Parfémy dobývají Evropu: K jejich rozšíření přispěla morová nákaza

Epidemie sužují lidstvo odnepaměti. V polovině 14. století se Evropou proháněla první vlna moru, která mohla podle některých odhadů zavinit smrt až jedné třetiny obyvatel. Spásu před šířením nebezpečné bakterie lidé hledali nečekaně u parfémů, které se následně i díky tomu šířily po celém kontinentu
30.05.2022 - Jan Štěpánek


Nejstarší dochované zprávy o výrobě a používání vonných látek se datují do doby bronzové (asi 2000 let př. n. l.) na ostrově Kypru, s rozdílem pár století se objevily i v dnešní Indii a ve staré Mezopotámii. Avšak opravdový rozkvět zažilo parfumérství až ve středověké Evropě. Do té doby bylo používání vonných mastí záležitostí převážně bohatších vrstev a dalším z řady rozmarů, které si chudší část společnosti buď nemohla dovolit, nebo o ně jednoduše neměla zájem.

To ovšem změnily morové rány, které se do Evropy poprvé dostaly z Asie v roce 1347. Nákaza dokonce mohla pocházet z provincie Chu-pej, jejímž hlavním městem je Wu-chan, kde se objevil COVID-19. Naznačují to alespoň první zprávy o vypuknutí nemoci v Číně z roku 1330. 

Černá smrt

Dnes již víme, že původcem onemocnění je bakterie Yersinia pestis, která se prostřednictvím blech dostala z hlodavců na člověka, jemuž následně přivodila vysoké horečky, kašel, respirační problémy, bolest hlavy, a především typické tmavé boule v tříslech, podpaží nebo na krku. Útrapy končily přibližně po osmi dnech smrtí nemocného. Podle dobových kronikářů bylo v některých místech tolik mrtvých, že je nejenže nestíhali pohřbívat do masových hrobů, ale že málokdo byl ochotný se k tělu přiblížit, leda za vysokou odměnu. Běžně se tedy stávalo, že mrtvá těla zůstávala ležet tam, kde skonala, a že je roztrhali potulní psi, kteří se tak sami mohli nakazit a mor šířit dál.

S nákazou se pokusilo zkřížit cesty středověké lékařství, jenže to mohlo – vzhledem ke svým kvalitám – dopad morové epidemie snížit jen stěží. Většina znalostí navazovala na řeckou a římskou tradici z období antiky a nemohla efektivně zabránit šíření nemoci. Už jen proto, že hlavní léčebnou metodou tehdejších lékařů bylo pouštění žilou, projímadla a používání bylinných mastí. Příčina choroby byla odhalena až na konci 19. století, nicméně do té doby lidé přišli na způsoby, jak s nemocí zápasit formou karantény i izolace.

Vůně jako prevence i lék

Mezi úvahami, proč se nákaza šíří, se objevila také myšlenka otráveného vzduchu. Ještě před výskytem moru totiž lidé znali jinou infekční nemoc, malárii. O ní se mylně domnívali, že se přenáší zkaženým vzduchem a ne prostřednictvím komárů. Ostatně slovo malárie, z latinského mal-aria, označuje doslova špatný vzduch. Od první morové rány ve 14. století až do novověku získávala domněnka, že je potřeba zkažený vzduch vyčistit a provonět, stále více stoupenců, kteří přicházeli s novými způsoby, jak očistu provést.

Veřejně zakládané ohně obsahující vonné látky měly ulice měst zbavit nečistého ovzduší. V domácnostech lidé pálili směsi obsahující nejrůznější aromata, jako kadidlo, rozmarýn nebo jalovec. Lékaři ošetřující nemocné nosili zvláštní masky připomínající ptačí zobák, v jehož konci byla bylinná směs, která měla zabránit průchodu viru do těla. A zhotovovaly se rovněž vonné masti a oleje, kterými se lidé potírali po koupeli, neboť věřili, že horká koupel člověku otevírá póry a tím se vystavuje riziku nákazy. Mast tyto otvory zacelí a nedovolí moru do těla vstoupit.

