Odbenešit! Proč se po Mnichovu strhla kampaň proti prezidentu Benešovi?

Uzavření Mnichovské dohody znamenalo pro obyvatele českých zemí zásadní zlom. Šokovaná společnost se snažila najít viníka právě proběhlé katastrofy a celkově se republika rychle měnila k horšímu
18.09.2019 - Vladimír Černý


Dohoda zástupců čtyř evropských mocností podepsaná koncem září 1938 v Mnichově postavila přední politiky v čele s prezidentem Benešem před otázku, zda verdikt o odstoupení pohraničních území Německu přijmout, nebo odmítnout. Druhá varianta by znamenala vést Československo do války proti početně mnohem silnějšímu nepříteli. Politikové však nehodlali „hnát národ na beznadějné, zoufalé jatky“ a nadiktované podmínky přijali. Mocnosti ostatně nic jiného nečekaly a nikdo vážně neuvažoval o tom, že by se snad Československo mohlo postavit na odpor. Rozhodnutí o kapitulaci ovlivnilo doma mnohé, včetně pohledu na osobnost prezidenta Beneše.

Pryč s demokracií

Období druhé republiky se stalo vítanou příležitostí pro všechny politiky či osobnosti veřejného života, kteří se za Masaryka a Beneše cítili zneuznaní a odstrčení. Nyní náhle dostali možnost si to s dávnými nepřáteli „vyřídit“. Už v průběhu října 1938 se začaly množit různé útoky na dosavadní politiku Hradu a činnost politických stran. Řada lidí otevřeně prohlašovala, že parlamentní demokratický systém za první republiky selhal, politických stran bylo příliš mnoho a jejich vzájemný konkurenční boj oslaboval český národ. 

Politickým nepřítelem č. 1 se postupně začal stávat právě Beneš. Útočili na něj různí lidé z různých důvodů, ale snad vůbec největší pozornost budil Jiří Stříbrný. Jeden z „mužů 28. října“ a ministr v několika prvorepublikových vládách nemohl Benešovi zapomenout konflikt z roku 1926, který vedl k jeho vyloučení ze socialistické strany. Nyní dostal příležitost konečně to starému rivalovi vrátit. Stříbrný začal razit heslo „odbenešit!“ a útočil na exprezidenta ze všech možných pozic. Využil přitom i knihu, kterou připravoval společně s dalším starým Benešovým protivníkem Karlem Kramářem (ten zemřel už v roce 1937). Publikace Kramářův soud nad Benešem byla v prvním vydání vyprodána během 12 hodin.

Edvard i Hana trnem v oku

Hned v úvodu Stříbrný tvrdil, že za první republiky Benešovo „privilegované postavení podepřené silou zákona znemožňovalo jakoukoli kritiku“. Na 250 stranách byl pak Beneš mimo jiné obviňován z toho, že v politických bojích používal nemorální postupy a své protivníky odstraňoval jakýmikoliv prostředky, které uznal za vhodné. V závěru Kramář napsal: „S klidným svědomím mohu říci, že jsem v dlouhých letech své politické činnosti prokázal, jak vážnou je pro mne vždy mravní stránka každé politiky – a proto snad smím říci, že jsem se s p. dr. Benešem rozejít musil, abych se s ním víc nesešel.“ 

TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Mimo samotného exprezidenta byla často napadána i Hana Benešová, tato „poživačná blondýna“, která měla chorobnou zálibu „v diamantech, kožiších, maršálovi Vorošilovovi a nedemokratickém chování“. Je pochopitelné, že silné antibenešovské kampani nepropadli všichni a ve druhé republice stále zůstávalo dost stoupenců demokracie. Hlas kritiků však byl na přelomu let 1938 a 1939 slyšet mnohem častěji.

  • Zdroj textu

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií
    Wikipedie

Další články v sekci