Po stopách předků: Jaká tajemství ukrývají matriky?

Křesťanská církev už ve svých raných počátcích pořizovala seznamy věřících. Od 7. století byla zaznamenávána data úmrtí mnichů a řeholníků a v roce 1137 se Lateránský koncil zmiňuje o matrikách se zápisy osob, jimž byly uděleny církevní svátosti. Nejstarší skutečné matriky jsou z Francie, dochoval se zlomek z let 1334–57. Ve stejném století se objevily nejstarší italské matriky, v 15. století už byly vedeny i v Belgii, Španělsku a Švýcarsku. V 16. století se začaly vést matriky ve většině ostatních evropských zemí. 

Teprve Tridentský koncil (1545–1563) nařídil, aby katoličtí faráři vedli matriky pokřtěných a oddaných. Realizace nařízení však na sebe nechala ještě nějaký čas čekat, u nás byla podpořena nařízením olomoucké synody roku 1591 a pražské synody 1605. Matriky zemřelých byly vedeny podle nařízení papeže Pavla V. od roku 1614. Všechny tři typy zápisů se psaly do jedné knihy, teprve patentem Josefa II. z roku 1784 začaly být vedeny tři různé knihy. 

Zkušené porodní báby

Podívejme se nyní, jak vypadal například křestní zápis v 17. století. Nejdůležitější samozřejmě bylo jméno křtěného dítěte a datum křtu. Ovšem pozor! Ne vždy se datum křtu shodovalo s datem narození, křest byl často prováděn až druhý či některý pozdější den po narození. Pokud farář neuvedl obojí, nelze s jistotou tvrdit, že den narození je shodný se dnem křtu. Až později se začaly psát zvlášť jak dny narození, tak křtu.

Dále měl zápis obsahovat jméno křtícího, zasvěcení kostela a jméno místa, kde kostel stojí. Samozřejmě také den narození dítěte, jména rodičů, jejich příslušnost k farnosti, místo jejich původu, jména kmotrů a jejich otců a jejich původ. Od Josefa II. byly rubriky rozšířeny o číslo domu, pohlaví dítěte, zda je manželské či nikoliv a náboženství rodičů.

Pokud se jednalo o potomka šlechtického původu býval zápis mnohem delší, už jenom vypsání všech křestních jmen... Například u panovnických rodů nebylo výjimkou 10–15 jmen a k tomu ještě pro jistotu „jméno“ Všichni svatí (Omnes Sancti). Zápisy byly psány podle jazyka farnosti a faráře, tedy v jazykově českých oblastech česky, v německých německy, ve smíšených se mohlo psát latinsky.

Zajímavou osobou byla porodní bába, jejíž jméno bylo psáno do matriky od roku 1789. Jednalo se o zkušené ženy, pro něž existovala v Praze od roku 1753 škola, a které nosily medailonek s těhotnou Pannou Marií. Před farářem musely přísahat, že nebudou při porodu používat čáry a kouzla a v nouzi budou křtít. Nebyl-li totiž po ruce farář a hrozilo, že dítě brzy zemře, mohlo dojít k takzvanému nouzovému křtu, aby dítě nezemřelo jako pohan.

Hrdlobol či krysle?

V oddacích matrikách je řada zápisů stejná jako u matrik křtů – tedy jméno faráře, zasvěcení kostela a podobně. Navíc se uváděl samozřejmě den svatby a také data tří ohlášek. Původně se uváděla jen jména otců ženicha a nevěsty, později jména obou rodičů. Před zrušením nevolnictví byl často nutný souhlas vrchnosti se sňatkem. Matriky zemřelých nebyly vedeny tak pečlivě a údaje o zemřelém byly často dopisovány až s určitým časovým odstupem. Vždyť už nebylo kam spěchat. Úmrtí se zapisovala do matrik farnosti, v níž k úmrtí došlo a nikoliv do matrik v místě bydliště zesnulého. Od roku 1756 začalo platit nařízení pražského arcibiskupství, které zakazovalo pochování zemřelého bez ohledání jeho mrtvoly. To proto, aby byla vyloučena násilná smrt.

Podle nařízení císaře Josefa II. začala být do matriky vedle jména, data narození a úmrtí a dalších běžných údajů zapisována také příčina úmrtí (ta se ovšem vyskytovala i dříve, záleželo na faráři). Nejčastější byla sešlost věkem (v němčině abgelebt); dnes již neznámé názvy nemocí jako hrdlobol (záškrt) či krysle (spalničky) může badatel najít v genealogických příručkách. V době čarodějnických procesů nebylo také úplně neobvyklé, když farář uvedl jako příčinu smrti „posedlost ďáblem“ (besessen vom Teufel)! Většinou se však měl farář řídit podle ohledacího listu, který vyplnil lékař či felčar. V případě, že lékař nebyl po ruce, a příčina smrti nebyla zcela zřejmá, farář většinou napsat do kolonky způsob smrti „obvyklý“ (gewöhnlich). 

Poztrácené kartičky a nedoslýchavý farář

Což o to, farář neměl lékařské vzdělání a proto často spíš odhadoval, jaký neduh vlastně nebohého farníka sklátil. Pro genealogické bádání také není příčina smrti některého z předků nejdůležitější. Mnohem větší bolení hlavy však mohou pátrajícímu po rodinných kořenech způsobit zápisy, které jsou zcela chybné a zavedou tak badatele snadno do slepé uličky. Běžná byla například praxe zapisování matričních zápisů nejprve na samostatné kartičky, z nichž je teprve později farář přepsal do matriky. Někdy se však kartičky poztrácely dříve, než byly přepsány do knihy, jejíž pečlivé vedení bylo farářovou povinností.

Tak se mohlo stát, že když se farář dozvěděl, že přijíždí na vizitaci komise z biskupství, ve spěchu rychle prázdná místa v matrice dopsal. Jelikož si však už moc nepamatoval, jak se vlastně jmenovali rodiče ženicha a nevěsty, které na jaře oddával, tak si jejich jména jednoduše vymyslel. Komise samozřejmě nic podrobně nezkoumala a spokojila se s tím, že v matrice nejsou nevyplněné kolonky. Občas se také stalo, že farář špatně slyšel, nebo byl trochu zmožen oslavováním narození nového křesťana, takže když mu rodiče sdělovali jméno dcerušky, rozuměl jim místo Marie Anna třeba Maria nebo Mariana.

Při ohláškách a svatbě zase rozuměl starý pan farář nebo jeho nástupce něco jiného, takže se jméno poněkud lišilo třeba i nakonec v úmrtním zápisu. Nezřídka se také stalo, že rodiče i velebný pán pomalu ztráceli v početném potomstvu přehled (v baroku bylo 10–15 dětí na matku naprosto běžné číslo) a tak měli rodiče najednou doma dva Františky.

Nomen omen

Ne vždy byla chyba na straně faráře. Stalo se například, že rolník si stěží pamatoval své křestní jméno a o příjmení neměl ani tušení, tak mu je rozzuřený farář na místě vymyslel – třeba Hňup. Občas také někdo odmítl k zápisu přijít, neboť se za něj platilo. Z poznámek na volných okrajích jedné matriční knihy se například čtenář dozví, co si téměř s uspokojením farář poznamenal – že muži, který si nenechal zapsat svoji svatbu, už žena umřela.