Otazníky nad operací Anthropoid: Jaké bylo pozadí atentátu na Reinharda Heydricha?

Atentát na Reinharda Heydricha se stal po válce předmětem obdivu, ale jak napsal ve svých pamětech Špión, jemuž nevěřili plukovník František Moravec, „i kritiky a kontroverse politické i citové prýštící, z nejrůznějších pohnutek“.

Nutno poznamenat, že i v Moravcových pamětech je několik sporných údajů a kontroverzních tvrzení. Není třeba jasné, proč tvrdí, že skupina Anthropoid byla vysazena až v dubnu 1942, nebo že podle plánu měla být vysazena u Prahy. Většina historiků na to má jiný názor a koneckonců jsou i svědci, například Ladislav Vaněk, jeden z čelních představitelů sokolské odbojové organizace Jindra. Ten v roce 1962 uvedl, že skupina byla vysazena u Nehvizd v noci na 29. prosince 1941 a že on sám věděl od ledna 1942, že se plánuje atentát na Heydricha. Je otázka, jestli se Moravec zmýlil (spletl si Anthropoid s výsadkem jiné skupiny), nebo úmyslně zavádí či zda tyto nesrovnalosti zavinila jeho dcera, která Moravcovy paměti připravovala do tisku. 

Konec špatný, všechno špatné

Moravec podrobně popisuje už samotný proces výběru spolehlivých mužů pro akce na okupovaném území. Při něm bylo vedení omezeno na asi 2 500 příslušníků československé pěší brigády v anglickém Cholmondeley Parku a později v Leamingtonu. Pokud jde o osobní poměry příslušníků, nebyly k dispozici žádné dokumenty a velení se muselo spoléhat jen na vlastní poznatky nebo na svědectví známých.

Přesto se podle Moravce dopustili jen několika chyb a ze 153 parašutistů vyslaných z Británie do okupovaných území „zběhli“ jen tři. (Moravec má patrně na mysli trojici Karel Čurda, Václav Kindl a Viliam Gerik. Ve skutečnosti se mluví i o čtvrtém – Bohuslavu Grabovském, kterého ale Němci v roce 1944 popravili proto, že s nimi dále odmítl spolupracovat.) Byly to vesměs nebezpečné mise a z uvedených 153 parašutistů se jich konce války dožilo jen 35. Moravec napsal, že z praktických, psychologických a taktických důvodů se na operace vysílali dva muži, v případě, že jejich úkolem byla radiotelegrafická operace, tak tři.

Gabčík a Kubiš, pověření útokem na Heydricha, byli podle Moravce varováni, aby nenavazovali kontakty s jinými parašutistickými skupinami ani s domácím odbojem prolezlým konfidenty gestapa. Od jejich seskoku s nimi Londýn nebyl ve spojení a ani jiné skupiny parašutistů v Čechách s nimi neměly navázat styk. Navzdory tomu ke kontaktům došlo a podle plukovníka se právě to stalo osudným nejen Kubišovi a Gabčíkovi, ale i dalším pěti parašutistům a domácím odbojářům, které gestapo po atentátu likvidovalo s celými rodinami.

Vedle toho byl zeslaben účinek samotného atentátu, protože původním úmyslem bylo vyvolat dojem, že Heydricha potrestal domácí odboj. Podle Moravce také pravoslavný kostel nebyl dobrým úkrytem, protože neměl žádnou únikovou cestu. Jinak se ovšem plánovalo z Londýna a jiná byla situace na okupovaném území. Vzpomínaný Ladislav Vaněk napsal, že Kubiš a Gabčík krátce po seskoku zjistili, že sami – bez podpory domácího odboje – nebudou moci svůj úkol splnit.

Soud s Čurdou a Gerikem

Kontakty vedly rovněž ke spojení se zrádcem Karlem Čurdou, který přivedl gestapo na jejich stopu. Přitom někteří parašutisté ještě v Anglii upozorňovali na Čurdovu nespolehlivost. Také Kubiš a Gabčík s ním údajně měli nedorozumění a vedle nespolehlivosti zmiňovali jeho sklony k alkoholismu a defétistické řeči. Kdyby tomu velení věnovalo patřičnou pozornost a varování vzalo vážně, mohl Čurda zůstat v Anglii a parašutisté a s nimi další stovky našich lidí naživu. Zda bylo toto varování přehlédnuto neúmyslně, nebo někdo záměrně do operace včlenil v podobě Čurdy prvek, který ji měl dříve či později zmařit, už se asi nikdy nedovíme. 

Je zajímavé, že ze zrady parašutistů byli po válce obviněni dva lidé – Čurda a Gerik (třetí parašutista-kolaborant Kindl byl již mrtvý). Oba dostali trest smrti a byli popraveni, ale Moravec zmiňuje jen Čurdu, o Gerikovi mlčí. První se ke své zradě přiznal, ostatně jeho asistence při boji v kostele je doložena, ale druhý nikoli. Příbuzným Gerik dokonce tvrdil, že je nevinen, a údajně nevzal od gestapa ani peníze. Mezi soudními doklady se zachovaly i výpisy z bankovních účtů Čurdy a Gerika s finanční odměnou, první si pravidelně ze svého konta vybíral statisícové částky a do konce války stihl utratit téměř vše.

Podle plukovníka Moravce Čurda zradil právě proto, že si chtěl „užít“. I když byla válka, on chtěl žít na úrovni a utrácet. V posudku z Anglie měl (přes jinak kladné hodnocení) poznámku „méně inteligentní“. Gerik si vybral jen necelých 300 tisíc a i ty podle svých slov předal řídícímu gestapákovi, a tak ke konci války bylo na jeho kontě spolu s úroky opět téměř 5 milionů. Možná však jen proto, že byl nedlouho po připsání odměny internován v Dachau a v koncentračním táboře neměl jak utrácet. 

Plukovník František Moravec se jako hlavní organizátor výsadků po válce pídil po těchto událostech a zúčastnil se i jmenovaného procesu. Popsal ho jako revoluční tribunál, který pracoval velmi uspěchaně (proces trval jen dvě hodiny). On sám se na něm o událostech v pozadí moc nedozvěděl, což odůvodňuje počínající nevolí komunistů, kteří neměli zájem, aby se o atentátu na Heydricha moc mluvilo, protože ho provedlo centrum odboje v Londýně a příslušníci jednotky ze Západu. Je škoda, že proces proběhl bez důkladného prošetření všech okolností. Možná i proto, že některé postavy příběhu zapletené s gestapem si nepřály jejich rozpitvávání.

TIP: Peníze pro zrádce: Štědrou odměnu proměnil Karel Čurda v alkohol a smrt

A tak rychlým soudním řízením a následující popravou byli nejen potrestáni zrádci, ale možná zlikvidováni i dva důležití svědci. Kdo ví. Tyto otazníky už dnes nikdo nedokáže vysvětlit, pokud by se neobjevily nějaké nové dokumenty a informace, což je málo pravděpodobné.