Opojné mámení: Parfémy se používaly ke svádění i skrývání zápachu

Omamná vůně se vznáší k nebesům. Lidé padají v extázi k zemi. Jsou jen pár kroků od nejvyšší blaženosti… První zmínky o vůních nalézáme již v textech Mezopotamské říše, tedy asi před čtyřmi tisíci lety. Šlo ale o kadidla, která se používala při náboženských ceremoniálech. Vůbec prvním doloženým výrobcem parfémů je tak mezopotanská lékárna Tapputi, o níž se zmiňuje klínopisná tabulka stará čtyři tisíce let! Omamné vůně však nemohly zůstat jen privilegiem kněží... 

Voňavá homole na hlavu

Mezopotámské parfémy učarovaly už egyptské královně Hatšepsut (15. století př. n. l.). Dokonce zorganizovala několik expedic, které měly za úkol pátrat po vonných dřevech a dalších vzácných surovinách. Brzy se z voňavé módy stala posedlost! Těm, kdo na to měli bylo doporučeno, aby se voněli minimálně jednou týdně! Bylo to navíc velice praktické! V suchém a horkém africkém klimatu se pokožka nepříjemně vysoušela, proto se Egypťané museli mazat nejrůznějšími oleji. Když se do nich začaly přidávat voňavé výtažky, nedokázal jim odolat už vůbec nikdo. Podivuhodným vynálezem byly jakési „večírkové čepičky“. Voňavá hmota se uplácala do tvaru homole, nechala ztuhnout a poté se přiložila na oholenou hlavu a přikryla černou parukou. Během hostiny se mast začala postupně rozpouštět a oblažovat okolí i svého nositele. Chladila a voněla zároveň!

Parfémy si Egypťané brali i do hrobu. Nejenže měli pěknou zásobičku mezi pohřební výbavou, ale i jejich tělesné ostatky byly vůněmi díky balzamování doslova prosycené. Věřilo se, že vonné oleje uchovají kůži hladkou i po smrti... A na co sázeli? Na kadidlo, santalové dřevo z Indie, lotosové květy, mošus, ambru a cibet.

O několik století později už královna Kleopatra naplno zapojila parfémy do své milostné strategie. Provoněla všechno na vzdálenost několika desítek metrů! Plachty své lodě totiž nechala namáčet do růžové vody a zanechávala tak za sebou doslova oblaka dráždivých vůní. Používala osobní parfém složený z myrhy, skořice, lotosu, šafránu a majoránky. A také nejvíce ceněný egyptský parfém zvaný kifi namíchaný z puškvorce, skořicového, mátového, pistáciového, jalovcového a akáciového oleje. Kifi údajně působil jako silné afrodisiakum a Kleopatra s ním rozhodně nešetřila. Omámila prý díky němu i Marka Antonia. Julia Caesara zas o něco dříve pobláznila díky parfému, jehož myrhový základ ozvláštnily i výtažky z kardamomu a kosatce.

Každé místo na těle…

Ani antické Řecko nezůstalo voňavé mánii ušetřeno. Výroby vonných esencí smíchaných s oleji se tu ujaly hlavně ženy. Staří Řekové si jimi natírali celé tělo a na každou jeho část používali jinou vůni! Paže tak voněly po mátě, vlasy a řasy po majoránce, krk a hruď po fialkách a kolena se potírala odvarem z rozdrcené mateřídoušky. I vojáky vracející se z vítězných bitev halil při triumfálním pochodu městem voňavý opar. Hodovní síně a hlavy nejbohatších občanů zas skrápěly voňavé kapky. Hostitelé totiž v parfémované vodě řádně vykoupali pár holubů a nechali je poletovat u stropu. A snad aby opeřenci neutrousili i něco méně libého, pobíhali mezi hodovníky také psi s tlapami namočenými do aromatických olejů. 

První voňavé krůčky

Do Evropy se orientální parfémy dostaly s křižáckými vojsky. Vzbudily nadšení a obrovský zájem. Netrvalo dlouho a první ryze evropský parfém byl na světě. Ve 14. století si jej pro sebe nechala namíchat uherská královna Alžběta. Říkalo se mu „Uherská voda“ a recepty na ni se různí. Některé jí přisuzují vůni rozmarýnu a tymiánu, jiné levandule, máty, šalvěje, majoránky, pomerančových květů a citrusů. Není také jisté, která královna si ji objednala. Zda Alžběta Polská, nebo Alžběta Bosenská.

