Poslední římský císař: Konstantin XI. sledoval úpadek i pád Cařihradu

Konstantin XI. Palailogos přichází na svět v únoru roku 1405. Má z historického hlediska poněkud smůlu na dobu, do které se narodil. Kdyby přišel na svět o pár století dříve, sahala by moc Východořímské říše od Chorvatska až po Sýrii a od Krymu až na Krétu. Konstantinova doba je však časem úpadku a rozkladu dříve slavného impéria. V mládí se sice účastní dobyvačných výprav v Řecku, díky kterým se svým bratrem sjednotí oblast Peloponésu, ale co je mu to platné? Už když v roce 1449 nastupuje na trůn, Konstantinopol je ze všech stran obklíčena dobyvačnými Osmany. Existence Byzantské říše visí doslova na vlásku…

Mladý despota

O Konstantinově dětství není téměř nic známo. Víme, že byl synem císaře Manuela II. a srbské šlechtičny Heleny Dragašovny. Že se ale Konstantin stane dědicem trůnu, s tím se nepočítalo. Vždyť byl až osmým z celkem deseti potomků!

V roce 1425 se císařem stává jeho bratr Jan VIII. Také Konstantinovi se však dostává „vzdělání“ hodné člena císařské rodiny. Do správy dostává už jako mladík několik významných měst v Thrákii, krajině západně od Cařihradu. Mezi léty 1437 až 1440 pak dokonce vládne přímo v Byzanci, když zastupuje svého bratra, který odjel na koncil do Florencie. O tři roky později se Jan vrací domů a Konstantin se přesouvá zpět do svého sídelního města Mystra v krajině historické Sparty. Odsud vládne tzv. Morejskému despotátu, poslednímu byzantskému území mimo okolí Konstantinopole. Morea je totiž středověký název pro Peloponéský poloostrov.

Konstantin moc dobře věděl, že jedinou obranou před neúnavnou expanzí Turků je vlastní expanze. Drobné státečky pohlcují Osmané jako jednohubky, jen silné císařství provázané s bohatstvím Benátek a Janova může uspět tváří v tvář sultánově hrozbě! V roce 1444 tak využívá slabosti severořeckých latinských státečků a rozšiřuje území despotátu až k pohoří Pindu. Že by se podařilo bratrovi císaře přece jen nastartovat období nového byzantského rozmachu? 

Začátek konce

Všechny naděje se rozplývají o dva roky později. Konstantinovi se totiž během výbojů na sever nedaří dobýt křižácké Athénské vévodství, jež v tu dobu ovládá florentský vévoda Nerius II. Florenťan zahnaný do úzkých raději svěřil osud Athén do rukou Turků, než Byzantinců, a oficiálně požádal osmanského sultána Murada o pomoc. Padesátitisícová turecká armáda se vydává na pochod. Sultánovým cílem tentokrát ještě není zničení zbytků Východořímské říše, ale zatlačení Konstantina zpět do Moreje. Spojenému tlaku Osmanů a Athéňanů nemůže Konstantinovo desetinové vojsko čelit. Když se navíc Konstantin doslechne, že v čele nepřátelské armády stojí sám sultán Murad, vydává pokyn k ústupu.   

Konstantin s bratrem císařem Janem jsou poraženi. Sultán Murad velkoryse souhlasí, že jim dovolí vládnout v hranicích Despotátu platných před počátkem výbojů, pokud mu budou odvádět tribut čili poplatek za mír. Tím se veškeré naděje na rozmach Byzance obrací v prach.

Císař je ponížen, nové území nenávratně ztraceno, armáda zdecimována a státní pokladnice připomíná prázdnou spižírnu. Palailogovci musí přehodnotit svou dosavadní politiku. Jedinou zárukou jejich přežití je utužení vazeb s námořními a obchodními velmocemi Janovem a Benátkami. Tyto státy v polovině 15. století kontrolují ostrovy mezi Řeckem a Malou Asií a vzhledem ke svým obchodním zájmům stojí o to, aby úžinu Bospor – jedinou námořní cestu do Černého moře – ovládali křesťané. Může toto spojenectví zabránit nevyhnutelnému pádu Konstantinopole?

Zármutek i zděšení se na přelomu let 1448 a 1449 rozhostí nad zbytky říše. Císař Jan VIII. umírá. Konstantin očekává svou korunovaci. Ale i jeden z jeho mladších bratrů – Demetrios ohlašuje svůj nárok na trůn. Schyluje se k občanské válce? Krizi nakonec zachrání jejich matka Helena Dragašovna. I když se na sklonku života stává řádovou sestrou v klášteře, vliv si ještě udržela a i díky ní nakonec na trůn usedá Konstantin.

Poprvé v historii Byzance však nový císař není korunován v císařském městě samotnou hlavou východní křesťanské církve, ale přímo v Mystře, a to navíc pouhým místním duchovním! Podmínky korunovace posledního z římských císařů ilustrují, v jak hluboké krizi se říše několik let před svým definitivním pádem nachází. 

Naděje, či hrozba?

