Pohanský zaprodanec: Král Ladislav proti sobě popudil Kumány i uherskou šlechtu

Ze složitých uherských dějin vystupuje zajímavá postava krále, který se od ostatních lišil původem a způsobem života. Byl jím Ladislav, jenž si podle krve, která mu kolovala v žilách, vysloužil přízvisko „Kumánský“. Jeho nevšední povaha a sklony budí zájem dodnes
04.04.2022 - Eva Svobodová


Abychom pochopili, v jaké situaci Ladislav Kumánský žil a vládl, je nutné podívat se do první poloviny 13. století. Uherský stát byl tehdy skutečným „tavicím kotlem“ nejrůznějších etnik, což samozřejmě přinášelo i mnoho problémů. 

Kumáni a Mongolské nebezpečí

Zhruba od počátku 13. století začaly do východní části uherského království, takzvaného Sedmihradska, pronikat kmeny divokých Kumánů. Jednalo se o kočovníky turkického původu přicházející z asijských stepí, kteří coby pohané a nomádi byli zcela odlišní od christianizovaných a usedlých Maďarů.

Další ránu přinesl vpád Mongolů v roce 1241. Mongolský vládce Čingischán vyslal svého vnuka jménem Batú k tažení na západ, což vedle Uher odnesla také Kyjevská Rus nebo polské oblasti. Na Uhry však dopadla mongolská invaze obzvlášť drtivě. Hordy zdivočelých „Tatarů“ se nezastavily před ničím a vraždami a pleněním si podrobily prakticky celou zemi. Odhaduje se, že o život tehdy přišla asi čtvrtina obyvatelstva.

Smrti málem neunikl ani samotný král Béla IV., který se nakonec zachránil potupným útěkem. V rozhodující chvíli mu totiž vypověděli poslušnost mocní šlechtici, kterým se mimo jiné nelíbilo, že hodlá v bojích angažovat také Kumány. Místo aby se tedy semkli proti nebezpečí, dali zavraždit kumánského knížete Kuthana, čímž Béla přišel o hlavního spojence a mnohatisícovou armádu. Nomádi místo pomoci přísahali pomstu a dali se do dalšího plenění již tak rozvrácené země. Úplnému zhroucení království zabránil jen náhlý skon velkého chána, kvůli kterému se Batú a jeho hordy rychle stáhli zase zpět do Asie.

Po této děsivé zkušenosti se zdálo skoro nemožné království obnovit. Béla byl však obratný a energický vládce, který všechny své síly napnul právě k tomuto cíli. Vylidněné oblasti bylo nutné zabydlit novými osadníky. Král proto do země pozval evropské kolonizátory z různých zemí a neváhal pro tento účel použít také Kumány. Ti však v té době stále žili značně divokým způsobem, podle starých zvyků a s kmenovým náčelníkem v čele. Formálně je Béla sice dal pokřtít, ovšem o jejich vnitřním křesťanském přesvědčení si nemůžeme dělat iluze. 

Temperamentní král

Styky s Kumány Béla navázal i jiným a značně osobnějším způsobem. Oženil totiž svého nejstaršího syna Štěpána s Kumánkou Alžbětou, která se po smrti svého tchána stala uherskou královnou. Svůj původ však nikdy nezapomněla a titulovala se „královna Uhrů a dcera císaře Kumánů“. Když její manžel Štěpán V. po dvouleté vládě roku 1272 zemřel, zanechal po sobě desetiletého synka Ladislava. Tomu tak v žilách kolovala napůl krev arpádovská a napůl kumánská, jež v něm, jak ještě uvidíme, převážila. 

Předčasná smrt Štěpána a nezletilost nového krále způsobila zemi mnoho problémů. Alžběta, která měla do plnoletosti svého syna vládnout jako regentka, se stala hříčkou v rukách mocných uherských pánů neváhajících využít příležitosti a prosadit svou moc. Není proto divu, že se matka i syn stále více uchylovali ke „svým“ Kumánům, kteří jediní měli jejich důvěru. To procesu asimilace tohoto etnika samozřejmě nepomohlo, jelikož domácí předáci v nich tím spíše viděli cizácké přivandrovalce. 

Mladý Ladislav byl oženěn s dcerou neapolského krále Karla Isabelou z Anjou a jemná, něžná a kultivovaná princezna s ním měla prožít opravdové peklo. Jinoch totiž už od kolébky nezapřel neklidné východní geny. Jeho temperament byl nezkrotný a nacházel nejrůznější projevy, z nichž nejvýznamnějším byl značný sexuální apetit. Na tom by ještě nebylo nic tak neobvyklého, skandál ovšem spočíval v tom, že jeho hlavní vyvolenou se stala Kumánka. Bez ohledu na Isabelu nechával této dívce jménem Edua vzdávat pocty coby královně. A co víc, Ladislav se prý dokonce neváhal své milenky zmocnit během zasedání královské rady, v přítomnosti vysokých církevních hodnostářů!

