Operace Anthropoid: Jak vypadaly poslední dny Josefa Gabčíka a Jana Kubiše
Šance, že akci přežijí, se rovnala prakticky nule. Věděli to. Opakovaně je na to upozorňovali. Nezaváhali a svůj úkol splnili. A i díky jejich hrdinství byla po konci druhé světové války obnovena Československá republika, navíc v původním rozsahu území, protože jejich odvaha udělala na spojence skutečný dojem – podobně jako odvaha československých letců RAF. Neskutečná oběť hrdinů jako byl Josef Gabčík a Jan Kubiš, ale také desítek bezejmenných postav domácího odboje napomohla tomu, že můžeme dnes žít ve svobodné, demokratické a nezávislé České, respektive Slovenské republice.
Mezinárodní tlak
Pozice české exilové vlády na začátku 40. let nebyla vůbec jednoduchá. V létě 1941 byl prakticky celý kontinent ovládaný nacistickým Německem. Vojáci Wehrmachtu jakoby nezastavitelně postupovali stále hlouběji do srdce Sovětského svazu a Britové přestávali věřit, že je Stalin dokáže zastavit. Protektorát Čechy a Morava byl tou dobou v zásadě poklidnou německou provincií. Češi se nijak zvlášť nebouřili, neprotestovali, působili, jako že se český národ bez odporu sklonil pod těžkou vojenskou botou severozápadního souseda. Mezi nejodvážnější akce podlomeného domácího odboje patřilo položení kytičky na hrob neznámého vojína.
Když v září 1941 nastoupil do funkce zastupujícího říšského protektora na území Čecha a Moravy Reinhard Heydrich, dostal navíc domácí odboj další těžké rány. Architekt židovské genocidy a třetí nejvýše postavený nacista vyhlásil obratem výjimečný stav, zatkl předsedu vlády Aloise Eliáše a nešetřil ani vysoké představitele bývalé československé armády. Mezi nimi také generály Huga Vojtu a Josefa Bílého, nejvyšší představitelé odbojové skupiny Obrana národa.
Tím spojení mezi Prahou a Londýnem téměř zaniklo. Zatímco produkce českých zbrojovek neztenčenou měrou putuje do skladů Wehrmachtu, proud důležitých zpravodajských informací na Západ vyschnul. Britům pomalu docházela s Čechy trpělivost a exilová vláda Edvarda Beneše tím musela čelit vážnému problému. Další osud země visel na vlásku. Co by mohlo pomoci? Pouze bezprecedentní gesto odboje mohlo v té době vrátit Československo na politickou mapu světa – alespoň toho budoucího světa. Proto v prosinci 1941 odstartoval z Anglie do temnoty bombardér naložený parašutisty, aby hrozící katastrofu odvrátili.
Seskok nepřízni osudu navzdory
Čtyřmotorový letoun Halifax s výsadkáři Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem odstartoval ve 22:00 britského času z jihoanglického letiště Tangmere. Navzdory německému protiletadlovému dělostřelectvu i útoku nočního nacistického stíhače se letounu podařilo bezpečně dostat nad území protektorátu. Těsně před opuštěním letounu se s posádkou Gabčík s Kubišem rozloučili podáním ruky a slovy: „Brzy o nás uslyšíte. Uděláme všechno, co bude možné.“ 29. prosince 1941 v 3:24 seskočila paraskupina Anthropoid u obce Nehvizdy nedaleko Prahy.
Členové českého domácího odboje věděli, že jakékoliv gesto vzpoury bude mít pro ně velmi negativní následky. Opakovaně proto prosili exilovou vládu, aby zbytečně Hitlera nepokoušeli. Přesto od okamžiku, čeští parašutisté přistáli nedaleko Prahy, jim odboj poskytoval nezištnou a bezpodmínečnou podporu. Bez jejich obětavosti a odvaze by se akce Antropoid nikdy nemohla podařit.
Od prvních dnů svého působení v okupované republice si Gabčík s Kubišem a později také další parašutisté nemuseli dělat starosti se stravou či ubytováním. Lidé, kteří se o ně starali je přezdívali „silvestrovským dárkem.“ V jejich očích přicházeli jako pomoc z nebe poté, co Heydrich zlikvidoval většinu protinacistického odboje. Nejen že parašutistům poskytovali úkryt, ale starali se také o operační materiál nebo zbraně a podle potřeby sháněli informace o Heydrichově pohybu. Už pět dní po seskoku dokázali členové Sokola propašovat většinu vybavení z místa seskoku do nedalekého opuštěného lomu. Odtud byly všechny tři padáky, pryžové přilby, popruhy, plechové krabice se zbraněmi a všechny výbušniny postupně přepraveny do Prahy.