Konstantin se ale nevzdává. Na jaře 1449 se po moři vrací do Byzance. Cařihradským lidem je uvítán s veškerou pompou, až ho to samotného skoro zaskočí. Vzhledem ke kritické situaci a turecké hrozbě okamžitě přistupuje k diplomatickým vyjednáváním. Ví, že stát uchrání, jen když vytvoří unii s Benátkami nebo s Janovem. Vyslanec Andronikos Leontaris přímo v centru Republiky svatého Marka jedná o možnosti najímat na Krétě, kterou Benátčané ovládají, lučištníky pro boj s Turky. Vzápětí se Leontaris obrací s prosbou o pomoc přímo k papeži. Na koho jiného se přece můžou křesťané spolehnout ve chvíli nejvyšší nouze? Na své katolické bratry!

Vyslance však ve Vatikánu v roce 1451 čeká studená sprcha. „Jistěže Byzanci pomůžeme, milí bratři,“ sděluje papež Mikuláš V., „ale jen za podmínky, že se znovu sjednotí naše vyznání. Buď přijmete katolicismus a podřídíte svou církev Římu, nebo nejenže vás nechám Osmanům napospas, ale zároveň budu Byzanc považovat za nepřítele i já sám!“

Posel se tak vrací do Cařihradu s nepořízenou. Stanoviska papeže samozřejmě tlumočí dvoru, tím ale nevědomky ještě prohloubí politickou krizi ve státě. Dvořané a feudálové se rozdělují na zastánce unie s katolíky a na ty, kteří by raději zemřeli, než aby zradili své pravoslavné vyznání. Množí se také názory, že by se říše prostě měla Turkům vzdát. 

Turecké zajetí

Na osmanském trůnu ještě téhož roku střídá Murada sultán Mehmed II. Hned v počátcích své vlády hasí nebezpečnou vzpouru v Anatolii, a když se s armádou vrací domů, volí místo tradiční trasy přes Dardanely cestu vedoucí přes Bospor – a tím pádem i přes území byzantských! Zdá se, že monarcha opojený dobyvatelským úspěchem vůbec neřeší, že s vojskem vstupuje na cizí území.

Nutno však podotknout, že jediné, co s tím mohou vystrašení konstantinopolští dělat, je dívat se, jak kolem mašírují musulmanští ozbrojenci. Těch je navíc dosud nevídaný počet. Zdroje se různí, střízlivé odhady počítají se zhruba 80 tisíci vojáky, historické záznamy však líčí i armádu čítající na 400 tisíc mužů! Ať tak či onak, z pohledu obránců, kterých je sotva pár tisíc, se jedná o fatální přesilu.

Takovou příznivou situaci přece musejí Osmané využít! Přepochodují kolem Konstantinopole a rozbíjejí tábor na nedalekém vrcholku. Ihned se dávají do stavby opevněného hradu Rumeli Hisari. V červenci 1451 Konstantin XI. přistupuje na podmínky tzv. Florentské unie, která stvrzuje, že až spojenci z Evropy odrazí Osmany, pravoslavnou byzantskou církev bude mít pod kontrolou římský papež. Lid a část duchovenstva ale tento pakt cíleně bojkotuje. 

Koncem srpna 1452 je Rumeli Hisari dostavěn a Konstantinopol se ocitá v neprostupném námořním i pozemním obklíčení. Nikdo se nedostane z města ani do něj, aniž by neprošel sultánovým záborem. V okolí hradu už se šikují desítky tisíc válečníků. Obyvatelům dříve slavné metropole vstávají vlasy hrůzou. Den co den se dívají do tváře nepřítele a čekají, kdy se rozhodne zasadit jim poslední smrtelnou ránu. Nemůžou s tím však nic dělat. Městem se rozmáhá zoufalství.

TIP: Kříž pod vládou půlměsíce: Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

Druhý dubnový den roku 1453 vyráží masa tureckých vojáků do útoku. Obránci Konstantinopole napjatě vyhlížejí plachty křesťanských panovníků z Evropy, jejichž vojska měl v rámci plnění podmínek Florentské unie zajistit papež Mikuláš. Objevuje se však jen hrstka lodí, z nichž největší posádku nakonec tvoří 700 janovských těžkooděnců pod vedením kapitána Giustinianiho. Zbytek křesťanského světa nechává Byzanc napospas muslimským dobyvatelům.

Poslední okamžiky

Kde se v posledních okamžicích svého života i Byzantské říše samotné nachází císař Konstantin? To není známo. Od dobových historiků víme, že „ulicemi Byzance teklo tolik krve, jako je ve vodopádu po vydatné bouři“ a že „těla na moři plavala jako rozkutálené melouny“. Poslední byzantský vládce velmi pravděpodobné skončil někde mezi nimi. Ačkoliv víme, že se do poslední chvíle osobně účastnil bojů v ulicích a se zbraní v ruce vzdoroval bok po boku svých věrných nepříteli, jak přesně byl zabit, netušíme. Jeho tělo se totiž nikdy nenašlo…