Opít se pro dobro světa: Zrodila se civilizace při hostinách a slavnostech?

V mezopotámském Eposu o Gilgamešovi přemlouvá krásná dívka divocha Enkidua k tomu, aby opustil svůj život se zvířaty a stal se civilizovaným člověkem: „Jez chléb, Enkidu, to náleží k žití! A pivo pij, jak zvykem je v zemi!“

Její slova padnou na úrodnou půdu – podaří se jí mladíka přesvědčit. Mezopotamský epos to líčí takto: „Rozjařila se mysl jeho a rozveselila, zaplesalo jeho srdce, tvář se mu rozzářila. Odstranil špínu, tělo své zarostlé pomazal olejem, v člověka se změnil.“  

Mnohé mýty v sobě skrývají odraz skutečných událostí. Zřejmě to platí i pro tuto pasáž Eposu o Gilgamešovi. Pečivo a kvašené nápoje patřily k produktům usedle žijících společenstev. Lovci a sběrači kočující v nomádských tlupách nic takového neznali. Podíl „chlebu a piva“ na vzniku lidské civilizace však byl zřejmě větší, než jsme byli ještě nedávno ochotni připustit. 

Čáry slunovratu

U vzniku lidské civilizace stála narůstající potřeba spolupráce. K tomu se ale musely izolované skupinky lovců a sběračů i nevelké komunity usedle žijících zemědělců setkat a navázat trvalejší kontakty. Významnou roli přitom zřejmě sehrávala konzumace pokrmů a nápojů v čase a místě vyhrazeném pro důležité náboženské rituály. Americký antropolog Charles Stanish z University of Southern Florida demonstroval tenhle nadmíru důležitý proces na stránkách předního vědeckého časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences ve studii o proměnách jihoamerické kultury Paracas.

Kultura Paracas vzkvétala na jižním pobřeží dnešního Peru mezi roky 800 až 200 př. n. l. Tato část pacifického pobřeží je extrémně suchá a v 1. tisíciletí př. n. l. tu byl život hodně těžký. Přesto si tamější obyvatelé vyšetřili čas i síly, aby do povrchu vyprahlé pampy vyryli dlouhé brázdy a ještě je olemovali kamením. Kromě těchto velkých, velmi nápadných obrazců, tzv. geoglyfů, našli archeologové mezi základními liniemi i další, mnohem menší obrazce vyskládané z jednotlivých kamenů. Všechny geoglyfy mají jedno společné – jejich linie ukazují k místu, kde v době letního slunovratu vychází nad obzor slunce. Zcela jistě nejde o náhodu. Letní slunovrat byl pro kultury z pobřeží Peru životně důležitým datem spojeným s významnými náboženskými svátky a obřady. 

Pyramida a chicha

Charles Stanish spolu s Henrym Tantaleánem vedli archeologickou expedici do jihoperuánského údolí Chincha a po šesti letech tvrdé práce představili její výsledky v souhrnné studii. V údolí narazili na nejrůznější formy osídlení lidmi kultury Paracas. Na jedné straně tu nacházeli zbytky malých vesnic roztroušených v krajině. Na druhé straně nemohli minout pozůstatky velkých pyramid sloužících k náboženským obřadům. 

Zvláštní pozornost věnovali archeologové pyramidovité stavbě nazývané místními lidmi Cerro del Gentil. Leží na konci jedné z linií směřujících k místu, kde vychází slunce o letním slunovratu, a tvoří ji tři stupně. Základna pyramidy má rozměry 50 krát 120 metrů. Na jedné straně pyramidy je na každém ze tří stupňů patrná prohloubenina o průměru zhruba dvanáct metrů. Právě v těchto „dolících“ narazili archeologové v Cerro del Gentil na bohaté nálezy.

V suchém klimatu údolí Chincha se dokonale zachovaly nejen kamenné nástroje a keramika, ale také tkaniny, zdobené nádoby z tykví, rákosové rohože a dokonce i zbytky jídla. V keramických nádobách zůstaly stopy po zkvašeném nápoji z kukuřice zvaném chicha. Nápoj si lidé zřejmě přinášeli s sebou. Jídlo si ale připravovali na místě z donesených surovin. 

