Odvrácená tvář napoleonských válek: Co prozrazují masové hroby?

Napoleon Bonaparte byl bezesporu jedním z nejlepších vojevůdců všech dob. Jeho rozkazy a manévry se dodnes učí na vojenských akade­miích, včetně té nejslavnější v americkém Westpointu. Války, kterých se účastnil nebo je přímo rozpoutal, však neznamenaly pouze parádní uniformy, hrdost, statečnost a podíl na kořisti. Vojákům všech zúčastněných armád totiž tažení a bitvy mnohdy přinesly jen útrapy, dlouhé strádání, těžká zranění (někdy s doživotními následky) a těm méně štastným i smrt. Díky paleopatologii, což je věda o nemocech a zraněních dávných populací lidí i zvířat, doložených v dochovaných kostech, zubech i mumifikované tkáni, jsme dobře informování o zdravotním stavu a příčinách smrti zemřelých vojáků i členů armádního doprovodu.

Teklo na Moravě krvi po kolena…

Jedna z nejslavnějších a zároveň nejkrvavějších bitev napoleonských válek se odehrála 2. prosince 1805 na Moravě v okolí Slavkova. Je známa jako „bitva tří císařů“, protože se v ní utkala koaliční vojska rakouského císaře Františka a ruského cara Alexandra s vítězným Napoleonem. Byla velmi krvavá a zemřely v ní řádově tisíce vojáků. Mnoho padlých spočinulo v hromadných hrobech, které se dodnes nacházejí v okolí Slavkova i přilehlých vesnic. Jedna z takových hrobových jam byla nalezena v roce 1994 u obce Jiříkovice. Ležely v ní kosterní pozůstatky nejméně 22 osob, které bylo možné na základě spon, knoflíků vojenských uniforem či malé ruské ikony bezpečně datovat do období slavkovské bitvy. 

Antropologové prokázali, že zde byly uloženy ostatky 18 mužů, 2 žen a 2 nedospělých osob. Nejčastější věk mužů se pohyboval mezi 20 a 30 lety a jejich výška mezi 166 a 178 cm, což bylo v souladu s tehdejší vojenskou mírou 5 stop a 2 palce. K nejzajímavějším nálezům na kostech těchto mužů patřily doklady válečných poranění a tehdejších lékařských zásahů (viz Úroveň medicíny v době napoleonských válek). Nejčastěji se jednalo o zlomeniny. Vedle fraktur způsobených šavlemi a bodáky na pušce se zde setkáváme se zlomeninami pocházejícími od střelných zbraní. 

Takové zlomeniny jsou samozřejmě nejnebezpečnější, protože jsou otevřené a často i rozříštěné, s četnými ostrými úlomky kosti ohrožujícími okolní tkáň a způsobujícími silná krvácení. Zajímavým nálezem střelné rány, která zanechala na kostech jasné stopy, je poranění prvního hrudního obratle dospělého muže. Tělo obratle bylo poničeno kulkou o průměru 16 mm, která oddělila obratlový oblouk a uvízla v páteřním kanálu. Vzhledem k závažnosti a rozsahu šlo jistě o smrtelné zranění. 

Zraněná noha? Amputovat!

Dalším zajímavým nálezem typického střelného poranění je tříštivá zlomenina těla pravé stehenní kosti jiného dospělého muže. Zatímco horní část kosti je celá, spodní část byla roztříštěna do šesti větších úlomků. Vzhledem k lokalizaci zranění byla pravděpodobně zasažena stehenní tepna – v místě, kde se dostává ze stehna na zadní stranu kolene. Takový druh zranění tepny je velmi závažný a obtížně zvládnutelný i pro moderní medicínu. Je totiž dobře známo, že střelná poranění stehna jsou po poranění hlavy, hrudníku a břicha nejnebezpečnějším zraněním vůbec a ze všech poranění končetin nejvíce ohrožují život postiženého. V tomto případě proto není pochyb, že krátce po postřelení nešťastný voják vykrvácel, protože na zachované kosti nebyly nalezeny žádné známky hojivých procesů ani medicínského zásahu, jímž v tehdejší době mohla být při těchto zraněních pouze amputace. 

V hromadném hrobu u Jiříkovic však byly také nalezeny tři dlouhé kosti končetin s charakteristickými známkami amputací. V prvním případě šlo o amputaci pravé stehenní kosti dospělého muže. Řez byl veden kolmo na podélnou osu kosti v její horní části. Na řezu jsou patrné charakteristické transverzální linie způsobené amputační pilkou.

Další válečná amputace byla provedena na části těla pravé holenní kosti dospělého vojáka. Evidentně se ale jedná o periferní pahýl, který byl do jámy odhozen, protože spodní konec nese známky nezhojené komplikované zlomeniny. Posledním případem je amputovaný periferní pahýl levé holenní kosti dospělého vojáka. 

Duchové Grande Armée

V prosinci 2001 učinili litevští dělníci na kopci Siaures Miestelis, severně od Vilniusu, podivný nález. Narazili na velké množství koster, stehenních kostí, lebek a holenních kostí. Všechny byly naházeny bez ladu a skladu do společného hrobu. Ostatky těl pěšáků i jízdy, útržky zelených a modrých uniforem, kusy kamaší, knoflíky nesoucí čísla pluku a pětifranková mince s profilem Napoleona vzbudily zájem dělníků i přivolaných vědců. Bylo zjištěno, že tyto ostatky patřily vojákům francouzského císařství, členům tzv. Grande Armée, Velké armády, a bylo mezi nimi dokonce několik těl členů Císařské gardy. Všichni zemřeli po nepodařeném tažení na ústupu z Ruska v prosinci 1812.

Podle pramenů Napoleonovu armádu decimoval nejprve nedostatek vody, později hlavně nemoci a tvrdá ruská zima. Bylo vypočteno, že teplota dosahovala až –39 °Celsia! Další padlé měly samozřejmě na svědomí také bojové střety – mezi největší a nejznámější bitvy patří ty u Smolenska a Borodina. 

Na žádost litevských vědců byli k odkrývání ostatků přivoláni francoužští specialisté, proslulí svými zkušenostmi se zkoumáním hromadných hrobů – především těch z dob velkého moru v Marseille z let 1720 až 1722. Ti potvrdili, že těla byla do hrobu házena způsobem připomínajícím masové hroby ve Rwandě nebo Bosně. Pomocí planimetrického postupu (planimetrie je odvětví geometrie pojednávající o vzájemných vztazích a vzdálenostech rovinných útvarů) se podařilo odlišit jednotlivé kostry. Nakonec jich bylo identifikováno minimálně 3 269 a alespoň 29 z nich patřilo ženám. Na celkové ploše 640 m² byla těla uložena ve čtyřech vrstvách, takže se dosáhlo ohromující koncentrace skoro 7 těl na 1 m². 

Zjištěné případy úmrtí jsou velice smutné. Někteří z mužů byli tak vyčerpáni, že umrzli v přikrčené poloze na bobku. Jeden důstojník měl stále na hlavě svůj vojenský klobouk, zdobený červenomodrobílou rozetou. Těla i části vybavení byly dobře zakonzervovány ve zmrzlé hlíně. Z celkového počtu asi 614 000 mužů, rozdělených do 12 armádní sborů, kteří tažení zahájili, se jich nakonec domů vrátilo sotva 20 000. Hromadný hrob z Vilniusu tak podává více než výmluvné a velice smutné svědectví o obrovských útrapách, které museli Napoleonovi vojáci zažít při ruském tažení.