Pestré dny hradní osádky: Jak se žilo na středověkém hradě?

Na větších hradech tvořilo služebnictvo (latinsky families, jinak též čeleď) až několik desítek lidí. V menších usedlostech by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Ti všichni museli být k ruce hradnímu pánovi a jeho rodině. Ve středověku byl za šlechtice považován svobodný a urozený držitel statku, který podléhal zemskému právu. Neměl tedy vztah k žádné další instituci kromě panovníka.

V průběhu 15. století se začal panský stav uzavírat a stávalo se tak téměř nemožným, aby se z člověka neurozeného stal šlechtic. Ve druhé polovině 15. století již byla pevně stanovena pravidla stavovské společnosti. Nejvyšší postavení si vyhradili páni (nazývaní také barones, nobiles či Herren), ostatní se označovali za zemany, vladyky či rytíře. K šlechticům patřili i panoši, kteří byli ve služebném poměru k jinému šlechtici, stejně jako manové vázaní lenním slibem ke svému pánovi. Z této široké skupiny se postupně formovala nižší šlechta.

Správci a organizátoři

Po hradním pánovi následoval v hierarchii jeho purkrabí, který měl na starosti správu objektu a podléhali mu všichni služebníci. Dohlížel také na bezpečnost na území, které jménem svého pána spravoval. Na panovnickém dvoře měl navíc hlavní velitelskou funkci v případě války, kdy velel zemské hotovosti a v nepřítomnosti panovníka jej zastupoval v soudní funkci.

Na nejbohatších dvorech hráli významnou roli také heroldi, kteří měli na starosti organizaci jednání a slavností, postupně se také začali zabývat tvorbou erbů a jejich popisem. Tato funkce nabývala na významu s postupujícím středověkem, kdy se dvůr začal více „formalizovat“ a kromě praktických úkolů začal vládce i šlechtici dbát i na etiketu a hlavně sebeprezentaci.

S nástupem renesance a rozvojem panských dominií, která tvořilo několik měst, městeček a vesnic, začaly vznikat další funkce. Jednou z nich byl například hejtman, který měl za úkol zastupovat vrchnost a stal se také nejvyšším správním úředníkem. Sídlil v centru panství a řídil jeho chod – přiděloval ostatním úkoly. Některé jeho povinnosti mohl, pokud bylo třeba, převzít purkrabí.

Strážci klidu

Na bezpečí hradu dohlíželi zbrojnoši. Obvykle se jednalo o několik v boji cvičených mužů, kteří měli na starosti nejen hlídky, ale také pořádek na hradě. Často tvořili součást pánovy družiny a část jej doprovázela na tažení, kde mu v boji asistovali a mimo bojiště se o něj starali. Zbraně a zbroj měli uloženy ve zbrojnici, která musela být umístěna na bezpečném, snadno dosažitelném, ale i dobře střeženém místě hradu. 

Větší hradní domácnosti měly i své dveřníky, z nichž byl asi nejznámějším Jan Žižka z Trocnova, který v této funkci působil na dvoře Václava IV. Dveřník u pánovy komnaty zajišťoval, aby pána nikdo nerušil v nevhodnou chvíli a naopak ohlašoval či uváděl očekávané návštěvy.

Z lesa až na panský stůl

Na dvorech bohaté šlechty bylo osazenstvo kuchyně vskutku bohaté – našli bychom zde kuchmistra, který dohlížel na její správný chod, rozděloval jednotlivé úkoly a sám pokrmy dochucoval. K ruce mu byli kuchtíci či kráječi a o čistotu nádobí se staraly ženy – myčky nádobí. Všichni tito pomocníci bývali ubytovaní přímo v kuchyni, kde spali na lavicích či na zemi na slámě, kterou si vždy nanosili a ráno opět uklidili. Kuchmistr jakožto vážený člověk míval vlastní pokoj či alespoň komůrku.

Na královských dvorech dohlíželi na organizaci lovu lovčí, kteří také cvičili psy. Lesy a všechna zvěř byly zprvu majetkem krále, jenž propůjčoval právo lovu šlechtě a církevním osobám. Postupem času si však mohli lovčí dovolit i bohatší šlechtici, kteří napodobovali dvůr svého vládce. Navíc získali část lesů do svého držení. Lovčí se také lovu věnovali profesionálně a dodávali předem určenou zvěřinu do hradní kuchyně.

Duchovní a vzdělanci

V bohatších domácnostech mohli mít i kaplana, který se staral o duchovní život hradního pána, jeho rodiny a hradní posádky. V ranějších dobách také vedl kancelář, ale jeho funkci postupně přebírali školení úředníci, kteří dohlíželi na hospodářský chod domu. Hradní kaplan sloužil mše v kapli, ale měl i funkci zpovědníka pánovy rodiny. Někdy také mohl vychovávat a vyučovat jeho děti.

Obzvláště bohatí šlechtici mohli na svých dvorech hostit či dokonce dlouhodobě zaměstnávat umělce či vzdělance. Ti nejbohatší si také mohli držet lékaře. Platilo to však spíš pro panovnický dvůr, jemuž se teprve na konci středověku začali přibližovat nejbohatší magnáti.

Péče o oře a děti

O koně se staral štolba či podkoní a obvykle mu byl k ruce i pomocný pacholek. Kůň byl nejdůležitějším dopravním prostředkem. Vyjíždělo se s ním jak na cesty, tak na lov či do boje a používal se k tahání vozů pro přepravu většího objemu nákladu. Bylo proto nezbytné, aby k hradu patřily i stáje, kde měli koně připravené své stání a štolba je mohl náležitě opečovávat. Měl na starosti jak běžnou údržbu (sedlání či odsedlání, hřebelcování, vysušování, uklízení), tak případné speciální požadavky, když se koni něco stalo či onemocněl. Čas od času musel brát koně na projížďky, když je pán či další obyvatelé hradu nestihli dostatečně protáhnout při běžných úkolech.

TIP: Praví muži ve zbrani: Co obnášelo stát se ve středověku rytířem?

Bylo obvyklé, že pokud manželky šlechticů nemohly či nechtěly kojit (případně dokonce při porodu zemřely), najímaly se kojné. Někdy to byly ženy, které o dítě přišly, ale stále měly mateřské mléko, ale také mohly být statnější postavy a odkojit jak dítě vlastní, tak i pánovo, které potom mělo při kojení přednost. Kojné potom také často dítě vychovávaly. Mohlo mít ale i zvláštní chůvu.