Vedle Eduy měl samozřejmě mnoho dalších milenek z řad Kumánek, zatímco nebohou Isabelu nechal zavřít do kláštera. Jednalo se o klášter na takzvaném Zaječím ostrově, kde v té době zrovna v hodnosti abatyše pobývala jeho sestra Alžběta.

Ani zjevem Ladislav nijak nepřipomínal klasického evropského panovníka. Svou příslušnost ke Kumánům demonstroval totiž také navenek. Jako ostatní nomádi nosil cop a špičatý klobouk a přestože byl pokřtěný, se zálibou se s kumánskými přáteli účastnil pohanských obřadů.

Nejhorší však bylo, že otevřeně vzhlížel k někdejšímu hunskému vojevůdci Attilovi, jenž si ne nadarmo vysloužil přízvisko „Bič boží“. Viděl v něm porobitele a vládce celého světa, jímž se rovněž toužil stát. Skutečnost však byla jeho snům na hony vzdálená, jeho vlastní moc se drolila čím dál víc. 

Pýcha předchází pád

Skandální chování uherského krále samozřejmě neušlo pozornosti. Když jej papež pokáral za jeho milenky a pohanskou suitu, horkokrevný Ladislav prohlásil, že dá „celé té sebrance pozutínat hlavy tatarskými šavlemi“. Onou sebrankou mínil uherské biskupy a vůbec všechny církevní představitele „až nahoru do Říma“. Vystupování uherského panovníka zkrátka přesáhlo všechny meze a Ladislav se měl brzy přesvědčit o tom, že nerespektováním základních křesťanských konvencí a pravidel ohrozil vlastní trůn. 

Vztah Ladislava k milovaným Kumánům dostal na konci sedmdesátých let jisté trhliny, vládce se totiž ocitl pod silným tlakem papeže, kterému nešlo déle vzdorovat. Vystoupil proto proti některým kumánským svobodám a zvyklostem, jako bylo například držení křesťanských zajatců. Dotčení Kumáni proti králi vyvolali vzpouru a zase začali plenit zemi. V roce 1280 s nimi Ladislav svedl bitvu na jezeře Hód, v níž Kumány porazil a na nějakou dobu vyhnal ze země. Tím ovšem přišel o hlavní oporu vůči rozpínavým uherským magnátům, kteří si hodlali utrhnout co největší podíl na moci a nezastavili se před ničím. V zemi vznikala stále větší anarchie. 

Ladislavovým hlavním protivníkem byl ostřihomský arcibiskup Ladomér, nejvyšší církevní představitel země. Ten si předsevzal zbavit zemi divokého polopohanského krále, ženoucího ji do záhuby. Obrátil se proto do Říma s žádostí, aby papež proti uherskému královskému kacíři vyhlásil křížovou výpravu. Dřív, než k tomu však mohlo dojít, papež Honorius IV. zemřel a záležitost výpravy poněkud zapadla. Odhodlaný arcibiskup se ovšem nevzdával a ze všech sil svolával do zbraně proti tyranovi. Jeho horlivost ještě více podnítily královy výhrůžky, že se spojí s krvelačnými Tatary, kteří zase začali ohrožovat Evropu.

TIP: Střet s krutými barbary: Kterak Mongolové vpadli na Moravu

Ladislavovým protivníkům se nakonec podařilo krále zajmout a donutit k pokání a ústupkům. Musel však slavnostně přísahat, že se již nespřáhne ani s Kumány, ani Tatary či Saracény, jak dříve prohlašoval. Dále byl nucen vrátit šlechtě všechny její dřívější majetky a v neposlední řadě musel slíbit, že upustí od svých pohanských zvyků a přijme zpět zákonitou manželku. Touto potupnou porážkou by Ladislav přišel nejen o svou moc, ale i o identitu. Je proto nasnadě, že jakmile se shromáždění rozešlo, vše odvolal a hodlal se svým pokořitelům pomstít. Zajal několik příslušníků šlechty a holedbal se, že spolu s Tatary potáhne na Řím. K tomu však již nedostal příležitost. Osmadvacetiletý Ladislav měl samé nepřátele a na jeho straně již nezůstal nikdo. Králův nespoutaný život tak v roce 1290 předčasně ukončila ruka vraha z řad jeho kdysi tak oblíbených Kumánů…


Další články v sekci