Poprava carské rodiny: Postřelené princezny doráželi bolševici bajonetem
Rusko se v době před první světovou válkou jevilo jako silný stát, který se ekonomicky slibně rozvíjí. Pak ale přišla velká válka a vše bylo náhle jinak. Po počátečních úspěších v bojích s Německem a Rakousko-Uherskem utrpěla ruská armáda řadu porážek a v zemi sužované zhoršující se ekonomickou i sociální situací začal narůstat neklid, který v prvních týdnech roku 1917 přerostl v otevřený nesouhlas s politikou carské vlády.
Rychle pryč z Petrohradu
Počátkem března (podle juliánského kalendáře používaného tehdy v Rusku byl únor) vypukly nepokoje v hlavním městě Petrohradu. Proti demonstrantům nasadila carská vláda armádu, vojáci se však přidávali k protestujícím a demonstrace brzy přerostly v revoluci, která si vyžádala carovu abdikaci.
V Rusku vznikla Prozatímní vláda, která nechala cara zatknout a dopravit do Carského Sela. Zde byla mezitím Mikulášova rodina uvržena do domácího vězení a podřízena přísnému dozoru. Zámek se však nacházel nedaleko centra revolučních událostí v Petrohradu, a proto bylo jasné, že by mohlo dojít k problémům. Vláda rozhodla, že Romanovce přemístí do města Tobolsk na Sibiři.
Rodinu a její doprovod tvořilo celkem 52 osob a v Tobolsku ji zastihla zpráva o říjnové revoluci (dle gregoriánského kalendáře to bylo 7. listopadu 1917), svržení Prozatímní vlády a nastolení bolševického režimu. Aby měli bolševici Mikuláše zcela pod kontrolou, rozhodli se koncem dubna roku 1918 přemístit jej i s rodinou blíž k Moskvě. Volba nakonec padla na Jekatěrinburk ležící v oblasti Uralu, kde měli Leninovi stoupenci obzvláště silnou pozici.
Co provést se zajatci?
Právě v době, kdy se carská rodina stěhovala do Jekatěrinburku, rozhodovali bolševičtí vůdci v Moskvě o jejím konečném osudu. Panoval přitom všeobecný názor, že cara je třeba popravit a Lenin prohlašoval, že bolševici nemohou riskovat osud revoluce v době, kdy tolik jejich protivníků zvedá hlavu.
Na jaře 1918 se totiž začaly formovat protibolševické síly tvořené různorodými politickými proudy a od května bojovaly proti jejich vládě i oddíly československých legií. Bolševikům ovšem trvalo, než se dohodli na zlikvidování všech členů Mikulášovy rodiny. Dobře si totiž uvědomovali naprostou bezprávnost takového kroku, protože jaká obvinění by mohli vznést vůči těžce nemocnému třináctiletému následníkovi trůnu a jeho čtyřem sestrám? Lenin, Trockij a ostatní bolševičtí předáci velmi dobře věděli, že případné vyvraždění celé rodiny vyvolá doma i v zahraničí velké pobouření.
Vojenskopolitická situace se však zostřovala a českoslovenští legionáři uštědřovali bolševickým oddílům jednu porážku za druhou. Legie postupovaly rychlým tempem i směrem na Jekatěrinburk, s čímž moskevské vedení ve svých původních plánech nepočítalo. Bylo tedy rozhodnuto zničit celou rodinu, což výrazně podporoval zejména předseda Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů Jakov Sverdlov. Jeho cílem bylo vyloučit možnost, že by se na scéně objevil monarchistický prapor a oživil naděje těch protivníků, kteří zůstali carovi věrni. Bolševici chtěli také donutit obyvatelstvo zvyknout si na představu, že už nikdy nebude šance na obnovu carské říše. Z tohoto důvodu likvidovali i další Romanovce, kteří jim padli do rukou.
Jako první přišel na řadu carův mladší bratr velkokníže Michail Alexandrovič, jehož zatkli počátkem roku 1918 a internovali ve městě Perm severozápadně od Jekatěrinburku. V noci na 13. června skupina bolševiků pod vedením Vasilije Ivančenka vyvezla velkoknížete a jeho anglického tajemníka Briana Johnsona do lesa za městem a zastřelila je.
Podrobnosti se podařilo zjistit až o mnoho let později, když účastník této vraždy Andrej Markov poskytl nedlouho před svou smrtí v roce 1965 rozhovor ruské historičce. Detailně přitom vylíčil průběh popravy i způsob, jakým vrahové svlékli mrtvoly ze šatů i prádla a sebrali jim boty. Pochlubil se také stříbrnými hodinkami, které stáhl mrtvému Michailu Alexandroviči ze zápěstí.
Osudná noc na 17. července 1918
Nedlouho po smrti svého bratra musel zemřít i Mikuláš II. s celou rodinou. Velitel Jurovskij byl nadřízenými z uralského výkonného výboru sovětů pověřen výběrem mužů do popravčí čety a přípravou celé exekuce.
Dvanáctičlenné komando tvořili hlavně čekisté, ale bylo v něm také několik válečných zajatců z řad rakousko-uherské armády. Po půlnoci probudili celou rodinu, lékaře Botkina a tři členy personálu a řekli jim, že vzhledem k blížící se frontě musí být převezeni na jiné místo. Poté je strážní odvedli do jedné ze suterénních místností Ipaťjevova domu, kde dostali příkaz čekat na další pokyny.
Zakrátko tam vtrhnul oddíl vybraných mužů a Jurovskij následující masakr popsal těmito slovy: „Došli jsme do předem připravené místnosti. Alexandra Fjodorovna požádala o židli pro sebe, Mikuláš o další pro Alexeje. Přikázal jsem, aby přinesli židle. Alexandra Fjodorovna si sedla, totéž udělal Alexej. Mikuláš se ke mně obrátil zády. Oznámil jsem, že výkonný výbor sovětu dělníků, rolníků a vojáků na Urale přijal rozhodnutí je popravit. Mikuláš se ke mně pootočil, jako by se chtěl na něco zeptat. Zopakoval jsem rozhodnutí výboru a potom jsem dal rozkaz k palbě. Sám jsem střelil první a zabil jsem Mikuláše.
Pak nějakou chvíli burácely nekoordinované výstřely a chvíli mi trvalo, než jsem dokázal palbu zastavit. Když se to konečně podařilo, všiml jsem si, že někteří ještě žijí. Například doktor Botkin ležel stočený a opíral se o loket, jako by odpočíval. Zabil jsem ho ranou z revolveru. I Alexej, Olga a Taťána ještě žili, také pokojská Děmidová. Soudruh Jermakov se bezúspěšně snažil dobít ji bajonetem. Nezbývalo mi nic jiného, než dorazit všechny, jednoho po druhém.“
TIP: V Rusku exhumovali poslední Romanovce
Zejména princezny projevovaly při této brutální čistce zvláštní odolnost vůči vystřeleným kulkám, takže je strážní museli dorážet bajonety. Při prohlídce mrtvých těl se pak zjistilo, že měly ve svých korzetech ukryto velké množství diamantů a různých šperků, a proto se od nich střely odrážely. Těla byla zabalena do ubrusů a naložena na přistavený nákladní automobil, který je odvezl k předem vyhlédnuté lesní mýtině poblíž vesnice Kopťaki. Zde je Jurovského muži rozsekali sekyrami, znetvořili kyselinou a poté zakopali.
-
Zdroj textu
Živá historie
-
Zdroj fotografií