Polský vlastenec a francouzský maršál: Poniatowského obdivoval i Napoleon

Tento velmož s titulem říšského knížete nikdy nežil ve Francii a neměl zde ani palác nebo zámek, přesto se shodou životních náhod stal v této zemi uctívaným hrdinou. Císař Francouzů po zprávě o jeho smrti poznamenal: „Byl to ušlechtilý charakter, čestný a plný odvahy.“ 

Krásný Pepi

Otcem knížete Józefa Antoni Poniatowského byl hrabě Andrzej Poniatowski, příslušník vlivné polské šlechtické rodiny a podmaršálek rakouské armády. Matka Terezie pocházela z české hraběcí rodiny Kinských. Josef byl jejich jediným synem. Narodil se 7. května 1763 ve Vídni v paláci Kinských blízko vídeňského Hofburgu.

Kmotrou u křtu mu byla sama císařovna Marie Terezie. Rodina Poniatowských stála tehdy na vrcholu svých politických ambicí. Ty se naplnily následujícího roku 1764, kdy byl Josefův strýc (starší bratr jeho otce) Stanislav August Poniatowski zvolen polským králem. Polsko se tou dobou nacházelo v hlubokém úpadku a spělo ke svému zániku. Král Stanislav II. August byl posledním panovníkem této země coby nezávislé mocnosti. Svou zemi však nespasil a v roce 1795 se vzdal trůnu.

Blízká příbuznost s králem přenesla odlesk koruny i na bratra Andrzeje a jeho rodinu. Získal titul polského knížete, a navíc ho Marie Terezie obdařila dědičným titulem německého říšského knížete. Ve Vídni tak vystupoval jako neoficiální vyslanec polského vládce. Malý Józef vyrůstal ve Vídni pod dohledem domácích učitelů. Když mu bylo deset let, ztratil otce, který podlehl tuberkulóze. Protože sama matka nestačila na výchovu syna, ujal se ho král Stanislav August a pozval ho k sobě do Varšavy. Tady se Józef přiučil dvorským mravům a dostalo se mu systematického vzdělání v mnoha oborech, v prvé řadě ale o vzdělání ve vojenských naukách.

Józef dorostl v urostlého a pohledného muže, velmi bystrého, s živým temperamentem, ale také se sklonem k bujným zábavám. Pro šlechtickou společnost, ve které se pohyboval, byl známý jako „krásný Pepi.“ V roce 1780 se mladý kníže vrátil do Vídně, kde vstoupil do císařského vojska.

Vojenskou službu započal v nižší důstojnické hodnosti u 2. karabinického pluku Lacy. Byl skvělý jezdec a u pluku sklízel obdiv pro svou jezdeckou bravuru. Koncem osmdesátých let bojoval ve válce proti Turkům a v bojích o srbský Šabac byl raněn do nohy. V průběhu tažení se seznámil a sblížil se svým vzdálenějším příbuzným knížetem Karlem ze Schwarzenbergu, pozdějším vítězem nad Napoleonem. Kníže Poniatowski právě u Šabacu zachránil Schwarzenbergovi život. V roce 1789 odešel z císařské armády v hodnosti plukovníka.

Finis Poloniae

Józefova pozornost se nyní obracela k Polsku, kde se události vyhrotily a spěly ke konfliktu s carským Ruskem. Ještě roku 1789 uposlechl výzvu krále Stanislava, aby nastoupil do polského vojska. Roku 1792 vypukla polsko-ruská válka, které se kníže zúčastnil v hodnosti generálmajora. Vedl si dobře jako vojenský organizátor i jako velitel a vyznamenal se mimo jiné ve srážce s Rusy 18. června 1792 na Ukrajině u Zielenic. Válka však skončila nevyhnutnou porážkou Poláků, po níž došlo k takzvanému druhému dělení Polska. Tehdy se kníže Poniatowski vrátil do Vídně a následně navštívil řadu evropských měst. 

Když v roce 1794 v Polsku vypuklo vlastenecké povstání Tadeusze Kościuszka, přihlásil se Poniatowski jako dobrovolník do povstalecké armády. Ve válce proti ruské přesile se zúčastnil bojů okolo Varšavy, ale přes veškerou odvahu nemohl ovlivnit spád událostí. Porážka Koścsiuszkovy armády 10. října 1794 u Maciejovic způsobila, že se povstání zhroutilo. Nastal Finis Poloniae – konec Polska. Třetí dělení Polska roku 1795 dovršilo rozdělení zbytku země mezi tři mocné sousedy: Rusko, Prusko a Rakousko. Byl to i definitivní zánik někdejší Rzeczpospolity a polské státnosti vůbec.

