Pirátský Balt: Jak si vedli námořní piráti na severu Evropy?
Na sklonku 14. století čelilo Baltské moře coby klíčová oblast evropského obchodu obrovskému problému v podobě pirátství. Lodě tam nejčastěji přepadávali tzv. vitaliáni: Nešlo přitom o obyčejné piráty nedbající zákona, nýbrž o dobře řízené společenství, kde se kořist dělila rovným dílem. U jeho zrodu stáli meklenburští vévodové, kteří si mořské lupiče vycvičili pro válku s Dánskem.
Lübecký kněz Reimar Kock je označil za „toulavý a zlý lid ze všech zemí. […] Nehodlali pracovat, nechávali se jen najímat a všichni chtěli zbohatnout na ubohých dánských a norských rolnících. Jakmile se však tomuto houfu ponechala volná ruka, dalo se mu už jen stěží zabránit v páchání zla.“
Vitaliáni si vytvořili pevnou organizaci a uskutečnili díky ní řadu spektakulárních akcí, jako obsazení norského Bergenu v roce 1393 nebo zásobování obleženého Stockholmu. Jejich denním chlebem se pak stalo plenění břehů Baltského a Severního moře i Finského zálivu.
Pirátský stát
Když na jaře 1395 skončily boje o dánský trůn, obsahovala mírová smlouva klauzuli o odchodu vitaliánů z Baltu. Dva tisíce bratří však odmítlo a uchýlili se do svých tajných základen u moře. Rok poté se syn sesazeného švédského krále zmocnil ostrova Gotland, který začal sloužit coby pirátské útočiště, a guvernérem ustanovil Svena Stureho, aby zřídil samostatný pirátský stát.
K místním vitaliánům se pak přidávali další a zakrátko se obchodování na Baltu ocitlo v troskách. Hanzovní spolek na to reagoval vyzbrojením posádek a povinností bránit náklad do posledního muže. Navíc nechal postavit tzv. pacifikační lodě, aby pročesávaly pobřeží a piráty chytaly. Již roku 1395 křižovalo moře dvacet kog, placených z příspěvků hanzovních měst.
Gotland se nevzdává
Pánové Gotlandu se však nehodlali vzdát tak lehce a odolávali dánským pokusům ostrov obsadit. Uspěla teprve invaze řádu německých rytířů, přesto se čtyři stovky vitaliánů zachránily a našly útočiště v nizozemském Frísku.
TIP: Neuvěřitelné příběhy pirátů: Romantičtí hrdinové, nebo krvelační zločinci?
Mocný Hamburk jim ovšem nechtěl dát vydechnout, na jaře 1400 shromáždil flotilu a zaútočil. V nastalé řeži většina vitaliánů padla, ale vůdce Klaus Störtebeker uprchl a vstoupil do služeb hrabat z Hollandu. Šlechtici mu svěřili souostroví Helgoland, kde se opevnil a zahájil vendetu vůči všem, kdo s hanzovními městy obchodovali. Šlo však o labutí píseň: Jako poslední základna padla roku 1435 pevnost Sibetsburg a jednoho z nejslavnějších pirátů severní Evropy v Hamburku popravili.
Kde se vzal název strany?
V průběhu 20. století došlo k uctívání vitaliánů coby bojovníků za svobodu a sociální spravedlnost. Východoněmečtí komunisté se otevřeně hlásili ke Störtebekerovi jako „otci“ dělnického hnutí a na Západě se vitaliánský příběh stal inspirací pro pojmenování nové progresivní strany – Pirátů.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií