jít jen o oblast mezilidských vztahů, šarivari se někdy provozovalo také k veřejnému zostuzení neoblíbených úředníků, jakými byli například výběrčí daní, zvlášť pokud nějakým způsobem překročili své kompetence. Rituál se v raném novověku objevoval prakticky po celé Evropě, ale nejen tam, spolu s příchodem osadníků do Nového světa se rozšířil i na americký kontinent.

Potupný trest

Jak vlastně šarivari v reálu vypadalo? Jeho konkrétní podoby byly v závislosti na místě a čase různé, ale jak už všechny jeho uvedené názvy napovídají, tuto lidovou poťouchlost vždy doprovázelo vytváření co největšího rámusu. A to ne ledajakého, musela to být „hudba“, která bude uším ladit co nejméně. Za tímto účelem bylo možné použít cokoli: tlouklo se na pokličky, hrnce, pánve, k tomu se někdy přidalo zběsilé pískání píšťal a rachocení bubnů, vždy s cílem vytvořit co nejnevábnější, uši trhající zvuk. Takováto převrácená „serenáda“ pak zněla přímo před domem provinilce, aby každý věděl, odkud vítr vane.

U výstražného upozornění hlukem však zdaleka nezůstalo. Dotčený člověk se musel většinou osobně veřejného zesměšnění zúčastnit. To mohlo mít různé podoby, ale obvykle byla jeho ústředním bodem jízda na zvířeti, nejčastěji oslu. Aby byla potměšilost úplná, býval na něj mnohdy posazen opačně, čelem k jeho pozadí, a jeho ocas musel uchopit jako opratě. Někdy se místo živého osla použila tyč nebo kůl, na který si nešťastník obkročmo sedl a předstíral jízdu. To symbolicky odráželo zvrácenou povahu samotného přečinu, který se stavěl proti přirozenému řádu, tak jak jej společnost vnímala.

Ne vždy byl figurantem hříšník sám, někdy ho nahradil soused či příslušník venkovské omladiny, provozování šarivari totiž bylo většinou v režii místní mládeže. Někdy se v průvodu používaly též umělé figuríny se zvýrazněnými rysy dotyčného jedince. V některých oblastech se zase namísto potupných jízd zakládal oheň, v němž se tato figura veřejně spálila. 

Třetím bodem šarivari pak bylo zinscenované soudní přelíčení. Při něm se formou veřejného představení herecky znázornilo konkrétní odsuzované chování, po němž následovalo samotné vynesení verdiktu. Proces obvykle ukončilo „výkupné“, jež takto odsouzená osoba vyplatila posměváčkům – mohlo jít o symbolickou částku, za kterou do sebe „pořadatelé“ v hospodě kopli něco pro lepší náladu, ale i o povážlivější sumu.

Karneval naruby

Šarivari coby veřejný rituál mělo v první řadě fungovat jako drastický způsob sociální prevence – veřejné zostuzení jednoho provinilce mělo od stejných skutků předem odradit další příslušníky komunity. Tím se měl zajistit obecný pořádek, v němž se budou všichni držet v hranicích jasně daných společenských rolí.

TIP: Bůh, krev a rituály: Řada dnešních svátků má předobraz v krvavých rituálech

Udržení řádu, daných pravidel a „správné“ hierarchie namísto chaosu, nepořádku a špatností všeho druhu bylo podstatou a účelem šarivari. S ohledem na to je zajímavé jeho srovnání s masopustními veselicemi a karnevaly, s nimiž po formální stránce vykazovalo mnohé vnější podobnosti (rozpustilý průvod, přestrojování se). Ve své podstatě však šlo o věc protichůdnou. Zatímco šarivari na zachování řádu lpělo, během masopustu bylo možné dělat to, co jinak dovolené nebylo, tedy společenský řád (na krátkou, omezenou dobu) beztrestně překročit. 

Je zajímavé, jak hluboko do novověku tento rituál přetrval. V anglicky mluvících zemích bylo například možné se s ním setkat ještě ve 20. století. Tím, co přežilo nejdéle, byla jeho zvuková složka – výstražné rámusení zůstalo většinou i poté, co vymizely posměšné průvody, pálení figurín a ponořování do vody.