Oheň a zkáza: Při požáru v továrně Triangle Shirtwaist zemřelo 146 lidí, převážně žen

Byla sobota odpoledne 25. března a dělnice, které pracovaly v továrně na dámské blůzky Triangle Waist Company, měly za chvíli končit. Zhruba kolem 16:40 se ale osmým patrem začal šířit ničivý požár, který během následujících minut přeskočil i na další dvě patra a připravil o život 146 lidí, převážně mladých žen mezi čtrnáctým a pětadvacátým rokem…

Vše vysoce hořlavé

Triangle Waist Company zabírala celé osmé, deváté a desáté patro budovy známé pod jménem Asch Building v newyorské čtvrti Greenwich Village. Zaměstnávala především mladé Italky a Židovky z rodin evropských přistěhovalců. Kolem pěti stovek žen tu devět hodin denně a šest dní v týdnu stříhalo a šilo dámské halenky střihu shirtwaists. 

Co se tehdy přihodilo? V prvních chvílích se spekulovalo o tom, že oheň způsobil defekt na motoru jednoho z šicích strojů. Objevily se i teorie o tom, že požár založili majitelé firmy schválně, aby shrábli pojištění a zároveň vyřešili problém s kousky, které pomalu vycházely z módy. Důvod byl prozaičtější. Ačkoli v továrně bylo zakázáno kouřit, šičky a střihačky si potají občas zapálily cigaretu. Jeden z nedopalků skončil ve dřevěné bedně plné vyhozených odstřižků látek a zapálil její obsah. Nejen v koši, ale všude kolem našly plameny dost potravy – tři patra továrny byla plná rolí látek a nastříhaných, rozešitých či už hotových výrobků. A i když účetní z osmého patra už ve tři čtvrtě na pět telefonoval do desátého patra a varoval všechny zde přítomné, s devátým patrem se spojit nemohl. 

Zoufalství a panika

Zmatek, který brzy vypukl, byl o to tísnivější a tragičtější, že dva ze tří únikových východů na schodiště vedoucí ven byly zamčené a muži, kteří k nim měli klíče, utekli do bezpečí mezi prvními. Že se to příčí všem pravidlům? Jistě – jenže právě tak se snažili majitelé zamezit potenciálním krádežím a „pauzám na cigaretku“. Lidem lapeným v probouzejícím se ohnivém pekle tudíž zbývalo jen velice málo možností: dva výtahy, hlavní schodiště, které brzy zachvátily plameny, a jediné a dosti chatrné protipožární schodiště. To po několika minutách nezvládlo nápor tísnících se těl a zřítilo se do třicetimetrové hloubky.

Dva rozměrné výtahy pro až dvanáct osob vyjely do ohněm odříznutého devátého patra celkem třikrát, poté už to nebylo možné – jednak proto, že se žárem začala tavit konstrukce výtahu, ale i kvůli náporu těl dopadajících na střechu zdviží. Mnozí ze zoufalců se totiž snažili sešplhat po železných lanech ve výtahových šachtách, nebo se do nich bez rozmyslu vrhali omámení dusivým kouřem a zmoření vedrem.

Na místo tragédie se seběhly stovky lidí ze sousedství a zírali na hrůzné divadlo zkázy. Ženy dostávaly hysterické záchvaty, muži plakali. Hasiči sice dorazili k budově relativně brzy, nedokázali se však dostat tak vysoko, aby mohli s ohněm efektivně bojovat, či zachránit oběti uvězněné v budově.

Počítání mrtvých

Část z těch, kterým ohnivá stěna přehradila únikové cesty do spodních pater, uprchla na střechu. Mnohým však nezbyla ani tato možnost a v panice, mnohdy už s šaty a vlasy stravovanými plameny, vyskakovali z oken. Dole však nalezli jen smrt. Plachty, které se hasiči pokusili rozprostřít nad betonovými chodníky, se pod tíhou těl dopadajících z takové výšky jen bezmocně trhaly. „Ten den jsem se naučil rozlišovat nový zvuk – zvuk mnohem strašnější, než jaký může zachytit jakýkoli popis nebo fotografie – zvuk provázející pád živé bytosti tříštící se o kamenný chodník,“ líčil ve svém článku reportér William Gunn Shepard, který vše sledoval zdola.

Tragédie si nakonec vyžádala na 146 životů – z toho 123 patřilo dělnicím. Nejmladším z nich bylo pouhých čtrnáct let, nejstarší čtyřicet tři. Oběti umíraly na následky popálenin či se udusily kouřem, více než šedesát nešťastníků nalezlo smrt po skoku z oken. Jsou pochováni na šestnácti různých hřbitovech.

TIP: Výročí ohnivé katastrofy: Před 354 lety lehl Londýn popelem

Identitu šesti těl umístěných do hromadného hrobu se podařilo identifikovat až zpětně díky píli historika Michaela Hirsche, který po čtyři roky propátrával dobové noviny a svodky zmizelých a pohřešovaných osob. K uctění památky mrtvých vyjel do ulic New Yorku dokonce oficiální smuteční průvod. A dozvuky tragédie ovlivnily společenské mínění o katastrofálních pracovních podmínkách té doby…