Osudy krásné vlastenky: Nelehký životní úděl Boženy Němcové (1)

Barunka vyrostla ve Chvalkovicích v krásnou a přitažlivou dívku, která se stala středem pozornosti tamních hochů. To byl také důvod, proč ji její rodiče přivedli zpět do Ratibořic. Z pohodlí chvalkovického zámku se dostala do malého bytu v Ratibořicích, který nebyl zrovna útulný. „Ze dvora se šlo nejdříve do chodby,… vpravo kuchyň, vlevo světnice s okny na dvůr a na protější straně stavení panského skleníku. Na pohled něco ošklivého. Nad tímto přízemním bytem byla v prvním poschodí ratejna. Vcházelo se do ní z horního dvora, kam se vystupovalo po schodišti s osmadvaceti kamennými kvádry.“

Její dívčí léta jí přinesla i řadu letmých známostí. Podle Sofie Podlipské: „Často vypravovala o této téměř nesnesitelné společnosti dílem lokajů a úředníků, dílem mladých šlechticů, zvyklých lehkovážně si zahrávati s děvčaty nižší třídy. Došlo to tak daleko, že Barunka nesměla sama vycházeti z domu, jmenovitě ne k večeru. Byla vyděšena různým setkáním nejvýše urážlivým a znepokojujícím. Rodiče posílali ji často k přátelům na celé dny. Nemohli se nic těšit z krásy svého dítěte a přáli si, aby se Barunka raději již provdala za muže rozšafného a poctivého. Neboť v létě bylo kolem ní plno nebezpečí. Zaháňský dvůr neměl nejlepší pověst. Zimního času bylo děvče osamělé na Starém bělidle jako zakletá princezna.“

Vhodná partie

Z jejího deníku se dočteme o mnoha jménech a ona sama se nevyhýbala malým dobrodružstvím. Rodiče Panklovi si jejích dostaveníček všimli a začali usilovat o to, aby měli svoji nejstarší dceru pod čepcem. Nebyl to Matyáš Schildorfer, ani mlynářský chasník jménem Bureš, ani některý ze synů lesního úředníka a posléze poštmistra náchodského Jana Ottenfelda. Muž se však přece jen nakonec našel. Na svědomí to měl jistý Anton, vrchní myslivec pohraniční stráže. Právě on přivedl do Ratibořic svého nadřízeného, respicienta, tedy úředníka finanční stráže, toho času sloužícího v Červeném Kostelci. Byl to Josef Němec.

„Na sedmnáctiletou Barunku učinil Němec dojem jako muž, který vynikal co do vnitřní ceny nad hejno fádních ctitelů jejích.“ To si myslela Sofie Podlipská. A jak vypadal? „Byl vysokého vzrůstu, daleko nad obyčejnou míru, tváře hnědé, rysů přísných, černooký, mluvil velmi hlasitě. Byl dobrý jako dítě, ale prudký jako oheň.“ Což o to, pan Němec, který mohl být asi o 12 let starší než Betty Panklová, nebyl nejhorší partie. Na Barunku „učinil dojem, získal si její zálibu“, ne však lásku. „On se zamiloval prudce do této čarokrásné dívky. Rodičům líbila se jeho povaha i jeho dobré jméno.“

„Ohlášky na církevním úřadě se konaly v pondělí 11. září 1837 jednou za třikrát. K svatbě došlo v úterý 12. září v kostelíku Nanebevzetí Panny Marie ve Skaličce. Nevěsta byla v modrých šatech, přes obličej bílý závoj, za ní družičky. Terezie Panklová cítila asi ulehčení, Josef Pankl, pasivní jako obvykle, snad lítost.“

V případě Josefa a Barbory na sebe narazily dvě rozdílné osobnosti. Na jedné straně křehká duše budoucí spisovatelky, na straně druhé bývalý voják a současný financ. „Pamatuj si, Adélo: manželství může býti nebem, kde je láska a vzájemná úcta.“ Tento dopis napsala Betty své sestře – „nejmilejší Adéle“.

Pravda, s odstupem skoro třiceti let po svém sňatku. „Mění se však v peklo, jakmile klesne k sprostotě. Bohužel je to tak u mé sestry Marie a částečně i u mne. Vdala jsem se jednak z vlastního nerozumu, jednak z dobře míněného přemlouvání matčina a Němcova. Adélo, v osmi dnech svého manželství plakala jsem první své slzy – hořké to slzy!“ 

Z místa na místo

Novomanželka se přestěhovala se svým mužem do Červeného Kostelce. Po půlroce odešli do Josefova, kde také dlouho nepobyli. Josef Němec se stal podinspektorem důchodkové stráže třetí třídy s ročním příjmem 400 zlatých, a dalším domovem se stala Kutná Hora. Tam ale nenastoupil. „Jedenáct dní po svém jmenování podinspektorem kráčí Josef Němec spolu s vrchním myslivcem pohraniční stráže, jistým Františkem Bienertem, na obvyklou kontrolu svěřeného obvodu. K osudné příhodě došlo při prohlídce pivovaru ve Velichovkách. Vše vyšetřil josefovský purkmistr a upustil od Němcova potrestání, i když na něj bylo podáno udání. Jenomže Němcův nadřízený úřad byl jiného názoru. Už před časem totiž dostal Josef důtku kvůli svému ustrojení; teď mu byla udělena další důtka se zápisem do služební knížky. Tento trest překazil jeho povýšení. Na vyšší místo v Kutné Hoře se nedostal.“ Dva dny po této události porodila Barbora první dítě, syna Ignáce Josefa, kterému říkali Hynek. 

Začátkem roku 1839 byla Němcovi zastavena mzda a nesměl vykonávat službu. Poté, co napsal žádost o milost, mu bylo vypláceno dvanáct krejcarů denně na obživu rodiny. Nakonec dostal nesamostatné místo v Litomyšli. Zde sekal dobrotu, za to byl odměněn vymazáním důtky ze služební knížky a stal se znovu respicientem. To ovšem znamenalo další stěhování.

Dokončení: Osudy krásné vlastenky: Nelehký životní úděl Boženy Němcové (2)

„Polná na Českomoravské vysočině bylo čilé české město. Hrávalo se tam české divadlo, kněží na faře byli Češi a odebírali časopisy a knihy v české řeči.“ Betty byla opět těhotná. Měla pocit prázdnoty a toužila aspoň po nějakém čtení. Z fary jí půjčovali knihy a mezi německými zde poprvé dostala i ty české. Přečetla si něco od Jakuba Malého a Josefa Kajetána Tyla a probudilo se v ní české romantické vlastenectví. V té době prý spálila všechny svoje německé literární pokusy a začala psát česky. V Litomyšli se narodil druhý syn Karel a opět v Polné dcera Theodora. Posledním dítětem Němcových byl Jaroslav, který přišel na svět v Praze. A právě tam začala pro Němcovou nová životní etapa…