Posmrtný život zavražděného Valdštejna: Ostatky putovaly po Čechách tři sta let!

Pozemský život Albrechta z Valdštejna se pojil se severočeským Frýdlantem a především s Jičínem. Toto město začal ambiciózní vévoda velkoryse proměňovat, a to včetně okolní krajiny. Ve městě dodnes nalezneme památky připomínající velkolepé stavební plány odrážející Valdštejnovu ambiciózní osobnost. Zdánlivě všemocný investor si však svých staveb moc neužil. Bodné rány zasazené roku 1634 v Chebu udělaly za vším tečku. Tělo zavražděného pána jičínského panství se nakonec dostalo oklikou domů. Co přesně se s ním dělo? 

Dědictví

Pozůstalí měli nejprve důležitější starosti, než co bude s mrtvolou. Došlo na porcování majetku. Liberec, Frýdlant, Smiřice, Náchod, Jičín, Velíš, Hostinné, Doksy, Nové Město nad Metují… to vše připadlo přisluhovačům či dokonce rovnou vrahům. Tučná kořist. Vedle toho se však rodu Valdštejnů podařilo část bohatství uchovat v rukou příbuzenstva – například Valdštejnský palác v Praze. To byl zajisté úspěch. Kvůli tomu stálo nepochybně zato našlapovat opatrně kolem posmrtné pověsti zavražděného, který měl k dědicům nebezpečně blízko. Teprve když se vyřešily světské otázky týkající se živých, mohl být řešen problém, kam s tělem kontroverzního muže.

Několik pohřbů

Muž, který měl ambice stát se nejmocnějším v Evropě, se musel nejprve spokojit s provizorním hrobem v minoritském kostele ve Stříbře. Teprve po dvou letech putovalo rozkládající se tělo směrem k jičínskému panství. Dlouho bylo uloženo v nedalekých Valdicích, kde kartuziáni v dobrém vzpomínali na štědrého dárce. Starali se o ostatky se vší pečlivostí. V roce 1744 se už dřevěná rakev rozpadla a nadešel čas ji nahradit novou, cínovou. Že se doba změnila, dosvědčoval i nový oslavný nápis. Obdiv k Valdštejnovi se už zase mohl vyjadřovat nahlas.

Hrob by pravděpodobně zůstal na svém místě i nadále, ale Josef II. nechal část klášterů zrušit. V této atmosféře se Valdštejnovy kosti opět stěhovaly. V roce 1785 se jich ujali rodoví následovníci. Pokud však čekáte, že je slavný předek spojoval, tak právě naopak. Dilema, zda o mocichtivém předchůdci raději mlčet, nebo se k němu hlásit, už měli Valdštejnové dávno za sebou. Teď přišel čas se úspěšným předkem pyšnit. O to ale stáli v Duchcově i v Mnichově Hradišti. Jak to? Valdštejnové se na počátku 18. století rozdělili na dvě větve pojmenované podle těchto hlavních sídel. Ve druhé polovině 18. století vypukly spory o to, kdo a kde Valdštejna definitivně pohřbí. Musely zasáhnout úřady. Zvítězili hradištští. Valdštejn to alespoň neměl od Jičína daleko.

Konečně uložen

Jak stěhování probíhalo? Nejprve bylo třeba rakev vyzvednout z valdického hrobu. Psal se už 1. březen, ale na zemi dosud ležel sníh. Dobrá atmosféra pro truchlivé divadlo! Na saních se spolu s hlavním hrdinou vezla urna jeho první manželky Lukrécie Nekšovny z Valdeka. Nespěchalo se. Uložit ostatky hned do země, to by bylo trestuhodné opomenutí ceremonie, která mohla přinést velikou prestiž.

Valdštejn proto nejprve zamířil do kostela sv. Jakuba v Mnichově Hradišti. Až do 3. března zde odpočíval na katafalku, teprve potom přišel hlavní bod programu. Byl zorganizován průvod kapucínů a místního chudého i bohatého lidu. Směřoval ke kapli svaté Anny poblíž zámku. Nechybělo nic, co k pohřbu šlechtice patří: erb, hudba, zvony. Mělo to jen jednu chybu. Zpoždění přes 150 let od úmrtí, to je poměrně dost.

TIP: Smrt podle horoskopu: O konci Albrechta z Valdštejna rozhodly hvězdy

Následovala mše. Rozdávaly se dary chudým. Zpráva o slavné tryzně doputovala až do Vídně. Po těch letech už žádnou rozbušku nezpůsobila. Generalissimus i to, co představoval, to vše už bylo bezpečně mrtvé. Prestiž rodu se pozvedla. Vincenc z Valdštejna mohl být spokojen. Jako hrob posloužil v Mnichově Hradišti speciálně připravený výklenek ve zdi. Bronzová deska s bustou však přibyla až v roce 1934. Tehdy se připomínalo přesně 300 let od chebského krveprolití a u té příležitosti se také Valdštějnovy ostatky zase o pár metrů přesunuly. K místu připomínajícímu památku jedné z nejvýraznějších osobností celé evropské historie je možné se podívat i dnes.