Opít se! Ale čím? Poznejte 5+1 alkoholických nápojů dávné minulosti

Nápoje vyvolávající euforické stavy provázejí lidské civilizace od jejich zrodu. Někdy může původ „aktivní“ složky takového moku překvapit, jiné jsou pro nás dodnes záhadou. Na které truňky raději historie zapomněla?
22.09.2020 - Radomír Dohnal


Conditum paradoxum, Byzantská říše

Nápoj, který se popíjel v Byzantské říši, ohromoval podmanivě kořeněnou chutí a vyvolával stavy podobné euforii. A někdy také lehké otravy a vleklé žaludeční potíže, protože surovina pro jeho výrobu – klasické víno, už byla decentně v rozběhu sekundárního kvašení. A všechny ty dochucující příměsi měly vlastně jen zastřít, že původní nápoj má to nejlepší za sebou. Místní tomuto likéru říkali konditon, Řekové a Římani pak Conditum nebo prostě jen Piperatum, tedy „kořeněné“. Dle latinské kulinářské knihy zvané Apicius jste se uvnitř  lahve kromě vína a vody mohli setkat s medem, pepřem, vavřínovými listy, datlovými semínky a fíky. 

Tato směsná a luhovaná tekutá pochoutka se zrodila někdy ve 3. století př. n. l., když se ve Středomoří začal rodit „kult vína“ jako ušlechtilého nápoje. Do Byzance ovšem dorazilo často ve stavu ne zrovna lichotivém. Nazývali jej paradoxum, protože bylo chuti a efektu překvapivého. Buď jste se z něj nezřízeně opili (protože kvasilo), nebo již bylo kyselé. Lidé z Byzance moc nechápali, co na takovém víně jejich sousedé mají, a aby jej nemuseli vylít, dochutili si jej do pitného stavu po svém…

Sóma, Indie

Nápoj to byl převážně rostlinný, opojný a magický – a védské náboženství se bez něj neobešlo. Protože sóma, jak byl drink nazýván, byl současně rostlinou, nápojem i božstvem. Matoucí? Nedivte se. Nejprve ale ty dobré zprávy: víme, jak jej vyráběli! Rostlina byla ponejprve rozdrcena v hmoždíři, její šťáva pomocí kamenů vytlačena na volskou kůži a přecezena přes vlněné síto, čímž nastal vrcholný okamžik rituálu a božstvo se zjevilo. Získaná hnědožlutá či narudlá tekutina se mísila s vodou, mlékem, medem či přepuštěným máslem. Následně ji Indové obřadně požívali a obětovali bohům jako úlitbu. 

Má to jediný háček: netušíme, co bylo onou rostlinou. Mezi horkými kandidáty je muchomůrka červená, halucinogenní lysohlávky, syrská routa nebo efedrinem nadupaný chvojník čínský. Případně všechny dohromady. Není divu, že po požití se „chudák cítí být boháčem a bojovníkům je zajištěn příval síly“. Halucinogenní nápoj vás vzal na hodně dlouhý barevný výlet, během kterého se mohlo ve vaší mysli udát cokoliv. Pokud jste na bohy nevěřili, po tomhle pití budete.

Pulque, Střední a Jižní Amerika

Když kolem vás neroste nic moc jiného než pichlavé agáve, začnete nejspíš přemýšlet nad tím, jak je zužitkovat. K jídlu moc nejsou, topit se s nimi také nedá. A protože do časů objevu destilace a vzniku tequily ještě pár století zbývá, musíte se spokojit s tzv. pulque.  Fermentovaný nápoj vznikal kvašením šťáv agáve.