Po katastrofě u Maciejovic emigrovalo velké množství povstalců směrem na západ a část z nich nabídla své služby revoluční Francii. Právě v řadách francouzské revoluční armády vznikly roku 1797 polské legiony, které nejprve bojovaly pod svými veliteli po boku francouzských jednotek, aby později, za Napoleonova císařství, vplynuly do jeho Velké armády.

Poniatowski žil po povstání střídavě ve Vídni a ve Varšavě. Kromě toho podnikal cesty k některým evropským dvorům, například do Petrohradu, kde byl přijat carem Pavlem I., a do Berlína, kde s pruskou vládou domlouval příznivější podmínky pro Poláky v pruském záboru Polska. Vystupoval sice jako soukromá osoba, ale stýkal se s mnoha politiky a diplomaty a ve svém varšavském paláci žil bohatým společenským životem. Přestože byl neustále obklopován a obdivován ženami, nikdy se neoženil.  

Návrat do politiky

Po Napoleonově vítězství nad Pruskem roku 1806 obsadili Francouzi většinu poraženého království až k řece Němenu. Polská aristokracie využila francouzské okupace svého bývalého území, sblížila se s dobyvateli a nešetřila slov, aby mezi oběma národy vznikly oboustranné sympatie. Neočekávala od Napoleona nic menšího než obnovení polské svrchovanosti a vzkříšení státu. Francouzský císař v tom směru živil polskou elitu planými sliby, neboť nešel dál než ke zřízení Varšavského knížectví. Jednalo se pouze o malou část polského území, které navíc bylo autonomní součástí Saska, a tudíž formálně podléhalo tamějšímu králi. Hlavní úřady byly sice obsazeny Poláky, ale všude pronikal francouzský vliv.

Tehdy se vrátil do politiky kníže Poniatowski. Ve vládě nově vzniklého Varšavského knížectví měl postavení ministra a velitele armády. S tímto vojskem zahájil roku 1809 po boku Francouzů válku proti Rakousku. Střetl se se silnějším protivníkem na vedlejším bojišti a 19. dubna s ním svedl úspěšnou obrannou bitvu před branami Varšavy u Raszyna.

Válka roku 1809 skončila ve dnech 5. a 6. července vítězstvím Francouzů nad rakouskou armádou v rozhodující bitvě u Wagramu blízko Vídně. Józef Poniatowski v této válce opět osvědčil své velitelské schopnosti i velkou osobní odvahu. Odměnou za spojenectví s Napoleonem mohlo Varšavské knížectví rozšířit své území o kus rakouské Haliče včetně Krakova a kníže obdržel od císaře velkokříž Řádu čestné legie.

Velitelem ve Velké armádě

Vojenské osudy Poniatowského zůstaly spjaty s Napoleonovou armádou i v dalších letech. V březnu 1812 dal francouzský císař zřídit z polských vojáků své armády tři polské divize, jejichž velením pověřil právě knížete. V rámci půlmilionové Velké armády překročili polští vojáci téhož roku řeku Němen a vstoupili na teritorium carského Ruska. Během následujícího tažení se vyznamenali hlavně Poniatowského huláni, výborní jezdci, označovaní ve francouzské armádě jako „polští kopiníci“. Kníže s nimi bojoval u Smolenska a u Borodina, vtáhl do Moskvy a postoupil ještě o velký kus dál směrem na Kalugu. Pak však přišel tragický ústup celé napoleonské armády.

Když koncem listopadu překračoval Poniatowski se zbytkem svého sboru řeku Berezinu, byl lehce raněn, přesto došel přes Vilno až do Varšavy a poté do Krakova. Tam začal – ještě stále v rámci Varšavského knížectví – rychle organizovat novou polskou armádu. V polovině roku 1813 ji v počtu okolo 27 000 mužů přivedl přes Slezsko, Moravu a Čechy do Saska. Ve Velké armádě, obnovené na základě nových odvodů mladých branců, vytvořili Poniatowského vojáci VIII. armádní sbor, jehož počet vzrostl o další Poláky, hlavně z Poznaňska, na 34 000 mužů. Skládal se z devíti pluků pěchoty, devíti pluků jezdectva a deseti kompanií dělostřelectva ve dvou divizích. Inspekci sboru u Žitavy následně provedl Napoleon osobně. 

Maršálská hůl

Přes opakované nabídky protinapoleonské aliance, aby k nim Poniatowski přešel, zachoval kníže věrnost francouzskému císaři. Polský sbor operoval na území Saska, kde kryl francouzské komunikace a vedl převážně drobnou partyzánskou válku proti jednotkám aliance. Dosáhl menších vítězství u Frohburgu, Saské Kamenice a Altenburgu.

