Pivo udělá žízeň krásnou: Jak zasáhl Karel IV. do vaření piva?

Pro titulek tohoto článku jsme si vypůjčili moudrost jistého blíže neznámého znalce: Teprve pivo udělá žízeň krásnou. I když je pravda, že pivo vařené před mnoha staletími se od toho dnešního velmi lišilo.

Za císaře Karla

Zpočátku mohl v královských městech v zemích Koruny české vařit pivo každý měšťan a v poddanských městech ten, komu to milostivá vrchnost povolila. Všechny práce spojené s výrobou piva spadaly pod jednu živnost. To znamená, že každý, kdo sladoval, také vařil a ve svém domě šenkoval. Později se výrobní proces rozdělil, příprava sladu a vaření piva se osamostatnily.

Když Karel IV. zakládal Nové Město pražské, ustanovil, aby se do něj ve lhůtě jednoho roku přestěhovala část řemeslníků ze Starého Města. Ustanovení se vztahovalo na kováře, koláře, pláteníky, ale zvláště se mluví o brasiatoriích, braxatoriích a siccatoriích – to jest o sladovnách, pivovarech a sušírnách. Ve Zlaté bule Karla IV. je ustanovení, které praví, aby „všichni měšťané, na kterýchžkolivěk nových nebo starých městištích byli osedlí, rovnou svobodu měli pivo všelikého jména vařiti a pivovarů, sladoven i hvozdů používati“.

Měšťané-starousedlíci si toto právo žárlivě střežili, takže novousedlí neměli šanci se mezi ně dostat. Tak se některé domy staly právovárečnými a jiné zase nákladnickými. Právovárečné domy měly vlastní pivovary, jejich vlastníci se později spojovali a vařili ve společném pivovaru. S nákladnickými domy bylo zase nerozlučně spojeno právo činit náklady na vaření a právo sladování. Měly také právo várečné, ale protože neměly vlastní pivovary, jejich majitelé vařili podle potřeby jednou nebo dvakrát do měsíce v pivovarech sousedů právovárečníků.

Ještě v 15. století platilo, že kolik kdo měl obilí, tolik si mohl navařit a prodat, i když přece jenom existovalo jakési omezení: „Soused smí navařit týdně jeden var piva bílého a ročně deset varů piva starého.“ Později, když už se nevařilo podomácku, stanovila městská rada, v jakém pořádku jednotliví měšťané mají vařit. Toto právo se stále omezovalo, až si tuto výsadu udrželo jenom několik málo domů. Někde si měšťané postavili společný pivovar, ve kterém vařili „po střídě“, tedy na střídačku. Tak vznikala právovárečná měšťanstva.

Lákavé zisky

Při vaření piva měli konšelé spolu s cechmistry nejen dozor, ale určovali i sazby a mzdy. Od várky nesměl brát mistr víc než tři groše a džber mláta. Dbalo se na to, aby i chudí mohli na trhu nakoupit obilí, a trestali se ti, kteří jej skupovali už před branami města nebo přímo ve vesnicích. „Kdož by koli z domácích soused ládoval a překupoval všelijaké vobilé, buďto po všech, na předměstí i ve městě v ulicích, chyby na rynku a v trhu, ten a takový, kdož by koli v tom nalezen a postižen i usvědčen byl, má dáti k obci na opravdu města pět kop grošů českých a k tomu aby trestán byl.“ Takto se usnesla obec města Bydžova, ale jen málokdo na to dbal. 

Pivovarských mistrů bývalo velmi málo a někteří řídili várky v několika pivovarech najednou. To potvrzuje i Novoměstský řád, který nařizuje, aby žádný mistr nedržel víc než dva až tři pivovary. Rozdělováním svého umu a času se nemohl poctivě věnovat práci v žádném pivovaru a jakost piva tím mohla trpět.

Opatrná církev a šlechta

Vaření piva se pokládalo za tajemné, a proto se provázelo zpíváním vážných a náboženských písní. Docela seriozně se počala řešit i otázka, zda se pivovarskému řemeslu mohou měšťané věnovat bez porušení svědomí. Neboť: 1. vaření piva vynašli pohané, 2. ve Svatém písmu se o pivovarnictví nic nepíše, 3. dává příležitost k opíjení a jiným zlořádům, 4. teologové na pivo mnoho nedrží. V Písmu se nepraví o mnoha dalších věcech, jako je například papír nebo lety do kosmu, a přesto jsou dobré. A co se opilství týká, nebezpečné je i nemírné pití vína a přece nebylo církví zakázáno, naopak se obřadně používá.

A protože teologové na pivo přece jen drželi, dostalo se mu dokonce papežského požehnání. „Žehnej, ó Pane, toto pivo, jež milostí Tvou vzešlo ze zrna obilného, aby se stalo blahodárným lékem pokolení lidskému a vzýváním Tvého jména nejsvětějšího račiž učiniti, aby každý, kdo se z něho napije, zdraví těla svého a ochrany duše své přijal. Skrze Krista Pána našeho. Amen!“

I šlechtici a rytíři považovali zpočátku sladovnictví, vaření a šenkování piva za činnost škodlivou pro pověst rodu. Když ale seznali, že jde o jeden z nejpřednějších zdrojů příjmů, pomíjeli čistotu svých erbů a počali nejen vařit pivo, ale také konkurovat městům v šenkování. Na svých statcích, v poddanských městečkách a vesnicích zřizovali nové pivovary, sladovny a šenky a vůbec se neohlíželi, že často porušují práva a výsady udělené městům různými králi.

Nejčastěji porušovali právo mílové, jež ochraňovalo řemesla a živnosti v okruhu jedné míle, tedy necelého sedm a půl kilometru od hradeb měst, od nežádoucí konkurence. Piva na panstvích nebyla dlouho kvalitní, ale páni si z toho nic nedělali. Nutili poddané k odběru svých špatných piv a navíc jim zakazovali prodávat obilí do městských pivovarů. Museli jej nejdříve nabídnout své vrchnosti. 

Válka o pivo

Roku 1516, když zemřel král Vladislav II., u nás vzplála hotová pivní válka. Páni a rytířstvo nejenže sedlákům nedovolovali odebírat pivo z městských pivovarů, ale dokonce ve městech pro čepování svých piv zřizovali šenky a krčmy. „Města však vidouce, an se jim tak veliká křivda a újma děje a sobě vespolek toho hořce sobě žalujíce, spikla se jednomyslně proti rytířům a pánům, z čehož vzniknutí strašlivé války, podobné oné z časů Žižkových, bylo se obávati...Tento strašlivý rozbroj mezi stavem panským a městským, které zemi české hrozil, šťastně přetrhlo několik moudrých a šlechetných pánů, jenžto učinivše mezi sebou a měšťany mír, tyto od tak násilného práva svého hájení odvrátili.“

TIP: Po stopách pivovarčičů: Kde se v Čechách vařilo první pivo?

Páni a rytíři se zavázali, že nebudou o výročních trzích vozit své pivo na prodej do města ani bránit poddaným v odběru piva z městských pivovarů. Po krátké době však šlechtici začali vařit i na prodej a začali s hostinskou živností. Panské pivovary byly vždycky dostatečně zásobené kvalitními surovinami a dřevem na topení a navíc využívaly lacinou pracovní sílu. Brzy tak předčily pivovary městské, které jim v konkurenčním boji nestačily. A bez války.