Nikde v blízkém okolí Cerro del Gentil se nenachází lidské sídlo z té doby. Lidé sem museli přicházet ze vzdálenějších míst. Velký počet keramických nádob pro konzumaci nápojů a jídel svědčí o velkých hostinách. Dodnes se zachovaly i stopy po nápojích, které lidé lili na zem jako oběť božstvům. Okolnosti nálezů dokazují, že Cerro del Gentil bylo po většinu roku opuštěné. Lidé se tu scházeli jen při zvláštních příležitostech, jako je letní slunovrat. Hostiny byly součástí náboženských rituálů. O tom, jakou důležitost lidé kultury Paracas těmto obřadům přisuzovali, svědčí nálezy neklamných stop po lidských obětech. 

Poutní místo

Charles Stanish a Henry Tantaleán si kladli otázku, jak se vlastně zvyk pořádat obřady s hostinami vyvinul? Stála u jeho zrodu velmi úspěšná menší skupina, která zvala méně úspěšné sousedy z bližšího i vzdálenějšího okolí? Anebo se k obřadům spojily skupiny, které nejprve pořádaly své vlastní obřady s hostinami a následně se domluvily na společných oslavách?

Při hledání odpovědi na tyto otázky se vědci spoléhali na výsledky analýz izotopů stroncia v nejrůznějších organických zbytcích, kukuřicí a tkaninami počínaje a ostatky lidských obětí konče. Výsledky měření odhalily, že k slavnostem na Cerro del Gentil přicházeli lidé z velké dálky. Někteří dorazili až od vysokohorského jezera Titicaca vzdáleného 600 kilometrů. Jiní přicestovali z lokalit ležících na pobřeží Pacifiku o 200 kilometrů dál na jih. Přinášeli s sebou potraviny, nápoje nebo tkaniny, ale přiváděli s sebou i ty, kteří měli být na Cerro del Gentil obětováni bohům. Cerro del Gentil bychom mohli dnešní mluvou označit za významné „poutní místo“ lidí, kteří sjednocením malých nezávislých skupinek vytvořili paracaskou kulturu.  

Spojeni hodováním

Pozůstatky po obřadech konaných na Cerro del Gentil lidmi pocházejícími z velmi vzdálených lokalit nejsou starší než 2 400 let. Zbytky po obřadních hostinách z menších sídel jsou starší a svědčí o tom, že se jich účastnili jen místní lidé. To znamená, že se jednotlivé skupiny lidí paracaské kultury z údolí Chincha nejprve stavěly na vlastní nohy a teprve následně začaly vytvářet rozsáhlejší aliance pečetěné obřady zahrnujícími lidské oběti a následné hostiny. 

Aktivity většího počtu zcela nezávislých skupin lidí lze za podobným cílem sjednotit jen s velkými obtížemi. Pokud jsou ale tyto skupiny již propojeny společně sdílenými hodnotami, náboženstvím, rituály s obětmi, je jejich organizace na větším území a po delší dobu výrazně snazší. 

Najíst se a opít  

Můžeme předpokládat, že zákonitosti vývoje široce organizované společnosti, která vytvořila první státy, byly podstatně složitější a pestřejší a že vývoj paracaské kultury představuje jen jednu z většího počtu možností. Na druhé straně je však pravděpodobné, že se podobnou cestou ubíral také vývoj jiných kultur a to nejen v jižní Americe, ale i dalších koutech světa. 

TIP: Opít se! Ale čím? Poznejte 5+1 alkoholických nápojů dávné minulosti

„Chléb a pivo“ v Mezopotámii nebo „placky a chicha“ v jižním Peru zřejmě nebyly jen pouhými poživatinami a nápoji. Jejich konzumace při velkých svátcích a obřadech sehrála významnou roli při spojování do té doby nezávislých skupin lidí do větších celků, k respektování společných norem a realizaci společných záměrů.