Opravdu pouze přátelé? Jaký byl vztah německého císaře k hraběti Euleburgovi?

Poslední německý císař Vilém II. nastoupil na trůn v roce 1888. V době velkého hospodářského a kulturního rozmachu Německa ale nedokázal čelit narůstajícím politickým a sociálním problémům, jelikož se i kvůli nekompetentním a politicky neodpovědným dvořanům stále více vzdaloval realitě. Přišlo mu přirozené a samozřejmé, že budil až posvátnou úctu, měl všude přednost a byl vždy středem pozornosti.

Vedle toho trpěl po celý život komplexem méněcennosti, neboť měl v důsledku komplikovaného porodu ochrnutou levou paži a pravděpodobně též celou levou polovinu těla. Nikdy nedozrál a na konci vlády byl považován stále za „mladého“. Jeho činy a myšlenky zcela ovládalo přehnané, až chorobné sebevědomí. 

Hrabě Eulenburg

Od roku 1886 byl císařovým nejbližším přítelem, rádcem a společníkem Philipp hrabě zu Eulenburg (1847–1921). Pocházel z jednoho z nejstarších pruských šlechtických rodů, jeho příbuzní patřili ke špičkám úřednictva a dvořanstva.

Eulenburg trpěl v mládí přísnou a tvrdou výchovou svého otce. Byl bystrý, proslul jako vynikající jezdec a dobrý střelec, nechyběla mu sebekázeň. Na rozdíl od mnoha arogantních a ješitných důstojníků z něj vyzařoval klid a dobromyslnost, ve společnosti byl vtipný a zábavný. Po válce s Francií v letech 1870–1871 vystoupil z armády, procestoval tureckou říši a vystudoval práva na lipské univerzitě. V roce 1875 dosáhl doktorského titulu a uzavřel sňatek se švédskou hraběnkou Augustou von Sandelsovou. Jeho původ, majetek, příbuzenstvo, přátelství s rodinou sjednotitele říše – Otty knížete von Bismarcka – i nadání mu zajistily skvělou kariéru v diplomatických službách. 

Vilém II. ho obdivoval jako šarmantního, nadaného světáka s klidnou povahou, jenž rozuměl hudbě, dramatu i malířství. „Eulenburg měl zcela mimořádné vypravěčské nadání. Mohl císaře od rána do večera bavit vyprávěním a anekdotami.“ Vilém přehlížel jeho slabosti, ctižádost, sentimentalitu, holdováni spiritismu a schopnost znepřátelit si kdekoho. 

Liebenberský kruh

Právě kolem Eulenburga se vytvořil takzvaný liebenberský kruh. Tato neformální „lobbistická“ skupina nesla název podle Eulenburgova panství v Braniborsku – Liebenbergu, kde se na podzim scházela na hon. Jádro tvořili kromě Eulenburga, jeho bratranec, císařův pobočník a generál Kuno hrabě von Moltke, württemberský vyslanec v Berlíně Axel svobodný pán von Varnbüler, Eberhard hrabě zu Dohna-Schlobitten a jeho bratr, dvorský lovčí a poslanec Richard. Dále divadelní intendant Georg von Hülsen, Eulenburgův bratr Friedrich, a jejich vzdálení bratranci, stejně jako dvořané z císařova doprovodu, vrchní dvorský maršálek a pruský ministr královského domu August hrabě zu Eulenburg a pozdější pruský ministerský předseda Botho hrabě zu Eulenburg. 

Liebenberský kruh fungoval jako prostředník mezi panovníkem, monarchistickými institucemi a šlechtickou společností. Dokázal ovlivnit nejedno císařovo rozhodnutí, především v personálních otázkách. Například svého přítele Bülowa Eulenburg postupně prosadil na velvyslanecký, ministerský i kancléřský post. Sám nejvyšší posty odmítal a spokojil se s místem velvyslance ve Vídni. Jeho vliv kulminoval v roce 1900, kdy ho Vilém povýšil na knížete. Povýšení „hraběte Trubadúra“, který měl „málo peněz, mizivé zásluhy a mnoho dětí“, vedlo k mnoha posměškům. Vzpomínalo se na doby, kdy Bismarck dosáhl téhož titulu za sjednocení Německa.

Dusný parfém na dvoře

O monarchovi Eulenburg hovořil pouze zbožňujícím a zamilovaným způsobem. Jeden z dobře informovaných žurnalistů napsal: „Operní přátelství na dvoře Viléma II., podobně jako za Ludvíka II., bylo spíše duševní homosexualitou než mužským přátelstvím. Z tehdejšího berlínského dvora vanul dusný parfém.“

O Eulenburgově orientaci se nedá pochybovat. Nepodařilo se totiž zničit všechny kompromitující materiály, dochoval se dopis Kuna hraběte von Moltkeho Varnbülerovi z roku 1891, kde nazval Eulenburga „Philine“ a používal zájmeno „ona“. Moltkeho manželství později ztroskotalo právě na jeho vztahu k Eulenburgovi. V dalších dopisech nazývali Eulenburg a Moltke císaře „miláčkem“, sami se oslovovali „moje všechno“ či „moje duše“. A Vilém II.? Vojenské prostředí vždy podporovalo sklony k homosexualitě a vztah mezi hrabětem a princem měl určitě erotický nádech. Neexistují ovšem důkazy, že by se Vilém někdy pohlavně stýkal s mužem.

TIP: Královští příbuzní Vilém, Jiří a Alexandra: Nepřátelé na život a na smrt

Vilém II. neměl s největší pravděpodobností tušení o detailech intimního života členů liebenberského kruhu, ale jeho přátelství s Eulenburgem jistým způsobem přesahovalo obvyklou míru citové vazby mezi přáteli. Jednoznačnou odpověď na otázku, zda si císař uvědomoval homoerotickou podstatu přátelství s Eulenburgem, nemůže historiografie poskytnout.