Soudný den
Atentát na Reinarda Heydricha se uskutečnil několik minut po půl jedenácté 27. května. Podle plánu, Heydrichův automobil musel zpomalit v prudké zatáčce. To je moment, na který čeští parašutisté čekali, na který se tolik měsíců připravovali, který rozhodl o životě tisíců lidí a dalším osudu rodné země. Moment, pro který se rozhodli už tisíckrát riskovat život. Josef Gabčík namířil na třetího muže říše svou zbraň, ale nevystřelil. Teorií pokoušejících se o vysvětlení bylo více, od stresového selhání parašutisty až po obavy, že zasáhne civilisty v projíždějící tramvaji. Protektorátní policie ovšem později zaprotokolovala zjištění, že se v hlavni Gabčíkova samopalu vzpříčil náboj.
Gabčíkova zbraň sice selhala, Kubišův granát ovšem nikoliv. Automobil byl výbušninou zasažen z bezprostřední blízkosti, Heydrich však ani na následky přímého výbuchu nezemřel. Granát totiž nedopadl přímo do auta, výbuch ale poničil pravou stranu vozu; Heydricha zasáhly jen střepiny. Zastupující říšský protektor byl ihned převezen k ošetření do nemocnice. Jeho stav se sice postupně zlepšoval, nakonec však dostal otravu krve a 4. června 1942 zraněním podlehl.
Samotný atentát prý Adolfa Hitlera nesmírně rozzuřil, neboť Heydrich patřil mezi jeho oblíbence a vůbec nejschopnější muže říše. Okamžitě nechal vytvořit vyšetřovací komisi, kterou vedl kriminální komisař Heinz Pannwitz. K dispozici měl podle vojenského ústavu sto dvacet specialistů z celého protektorátu i z Říše, dvě stě příslušníků gestapa a zpravodajské služby, tisíce vojáků Waffen-SS i německých i českých policejních složek. V rojnicích pročesávali lesy i chatové kolonie. V pěti tisících měst a obcí prohledávali byt po bytu, od sklepa až na půdu. Bez výsledku.
Příběh obyčejné lidskosti i zrady
Ani v této situaci, kdy pomáhat komukoli proti nacistickým orgánům bylo ještě nebezpečnější než dříve, se ale domácí odboj nevzdal. Naopak, jeho členové ukázali ještě větší odvahu, než kdy dřív, hlavně co se týkalo žen. Příkladem byla Božena Kropáčková, vlastenka a odbojářka. Zatímco její muž fungoval jako propojení členů odboje s vnějším světem a do vězení propašoval neuvěřitelné množství tajných dopisů, manželka ukrývala parašutisty. Nejprve to byli Josef Bublík a Jan Hrubý, poté přibyl velitel dalšího výsadku Adolf Opálka. Pokračovala v tom i poté, co jí manžela zatklo gestapo.
Navíc Božena nebydlela nikde v ústraní. Přímo v budově naproti byla úřadovna wehrmachtu! V Praze k tomu panovala přísná policejní opatření, civilní výjimečný stav, uzávěra města, neustálé razie a popravy, výzvy k „udání“ pachatelů a jejich podporovatelů, spolu s informacemi o zatčených a popravených. Výsadkář Karel Čurda nakonec strašnému tlaku okolí podlehl a v obavách o rodinu i ostatní Čechy své spolubojovníky udal.
Boj v kostele
Šílený hon Wermachtu na parašutisty definitivně zpečetěný zradou Karla Čurdy vyvrcholil 18. června v kryptě pražského kostela Svatého Cyrila a Metoděje. Tam se atentátníci po akci ukryli, pod ochranu členů pravoslavné církve. Do krypty se kromě Gabčíka s Kubišem postupně přesunulo všech sedm parašutistů, kteří se do té doby skrývali na různých místech Prahy.
TIP: Peníze pro zrádce: Štědrou odměnu proměnil Karel Čurda v alkohol a smrt
V ranních hodinách kryptu v Resslově ulici obklíčilo několik set členů nacistických ozbrojených sil. Navzdory obrovské přesile dokázala malá skupinka parašutistů bojovat několik hodin. Velitelem boje byl Adolf Opálka. Nikdo z vojáků boj nepřežil, ale pouze Jan Kubiš prokazatelně zemřel na zranění způsobená gestapem. Zbývajících šest zemřelo vlastní rukou - buď kulkou, nebo rozkousnutím ampule s arzenikem. Nacisté bezprostředně po dobytí krypty vyfotili všechny padlé. Adolf Opálka na sobě měl svetr, který pro něj upletla Božena Kropáčková.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
© Bonton Home Video, Atentát 1964