Po Napoleonově dočasném úspěchu nad Rusy a Rakušany v bitvě u Drážďan 26. a 27. srpna 1813 se válečné síly koncentrovaly u Lipska, kde došlo 16.–19. října ke čtyřdenní bitvě národů. Zadní voj Velké armády při pochodu k Lipsku tvořil právě Poniatowského VIII. sbor. Kníže však k Lipsku přivedl jen jednu svou divizi – druhá zpočátku zůstala u vzdáleného Wittenbergu a zapojila se do bojů až v průběhu střetu. Sám Poniatowski bojoval s odvahou hraničící se zbrklostí a šel tak příkladem svým vojákům. Napoleon ocenil výkon Poláků a ještě téhož dne povýšil knížete Poniatowského přímo na bojišti na francouzského maršála.

Císař velí na ústup

Velká armáda se během dalších bojů dostala do sevření dvou čelistí spojeneckých vojsk, z něhož se jí přes veškeré úsilí nepodařilo vyprostit. V neděli 17. října zbraně dočasně umlkly, jakoby obě strany světily sváteční den. Nabíraly nový dech, ale přesto se na mnoha místech chvílemi bojovalo. Poláci zasáhli včas do střetu württemberských jednotek s Rusy u Gohlis, kam polskou divizi přivolal na pomoc maršál Ney, a zachránili tak Württemberské před katastrofou.

K rozhodujícímu obratu došlo v pondělí 18. října, kdy Napoleonovi dosavadní spojenci Sasové a také někteří Württemberští přeběhli k nepříteli. Na obou stranách přibývalo obětí a Francouzům navíc docházela munice. Večer toho dne nařídil Napoleon zahájit ústup. Byl to ústup bojem, který začal celkem spořádaně, ale pak se vymknul kontrole. Ve tmě docházelo k drastickým scénám hlavně u městských bran, když se ustupující armáda tlačila pod nepřátelskou palbou hlava nehlava ven z města. V cestě na západ jí navíc stály dvě řeky, Pleisse a Elster. Tudy museli ustupující projít, jak se dalo. 

Ústup měl krýt zadní voj pod velením maršála Macdonalda. Tvořilo ho seskupení několika francouzských pluků a zbývajících polských jednotek VIII. sboru Józefa Poniatowského. V úterý 19. října, už za denního světla, se proud uprchlíků zarazil na jihozápadním předměstí u mostu přes řeku Elster, kde zadržoval postupujícího nepřítele kníže Poniatowski s přibližně dvěma tisícovkami svých mužů, přičemž sám už byl několikrát raněn.  

Neohrožený hrdina

Ve chvíli, kdy se po mostě dralo plno uprchlíků, zapálili zmatení francouzští sapéři pomocí luntů připravené nálože a vyhodili most do povětří. Výbuch zabil mnoho lidí, kteří byli nablízku a způsobil, že únik byl možný jen překonáním prudké řeky. Poniatowski byl tísněn ze všech stran a rozhodl se vstoupit do řeky. Zvolal prý jen: „Il faut mourir en brave!“ neboli „Je třeba zemřít statečně!“. Vlastenečtí Poláci mu přisuzují i jiný výrok: „Chci zemřít jako polský generál a nikoli jako francouzský maršál.“

Ještě na břehu ho ale zasáhla nepřátelská kulka do prsou, když se na svém koni Sultánovi vrhl do řeky a zmizel v proudu. Jeho tělo našli až po pěti dnech místní rybáři. Dlouho se nevědělo, koho vlastně z vody vytáhli. Někteří badatelé uvádějí, že tělo knížete bylo změněno k nepoznání a že ve vodě ztratil i svou paruku, se kterou si každý spojoval jeho vizáž. Poniatowski zemřel ve věku padesáti let, z nichž v hodnosti francouzského maršála strávil pouhé tři dny.

TIP: Napoleonovy otazníky: Skutečně byl zapáleným vlastencem a dokonalým stratégem?

Mrtvé tělo Józefa Poniatowského bylo vystaveno v kostele sv. Jana na lipském předměstí a po nabalzamování uloženo v tamější hřbitovní kryptě. Se souhlasem cara Alexandra smělo být následně převezeno do Polska a pohřbeno ve varšavském kostele sv. Kříže. Dnes leží v královské kryptě na krakovském Wawelu vedle řady polských panovníků a jiných slavných osobností. Pro Poláky se stal kníže legendou.