Voňavkářskou tradici provensálského města Grasse založila Kateřina Medicejská. Zvyk obklopovat se vůněmi si přinesla z rodné Florencie a díky ní se parfémy staly v renesanční Francii módou. 

Anglická královna Alžběta I. vydává nařízení, aby se na všech veřejných místech, kterými musí procházet, rozprašovaly parfémy. Nesnášela totiž všudypřítomný londýnský zápach. Díky ní jsou britští panovníci při korunovaci pomazáni ambrovým olejem s esencí z růžových květů a jasmínu. Ostatně už Alžbětin otec Jindřich VIII. si velmi potrpěl na drahou parádu, ať už šlo o šperky, šaty ze zlatohlavu hustě posázené drahými kameny nebo právě parfémy, jimiž oděv voněl. Měl rád levanduli, pomerančovou vodu nebo směs pižma, ambry, cukru a růžové vody, kterou si sám připravoval. Ke konci života utrácel za voňavky, jimiž alespoň trochu zmírnil nesmírný zápach, který se linul z jeho nemocné nohy pokryté vředy. Jindřichova poslední manželka Kateřina Parrová možná z téhož důvodu každý den zdobila komnaty paláce čerstvými květy a sama používala parfém z cibetky a jalovce.

Oslnivá a navoněná Paříž

Králem nejen slunce, Francie, ale také omamných vůní se stal o století později Ludvík XIV. V zemi vznikl díky královu patentu z března 1656 cech voňavkářů, druhý takový, pokud počítáme i cech výrobců navoněných kožených rukavic, založený už Ludvíkovým otcem. Slovem parfém se označovalo vše, co krásně vonělo: mýdlo, pudry, aromatické prášky, kapesníky, rukavice, vějíře, vycpávky do spodního prádla, vonné pytlíčky do oblečení a konečně i lahvičky s vonnými tekutinami. Dosud oblíbené těžké živočisné vůně z výměšků exotických zvířat začaly nahrazovat lehčí květinové parfémy z jasmínu, fialek, květů pomerančovníku, levandule a tuberózy. 

Madame Pompadour si Ludvíka XV. hodlala pojistit všemi způsoby a za parfémy a kosmetiku platila ročně půl milionu franků! Marie Antoinetta na její posedlost zdatně navázala. Částečně i proto, že chovala několik mopslíků. Nechávala je volně pobíhat po komnatách, kde káleli a močili, kam se jim zlíbilo. Jejich nepořádá majitelka, tehdy ještě pouhá manželka následníka trůnu, se o sebe také pramálo starala a přicházela z vyjížděk ucouraná a zablácená. Proto všude stály vázy s čerstvými květinami a z porcelánových mističek se odpařovaly olejíčky s květinovou vůní, aby alespoň trochu zmírnily všudypřítomný puch. 

Ani později na tom s hygienou nebyla o moc lépe. Její vysoké účesy, které kadeřníci tvořily celé hodiny, musely být hojně zapudrovány kvůli útokům vší. Nepropustný krunýř na hlavě, jeho tíha a použité chemikálie zatěžovaly vlasy i pokožku. Kůže se potila a svědila, proto se musela natírat pomádami. Jenže když už se takový účes jednou povedl, bylo nutné jej nosit co nejdéle! Masti po několika dnech žlukly a začaly smrdět. Pach musel být přehlušen dalšími litry parfému od dvorního voňavkáře Jeana-Louise Fargeona. Nakonec se Marii Antoinettě její láska k vůním vymstila. Při útěku ze země během revoluce ji prý prozradil právě její pronikavý parfém! Voňavky si ze skrovných peněz, které jí konvent vyměřil, kupovala i během svého uvěznění. Za situace, kdy jí i vlastní boty zplesnivěly vlhkem, který v její cele vládl, to už byla jen poslední drobná radost, kterou si mohla dopřát…

TIP: Vůně rudých tulipánů: Pravá kolínská pochází pouze z Kolína nad Rýnem

Po krvavé době francouzské revoluce vrátil eleganci do života až císař Napoleon Bonaparte. Voják tělem i duší vyplácal každý den jednu až dvě lahvičky kolínské, aby přehlušil zemitý zápach svých vojenských bot. Exotická vůně prý na ženy působila až hypnoticky. Možná i díky kontrastu vůně a potu. Ani Napoleonova první manželka Josefína se nežinýrovala. Prý se voněla tak moc, že ještě šedesát let po její smrti se v jejím budoáru vznášel odér parfému…