Pět osudů z časů Velké hospodářské krize: Ze soucitného kantora vězněm a tulákem

Václav Cibulka byl učitelem od roku 1920, kdy po návratu z vojny dokončil studium na učitelském ústavu u sv. Anny v Praze. Hned nato začal učit na Obecné škole chlapecké v Praze-Bubnech. 1. září 1928 byl jmenován výpomocným učitelem při Obecné škole smíšené v Hostivaři. Jeho nástupní měsíční plat činil zhruba 750 Kč. V porovnání s dělnickými profesemi to byla práce dobře placená a vážená. Václav se stal třídním učitelem IV. b s 45 žáky.

S prvními projevy krize se setkal už ke konci roku 1929. Pět dětí pocházelo z nuzných poměrů nemajetných rodin, které s nastupující krizí neměly žádné finanční prostředky. Hostivařská škola takovým dětem rozdávala mléko a školní obědy zdarma. O Vánocích dostaly poukázku na potraviny pro rodiče v hodnotě 25 Kč od místní organizace Červeného kříže.

Václav Cibulka se snažil těmto dětem pomoci, proto opakovaně žádal na městském školním výboru o finanční pomoc. Nakonec uspěl – byla uvolněna částka 1 000 Kč. Přesto nastaly perné chvíle, když se ukázalo, že ve třídě dochází ke krádežím. Nejprve se ztrácely drobnosti, později i hodnotnější věci. Podezření padlo na jednoho z žáků z nemajetné rodiny, který se záhy ke krádežím přiznal. Jak sám vysvětlil panu učiteli, kradl „protože rodiče a malí sourozenci měli hlad“. 

Soucitný kantor z Prahy

Až přílišný soucit s chudým žactvem však byl trnem v oku některým kolegům. Ti začali Václava pomlouvat u ředitele školy, poukazujíce na jeho „nezdravý zápal pro řešení situace nemajetných a problémových žáků, které řešit nemusí, neboť to ani není v jeho kompetenci“.  Přestože se hospodářská krize v jeho pracovní sféře zatím citelně neprojevila, narážel na její důsledky tam, kde by to nejméně čekal. Několikrát musel své postoje a chování obhajovat před učitelskou kárnou komisí a opakovaně byl předvolán před zástupce městského školního výboru, když se řešila otázka, zdali a jak se má učitel snažit pomoci svým žákům v nastalém období hospodářské krize.

Václav své postoje neustále obhajoval, ale bylo mu jasně dáno najevo, že do budoucna si škola ani výbor takové jednání nepřejí a nebudou ho tolerovat. Nakonec došlo k nejhoršímu. V lednu 1930 se opět prošetřovaly krádeže v několika třídách. Přispěním jednoho z učitelů, jenž je dával za vinu právě Václavovi, byl soucitný učitel připraven o práci. Rázem přišel o postavení, plat i služební byt. Odvolání se nikde nedomohl. Po této zkušenosti se rozhodl odejít z hlavního města. 

TIP: Bylo za Tatíčka lépe? Aneb nejslavnější hospodářské mýty První republiky

Zatrpklý z nastalé situace a obvinění bez důkazů se pokoušel najít zaměstnání až v Jihlavě. Bohužel nepravdivé zvěsti o jeho pražském působení doputovaly až na Vysočinu. Když chtěl 11. března 1930 pokračovat v cestě vlakem dál, osopil se na něj z neznámé příčiny drážní vrátný. Po výměně názorů dorazil strážník, jemuž Václav vynadal taky. Ten ho podrobil osobní prohlídce, při níž Václavovi zabavil básně a jiné spisy, v nichž osobitým způsobem zlehčoval postavení a důležitost školských úřadů a vtipnými glosami komentoval úděl trestanců.

Poněvadž Václav neměl stálé bydliště a policejní orgány ho vyhodnotily jako tuláka, pohnaly ho před jihlavský soud pro potulku. Za veřejné pobuřování byl odsouzen na měsíc žaláře. Po propuštění třel bídu s nouzí, potloukal se jako tulák po Vysočině a jen čas od času získal krátkodobé zaměstnání v zemědělství nebo průmyslu.