Mexikové, především pak mlsní Toltékové, brzy přišli s pár užitečnými tipy, jak dosáhnout optimální produkce. Všimli si, že nejvíc šťávy dávají dvanáct let po sobě seřezávané rostliny. Do nich se pak v třináctém roce vydlabe zářez, ve kterém se samovolně hromadí aguamiel čili „medová voda“. A tu chodili poctivě dva až pět měsíců po mističkách sbírat. Z kvalitní rostliny získáte každý den až pět litrů tekutiny, která v horkém klimatu brzy začne kvasit. Rychleji než burčák, takže musíte průběžně upíjet. Obsah alkoholu přitom kolísá mezi dvěma až šesti procenty. Každá agáve vám tak teoreticky garantuje alkoholický ekvivalent deseti piv denně – zdarma, po několik měsíců. Mexiko ještě nikdy nevypadalo útulněji…

Shedeh, Starý Egypt

Starověký Egypt si za souhlasného potlesku zbytku žíznivého světa připisuje objev piva, ale další místní nápoj té doby, zvaný shedeh, je dodnes až trestuhodně opomíjen. Přitom měl být svou chutí i stavy, které u konzumentů vyvolával, naprosto mimořádný. Milovali jej staro­egyptští faraonové i mladší Ptolemaiovská dynastie. Obdarovávali se jim významní hosté, byl nápojem vhodným k obětování bohům. Trochu nás možná zneklidní, že byl využíván i pro balzamování těl. 

Až donedávna byla přijímána teorie, že se jednalo o kvašený nápoj z citrusových plodů, pravděpodobně grepů. Jenže jak v roce 2006 dokázali španělští badatelé s využitím metod hmotnostní spektrometrie a tekuté chromatografie, surovinou byly nejspíš červené hrozny. A přitom to určitě nebylo víno, protože tomu říkali irep. Nebo že by granátová jablka? Papyry prozrazují, že se shedeh popíjel horký a filtrovaný. A nebylo to zrovna slabé pitíčko, protože umělo konzumenty uspávat. Slova, která unikala z jejich úst během spánku, byla považována za „romantické hlasy jejich duší“.

Posca, Starý Řím

Tuctový římský občan, který nikdy nesloužil v armádě, hleděl na letité vysloužilce z legií s krajní nedůvěrou. Drsné útrapy a roky, kdy ve všech končinách známého světa bojovali proti barbarům, na nich jistě zanechaly následky. Třeba to, že teď ze všeho nejradši popíjejí posca – nápoj tak nechutný, že by jej člověk bez vojenské minulosti nevzal do úst. Šlo o víno, které se během procesu kvašení poněkud zvrhlo a zoctovatělo. Má se vyhodit? Vojáci jej proto běžně fasovali k proviantu.

V zásadě to byl vinný ocet, který si veteráni lehce ředili vodou a dochucovali vyluhovaným koriandrem. K pití to moc nebylo a ztuhlé brady vojenskou minulostí zocelených pijáků posca to potvrzovaly. Jednou z mála předností tohoto nápoje byl fakt, že více už se zkazit nemohl. A jako velmi levné osvěžující pití (s decentním obsahem alkoholu) si brzy získal oblibu všech nižších společenských vrstev: dělníků, otroků i kriminálníků. Prostě kyselé pití pro opravdu drsné chlapy.

Kykeon, Řecko

Omamné stavy, které měl dodávat starořeckým konzumentům nápoj zvaný kykeon, byly vlastně dost nezamýšleným výsledkem. Dnes víme, že základem tohoto původně osvěžujícího a kalorie doplňujícího pitiva byl kvašený ječmen, voda, trocha vína a zrající kozí sýr. Tuto podezřelou kombinaci pak stačilo jen protřepat a ve shonu horkého pracovního dne jste do sebe dostávali cosi jako vydatnou studenou polévku. Pro rolníky na polích ideální!

TIP: Truňk s jedovatým blínem: Původní keltské pivo by nás nejspíš otrávilo

Nápoj sám o sobě podléhal řadě lokálních variací. Mohlo se v něm objevit i místní ovoce nebo aromatické bylinky. Dramatik Aristofanes opakovaně zmiňuje, že aristokraté hleděli na kykeon s krajní nedůvěrou, jako na nápoj nuzné chudiny.

Patronka popíjení

Ve starověké Mezopotámii měli speciální bohyni pro alkoholické nápoje – zejména pivo a pivovarnictví. Ninkasi byla velmi oblíbená – i proto, že ochraňovala opilce na jejich vratkých cestách domů. Dochovaný Chvalozpěv na Ninkasi dokonce obsahuje nejstarší recept na výrobu piva!


Další články v sekci