Ti bystřejší si povšimli, že pracovníci v dílnách na výrobu parfémů se jen zřídka vyskytovali mezi nakaženými. To lékaře utvrdilo v používání vonných látek, které se později nepoužívaly pouze jako prevence či dezinfekce, ale rovněž jako lék pro již nemocné, přičemž léčba spočívala v inhalování bylinných a rostlinných výparů.

Povoňky či amulety

Dopad morových ran a snaha o prevenci před nákazou se odrazily i ve zvláštním ochranném šperku zvaném pomander, který se v Evropě objevil ve 14. století. Výraz pochází z francouzského pomme d´ambre, doslova jablko z ambry. Má vzor v jablku nebo pomeranči posetém hřebíčkem a dále dozdobeném skořicí, bylinkami a kořením, které dohromady tvořily vonný amulet, jenž si majitelé dávali do sáčku a připínali na pásek, nebo k jiné části šatů. 

S postupem času se pomandery staly předmětem obchodu s luxusním zbožím, když se začaly vyrábět do podoby zlatých či stříbrných šperků, které se nosily také na krku. O tom svědčí četné obrazy středověkých i pozdějších malířů.

Drobné schránky s dezinfekčními účinky se plnily jednak esencemi živočišného původu, už zmiňovanou ambrou nebo pižmem, a vonnými pryskyřicemi, kořením a bylinami. Pomander nosila též britská královna Alžběta I., která jeho účinnost posilovala pomocí naparfémovaných rukavic ze španělské kůže. 

Vykuř dům

Pařížští lékaři doporučovali dezinfikovat i domácnosti, a to v létě kouřem ze zápalné směsi růží, santalového dřeva, lotosu, octa, kafru a jablek. Naproti tomu v zimě bylo vhodné provonět místnost kouřem z teplejších ingrediencí, jako je agarové dřevo, pryskyřice či muškát. Ne všichni si ale mohli tyto látky dovolit, proto je chudší lidé nahrazovali dostupnějšími a levnějšími variantami obsahujícími majoránku, kadidlo nebo rozmarýn.

Existovala spousta receptur na složení vonné směsi. Lidé většinou volili takové vůně, které byly příjemné čichu, nicméně v době průmyslové revoluce obyvatelé smogem zamořených průmyslových center věřili, že kouř vycházející z továren má zničující účinky pro morovou nákazu a de facto ochranné vlastnosti. Podobný neblahý důsledek měla i zmíněná fáma, že by se virus mohl dostat do těla otevíráním pórů při horké koupeli. Opak byl pravdou a časté mytí naopak riziko onemocnění snižovalo.

Rozvoj parfumérství

Rostoucí poptávka po vůních a zdraví prospěšných přípravcích otevírala nové možnosti. Výrobci nejenže experimentovali s dosud neznámými kombinacemi bylin, koření a živočišných výrobků, rozhlíželi se i po nových přísadách z cizích krajů. Italští mořeplavci udržovali četné kontakty s Orientem, kde získali jak přístup k novým ingrediencím, tak také poznatky z dlouhé tradice výroby parfémů. Objevení Ameriky zase přineslo aromatické látky, jako je vanilka nebo kakao. Do čela parfumérství se nicméně vypracovaly Itálie a Francie.

TIP: Parfémy se používaly ke svádění i skrývání zápachu

Zásadní změnu představovaly nové metody přípravy vonných směsí. Hojně používanou technikou se stalo uchovávání vůně v tuku. Odolné květiny jako růže nebo narcisy se promíchaly s tukem, a zahřívaly do doby, než se částečně rozpustily a uvolnily do tuku své vůně.

Jiným způsobem přípravy bylo destilování zakládající se na schopnosti páry absorbovat vůně a v 18. století se rozšířila metoda uvolňování ingrediencí v rozpouštědle (například ethanolu), které se poté nechalo vyprchat. Ve většině případů se používal oheň a výpary z vařených látek, není proto divu, že parfémy získaly svůj název z latinského per-fumus, tedy látka procházející skrze kouř.


Další články v sekci