Pojídači hříchů: Bizarní tradice dávala nebožtíkům možnost posledního očištění

Kolem funusů bývalo v Anglii mezi 18. až 19. stoletím vždycky živo. Pokud patřil nebožtík k zámožnějším, jeho tělo se před pohřbem vystavovalo na katafalku (kvůli zpomalení rozkladu se podkládal blokem ledu). Jeho věrní pak u něj stáli dlouhou stráž a květiny mezitím maskovaly zápach rozkladu. Sluhové museli v domě nastavit všechny hodiny na čas skonu, a z pokoje se zesnulým odstranit všechna zrcadla, aby se do nich nezachytila odcházející duše. Z mrtvého se odebírala osobní mementa, například prameny vlasů, které byly ukládány do rodinných archivů či šperků. Ženy z rodiny truchlily podle pravidel: na to, jak dlouho nesměly odložit černý šat, či kolik měsíců nebo let pak držely smutek, existovaly celé knihy. 

Soubor pravidel se týkal i stylu kondolencí a nejrůznější normy ovlivňovaly vlastně všechno. Tělo mrtvého se z domu vždy vynášelo nohama napřed, aby se pak ukládalo na zdobený vůz s předepsaným počtem tažných koní. Za ním pak následovalo předlouhé procesí tesknících. Na pohřbu obvykle nechyběly lkající ženy, plačky, smuteční proslovy a tu a tam i tklivá zvolání lamentářů. Pochmurnou atmosféru plnou černého sukna, květin, pštrosího peří, zapálených svíček i přezdobených náhrobků, obvykle koordinovali předem smluvení agenti pohřebního ústavu. 

Hlavní a poslední slovo měl pochopitelně nakonec pastor, který celý proces rozloučení vedl. Pohřeb významnější osobnosti byl prostě velkolepou inscenací s přesně daným scénářem a jasně rozdělenými rolemi. Pokud šly věci podle plánu. Což se nestávalo vždycky.

Příliš rychle

Předpokládaný harmonogram umírajícího měl totiž zahrnovat poslední návštěvu rodinného lékaře, rozmluvu s reverendem a krátkou rozpravu s advokátem, vypořádávajícím jeho pozůstalost. A před posledním vydechnutím ještě rodinné rozloučení. Jenže někdy přišla smrt rychleji, a tak se to prostě všechno nestihlo. Nad tělem zesnulého se pak vznášela řada nevyřčených slov, nepoložených otázek a nedokončených odpovědí. A dost možná i opar hříchů.

Pohled protestantských Angličanů na to, co přesně v sobě duše nese a jak ji minulost může připoutat k peklu, se od toho římsko-katolického poněkud lišila. Pokud nečekaně skonal nevyzpovídaný hříšník vstupovala do scénáře funerálního ritu další osoba: pojídač hříchů.

Jak mu chutná

Představte si, že do domu zesnulého dorazíte v čase, kdy sluhové teprve zastavují ony hodiny a zakrývají zrcadla a u těla nebožtíka ještě nebdí čestná stráž. Naopak, sedí vedle něj ten nejšpinavější pobuda, kterého jste kdy viděli. Co dělá? Soustředěně přežvykuje krajíc chleba, který si drze odkládá na hrudník mrtvého. Tělo nebožtíka je pokryté drobečky, které ten drban pečlivě sbírá, a přitom sousta zapíjí vínem z parádní skleničky. V té veškeré úpravnosti to působí naprosto nepatřičně. Není to žádný rodinný přítel, druh či známý Je to jen tulák, který se za odměnu čítající zhruba 4 šilinky (dnes v přepočtu kolem pěti stovek korun) uvolil, že na sebe dobrovolně přejme nevyřčené hříchy zesnulého. Zvláštní? To každopádně.

