Plešaté dináry: V Tadmekce se obchodovalo v nejčistším zlatém standardu

Šlo o střed tehdejšího obchodu a o klíčovou zastávku na trase každé karavany, přesto tu badatelé nenašli žádné platidlo cizokrajného původu. Jen spoustu zlatých mincí nejasné provenience a podezřelou spoustu skleněných střepů. Jak později odhalil archeolog Sam Nixon, právě v absenci cizích mincí a v originální recyklaci skla tkvělo bohatství bájné Tadmekky.

Centrum dění

K tomu, abyste dnešní vesnici Essouk, nacházející se v kidalském regionu západoafrického státu Mali nazvali městečkem, byste nejspíš potřebovali větší než malé množství fantazie. Jenže mezi 9. až 15. stoletím to tu bylo hodně jiné. Celá dnes jen několika pastevci osídlená oblast byla sídlem a jmenovala se Tadmekka. Volně přeloženo „jako Mekka“, tedy ono město na Arabském poloostrově, ke kterému každoročně směřují svaté poutě. Byla obrovskou a lehce chaotickou změtí budov vystavěných z hlíny, písku a dřeva, labyrintem stanových sídlišť, tržišť, skladů či ohrad pro dobytek a velbloudy. Právě tady začínaly i končily karavany směřujících za obchodem přes saharskou poušť. I když tu stálých berberských obyvatel žilo pomálu, každodenně jich zde pobývaly tisíce. Čekali na zboží, výhodný obchod, chystali se na dlouhou cestu. 

Kolébka kultury

Z původní Tadmekky se dochovalo více zpráv arabských cestopisců, než kolik toho viditelně zbylo v terénu. A sepsané legendy byly působivé. Zmiňovaly například, že Boctou z kmene Mandinků, údajný zakladatel města Timbuktu, pocházel právě odtud. Tady si měl vydělat jmění na stavbu nového města. Psalo se také, že z těchto míst pocházela část zlatého bohatství, ze kterého byly stavěny náboženské školy a mešity v Gao. A že význam této lokality byl pro Mansá Músu, nejbohatšího muže světa své doby, naprosto zásadní. Takže hledat tu kolébku Tuarégů nebo zdroj inspirace architektury pouštních měst se zdálo logické. Solidní archeologický průzkum tu ale nakonec proběhl až v roce 2005 pod vedením Sama Nixona z University College of London. Hned první výsledky vědce povzbudily.

Živé místo

Půdní vzorky prošly radio­nuklidovým datováním, které stanovilo intenzivní osídlení celé oblasti mezi 7. a 12. stoletím. Na své si přišli i archeobotanikové, kteří v půdním substrátu objevili semena čiroku a pšenice evidentně pocházející ze Súdánu. A také bavlny, prosa, datlí a lnu z dálky ještě větší. Před výzkumníky postupně vyvstával obraz čilého a frekventovaného trans-saharského obchodu. Byla tu ovšem jedna malá záhada. Obchod s sebou nese peníze a těch se tu překvapivě mnoho nenacházelo. Tedy, při odkrývkách se stopy po zlatě našly. Jenže ničím nepřipomínaly žádnou jinde užívanou měnu. Nebo spíše různé měny, jak by se u mezinárodního tržiště dalo čekat. Kde skončily všechny ty mince z Egypta, Sýrie a Arábie?

Zklamání?

Místo klasického platidla se tu používaly spíš lehce oblé kruhové valounky nesoucí místo vlysu nebo ražby maximálně tak pár znaků či písmen – snad označujících několik dosud zcela neznámých mincoven. Jinak byly zcela hladké a „nepopsané“. A s tím souvisela i druhá praktická záhada. Jak ukázal laboratorní metalurgický rozbor, tyto „plešaté dináry“ byly z hlediska čistoty obsaženého zlata nepřekonatelné. Tak koncentrovaný zlatý kov byl v tehdejším světě naprostým unikátem. Přece jen, všude se snažili měnu „vylehčit“ o jiné příměsi, buď proto, že to lépe neuměli, nebo aby znásobili své jmění. Ale tady nikoliv. Otázka zní, jak to vůbec dokázali?

Nixonovi a jeho kolegům napověděly až rozmanité skleněné střepy, kterých tu pod zemí odpočívalo skutečně hodně. Původně je měli za klasické artefakty minulosti, zbytky lahví, karaf a sklenic. Dokud nepoznali, že většina skleněného zboží sem už v podobě střepů dorazila. Proč by se s nimi někdo tahal až sem? 

Tvrdá měna

Kvůli čištění zlata! Skleněné střepy se tu totiž recyklovaly při originálním a jinde nevídaném procesu kupelace. Nixon spolu s univerzitními metalurgy celý postup úspěšně zopakoval, čímž historický postup potvrdil v praxi. A současně tím vysvětlil, proč se na archeologických nalezištích Tadmekky nesetkáme s žádnou jinou dobovou měnou, jen s oněmi plešatými dináry. Ty totiž byly unikátní měnou zdejšího tržiště.

Bylo jedno, z jakého kouta světa jste sem přijeli utrácet, zlato tu platilo za každé situace. Jenže předtím než se pustíte do nakupování, si musíte nechat obsah svého naditého měšce „vyčistit“ v jedné z místních mincoven. Ze zlatých mincí celého známého světa o různé kvalitě drahého kovu se tu v tavírně stala čistá a univerzální měna. Už nemusíte přepočítávat, kolik dirhamů nebo tolarů vydáte za jeden aksamit, tady se platí jen čistým zlatem a podle váhy.

TIP: Izraelský výzkum ukázal, že falšování platidel je starší než samotné peníze

Pro některé obchodníky musela být tahle směna hořkou zkušeností, protože tu možná zjistili, že jejich vlastní a doma platné zlaté mince za mnoho nestojí. Tadmekka, která vystavěla své bohatství na trans-saharském obchodu, na tom ale rozhodně netratila. Nikdo zdejší kupce nemohl šidit slabou mincí. Tady se obchody vedly v nejčistším zlatém standardu.