Po stopách konfliktu: Formoval se německý nacionalismus už po Bílé hoře?

Příslušnost k národu určená používaným jazykem nebyla ani v prvních staletích novověku tím nejdůležitějším. Obyčejní lidé mluvili v Čechách a na Moravě česky i německy, církev používala latinu, v aristokratických kruzích získala zase popularitu francouzština nebo italština. V životě lidí bylo dál významnější to, k jakému stavu, regionu či zemi patřili. A od dob velké církevní reformace v 16. století k tomu přibyl další neopominutelný fakt, a sice k jakému vyznání – katolickému či nekatolickému – se člověk hlásil. 

Národní katastrofa?

České země se v roce 1526 staly součástí habsburské středoevropské monarchie. Mezi katolickým panovnickým dvorem ve Vídni a zástupci české a moravské šlechty, jejíž mnozí příslušníci byli nekatolíky, nevládly právě nejlepší vztahy. Zemská šlechta se snažila chránit svá stavovská i konfesní práva, což vyvrcholilo „ohavnou rebelií“ proti Habsburkům a porážkou stavovských vojsk, v nichž se bili i Němci, v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620.

Bílá hora pak ve 20. století několikrát sehrála roli symbolu národní porážky, kterou je třeba odčinit i protiněmeckými opatřeními – po roce 1918 konfiskací půdy a po roce 1945 vysídlením Němců. Ovšem podle francouzského historika Oliviera Chalinea byla fatální chybou spíše defenestrace císařských místodržících v roce 1618, kterou opět nelze nahlížet optikou moderního nacionalismu, vždyť svrženi z okna Hradu byli „Češi Slavata a Martinic, davem, který podnítil německo-italský hrabě Thurn“.

„Neuvážené dobrodružství“ českých stavů císař Ferdinand II. (vládl 1619–1637) tvrdě potrestal. Nařídil Českému království Obnovené zřízení zemské, 1627 pro Čechy a 1628 pro Moravu, které znamenalo konec státní autonomie, náboženské svobody a stavovských privilegií.

Rekatolizace postihla Čechy i Němce, ale české obyvatelstvo bylo poškozeno mnohem víc než jeho němečtí sousedé. Konfiskace majetku rebelujících stavů téměř zlikvidovaly domácí česky mluvící šlechtu a také většina české politické elity odešla do exilu. Jejich místo zaujala aristokracie věrná Habsburkům, která přicházela do českých zemí zejména (ale ne vždy) z německého jazykového prostředí. 

Vítězný postup němčiny

Pobělohorská doba tak přinesla postupnou germanizaci a vytlačování českého jazyka i české kultury na okraj, byť 2. polovina 17. století ještě přinesla skvosty české barokní hudby a literatury. Obnovené zřízení sice němčinu s češtinou pouze zrovnoprávnilo, ve skutečnosti se však němčina v následujících desetiletích prosadila jako dominantní jazyk.

Převahu Němců dále posílily osvícenecké reformy císařovny Marie Terezie (vládla 1740–1780) a jejího syna císaře Josefa II. (vládl 1780–1790). Součástí reforem obou panovníků byla totiž modernizace a racionalizace státní správy centralizované monarchie, jejíž vládci mimo jiné chtěli jazykově pestrou mozaiku svých poddaných řídit jedním jazykem. A tak byla v roce 1784 němčina vyhlášena celostátním úředním jazykem, čímž získala prestižní postavení i v těch částech soustátí, kde Němci nepředstavovali většinové obyvatelstvo, tedy i v Čechách a na Moravě.

Jaro národů

Myšlenky osvícenců v druhé polovině 18. století podkopávali tradiční představy o primární příslušnosti lidí k panství, stavu nebo církvi. Ale lidé někam patřit chtějí, a tak začalo hledání nové identity. Ve většině evropských zemí včetně habsburské monarchie se začala prosazovat představa etnické pospolitosti, založená na sdílení společného jazyka, kultury a kmenového původu. Nastala doba národních obrození, kdy se v bolestech rodily moderní národy.

TIP: Historie jednoho pojmu: Odkud se vzalo slovo Sudety?

V českých zemích probíhalo „národní probuzení“ jinak u Čechů a jinak u Němců. Čeští buditelé toužili po jazykové, kulturní, ekonomické a nakonec i politické emancipaci. Tu čeští Němci nepotřebovali, neboť nepociťovali, že by v zemi byli druhořadí. V bohatších vrstvách českých Němců tak přetrvával zemský, případně rakouský patriotismus spojený s loajalitou ke dvoru a víceméně všechny ostatní Němce pak uspokojovala dominance němčiny zaručující výsadní postavení v celé monarchii.

Velkoněmecká myšlenka

Proces národního uvědomování však nakonec zasáhl i české Němce. Jungmannova a Palackého generace byla v psaní slovníků a novin či zakládaní muzeí a divadel tak úspěšná, že Němci začali mít z emancipace Čechů, kteří se stěhovali do velkých měst, strach. Jako protitah si část českých Němců zhruba od konce třicátých let 19. století zvolila příklon k liberálnímu, později velkoněmeckému hnutí. To usilovalo o sjednocení v té době rozdrobeného Německa, a to v hranicích bývalé Svaté říše římské, respektive Německého spolku. Spadaly by tam i české země, což bylo pro obrozené Čechy nepřípustné. Mezi Čechy a Němci tehdy začalo národnostní soupeření.