Srávníka buď mlčky sledují nebožtíkovi nejbližší, anebo se obřad odehrává zcela bez jejich účasti, za dozoru nějakého rodinného důvěrníka. Podstatné je, že na konci vandrák zašeptá do ucha zesnulého něco jako: „Tímto ti člověče odebírám tíživé břemeno, jež by ti bránilo v odpočinku. Nescházej do temných zákoutí uliček pekelných a zamiř na rozkvetlé louky zahrad rajských. Pro tvůj pokoj a mír zastavuji svou vlastní duši. Amen.“ 

Pečivo, obvykle krajíc chleba, položené na ústech či hrudi nebožtíka, do sebe symbolicky absorbovalo viny zesnulého. A pojídač hříchů je rituálně převzal na sebe. A dál? Teď musel zmizet. Hned. A raději zadním vchodem, aby ho nikdo neviděl. Štolba trhana vyprovodil i několika ranami biče, aby žebráka náhodou nenapadlo se vracet, nebo se ochomýtat kolem.

Z Bible?

Zrod netradiční profese pojídačů hříchů je poněkud nejasný. Kulturní antropologové ji zasazují až k gestu Ježíše Krista, který z ostatních snímal jejich hříchy a bral je na sebe. Anebo možná ještě o něco dál, až ke kořenům judaismu, v němž se „svaluje“ vina nebožtíka na beránka nebo jehně, které je poté vyhnáno do pouště. Možná ale pojídači hříchů protestantům jen suplovali svátost posledního pomazání, typickou pro římské katolíky. 

Jisté je, že počátkem 17. století našla tato svérázná pracovní pozice své pevné místo u pohřbů ve velšských hrabstvích. A že se odtud, z vesnic, nejspíš na počátku 18. století, rozšířila i do zbytku Anglie. Ne proto, že by nějak ladila s náboženskými zásadami protestantů, ale spíš proto, že ji ve své iracionalitě prakticky doplňovala. U lůžka umírajícího už zkrátka nebyl čas čekat na reverenda, který by duši navedl správným směrem. Bylo lepší neriskovat prodlení a raději nechat zesnulého preventivně očistit pojídačem hříchů. 

Odkud se vlastně rekrutovali? Šlo o poslední z posledních, vyvržence společnosti, absolutní spodinu a lidský odpad. O ty, komu by ctihodní občané jinak ani ruku nepodali, natož aby s nimi zapředli hovor. O ty, jejich jména nikdo neznal, ani znát nechtěl. Mohl to být žebrák, mrzák, choromyslný blázen. Klidně všechno dohromady. V končinách Walesu a přilehlých panství Anglie ale měli jednoho takového v každé vesnici. A lidé překvapivě dobře věděli, kde je hledat, když je zrovna potřebovali. 

Na věčnost

Obřad konzumace hříchů přitom představoval jediný moment, který těmto nuzákům dopřál nějakou minimální důstojnost. Jakmile pozřeli poslední sousto, jejich sociální stigma ještě více narostlo. Nesli v sobě přece tíži cizích vin. A tak se k nim ostatní s každou další ceremonií chovali s ještě větší odtažitostí. Regionální rozdíly tu samozřejmě byly. Třeba v Herefordshire se počítalo s tím, že pojídač hříchů se zastaví ještě  i na pohřbu nebožtíka, byť bude samozřejmě stát někde stranou.

TIP: Mumiová horečka v Evropě: Proč lidé pojídali lidské ostatky?

Jinde je už vidět nechtěli, ideálně nikdy, nebo aspoň do dalšího nečekaného skonu člena rodiny. Pojídač hříchů přitom musel zachovat diskrétnost. Jeho úděl totiž duplikoval činnost faráře, zaváněl kacířstvím a nevrhal dobré světlo na rodinu nebožtíka, která zjevně neměla důvěru ve svého reverenda a přenechala církevní úkon na nějakém pobudovi. Poslední „oficiální“ pojídač hříchů zemřel v Anglii roku 1906, a spolu s ním zanikla na ostrovech i tato profese.