Od úšklebků k radosti: Proč budily moderní sporty před sto padesáti lety posměch?

Abychom měli k dispozici vůbec nějaký počátek, považujeme za výchozí bod rozvoje sportu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku letopočet 1862. Co se tehdy odehrálo? Byla založena Tělocvičná jednota pražská, čili budoucí Sokol. U její kolébky stáli dva čestní a charismatičtí muži, Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner.

Starobylé zábavy

Pokud ale naše kukátko do historie zaostříme, vyvstanou jisté pochybnosti i námitky. Za prvé nelze popřít, že se u nás sportovalo už dřív, i když málo. Aristokracie se sportem začala o celé věky dřív než ostatní vrstvy společnosti. Šerm je ještě dřívějšího data než třeba předchůdci moderního tenisu. Vlastně je to jeden z vůbec nejstarších sportů, pěstovaných od antiky přes středověk až po současnost. Součástí životního stylu šlechty a oficírských špiček byla odedávna také jízda na koni.

Kolem roku 1830 se u nás uchytila zábava anglických lordů – štvanice na vysokou a černou zvěř s podporou cvičených smeček psů, takzvané parforsní hony. Tyto akce u nás jako první provozovali hrabě Kinský v Chlumci nad Cidlinou a kníže Lichtenštejn v Pardubicích. Ten obohatil honební radovánky o překážkové dostihy, ze kterých se vyvinula tradice Velké pardubické steeplechase. Její první ročník se konal 30. října roku 1874.

A máme tu námitku druhou. Tyrš nikdy výraz sport nepoužíval, a pokud ano, mělo to slovo v jeho ústech takřka hanlivý význam. Sport spojoval s vypjatým individualismem, sázkami a narcistní touhou být první. Tyrš proto mluvil zásadně o tělocviku, případně o tělovýchově.

A třetí námitka? Dodejme, že i na soukromých školách či v privátních cvičných a léčebných ústavech (třeba u Steffanyho nebo Malypetra) se programově pěstovala fyzická zdatnost. A hlavně to, že určité typy sportovních činností provozovali dlouho před založením Sokola také obyčejní lidé, když v zimě sáňkovali či bruslili a v létě se chodili koupat. Takže náš letopočet 1862 je spíš jen takovou orientační značkou, abychom se na cestě za sportem neztratili. 

Na ledě a ve vodě

Možná by vás překvapilo, jak hojně se u nás bruslilo. Bruslení, zatím spontánní a neorganizované, se stalo na sklonku 19. století skoro českým národním sportem. Bruslilo se ve městech i na venkově. Kde to šlo, tam se polil kus rovného terénu a vzniklo kluziště. V Praze se kupříkladu bruslilo ve vodních příkopech za hradbami, v malostranských zahradách nebo na vinohradském rybníčku v parku hraběte Canala.

Bruslila i šlechta. Nikoli demokraticky, nýbrž pečlivě oddělena od lidu – na saních se nechávala dovézt k rybníku v Královské oboře. Ovšem nejvíc se v české metropoli bruslilo na Vltavě, která ještě neměla přehrady, takže vzorně zamrzala. Bodří Podskaláci se na zimu těšili, neboť si díky ní přivydělávali: zametali a žehlili led, ze sněhu či prken budovali šatny, kluziště označovali fábory a prodávali čaj, pivo, preclíky a párky. 

Když přišlo léto, nejvíce lákal pobyt u vody, eventuálně v ní. Než se z veřejného koupání a plavání stala masově provozovaná zábava, museli lidé překonat řadu zábran. Jako nejsnáze odstranitelné se ukázaly náboženské a etické předsudky o tom, že člověk hřeší a způsobuje újmu druhým, když vystavuje veřejně své tělo. Zejména ženy, o které šlo především (u mužů se to tak vážně nebralo) se s tím vyrovnaly tak, že se zahalily od hlavě až k patě.

Ještě horší byly předpojatosti hlásané některými lékaři. Oč méně věděli, o to výstražněji zvedali prst. Neblahé zkušenosti s někdejšími epidemiemi, ale i s šířením syfilidy, vedly k teoriím o tom, že infekci lze získat z vody. Faktická rizika byla mnohem menší než úzkost, kterou podobná varování vzbuzovala. Úplné nesmysly se tradovaly o veřejných lázních. Ze zjištění, že spermiím se dobře daří v teplé vodě, vznikla lidová pověra o snadné možnosti otěhotnění tím, že se žena ponoří do vody.

První plovárny v českých zemích

Medicínské poznatky druhé poloviny 19. století i osvěta však krok za krokem krunýř smyšlenek rozbíjely. Rekreační koupání a plavání se u nás začalo ujímat od počátku 19. století. V Praze byla roku 1810 otevřena vůbec nejstarší plovárna v celé habsburské říši – a to vojenská, určená pro důstojníky pražské posádky, později sloužící i k vojenskému výcviku plavání. Vznikla na několika ukotvených lodích na levém břehu Vltavy díky milovníkovi koupání, pruském setníkovi Ernstovi von Pfuelovi (který to později dotáhl až na generála).

Zbraslav, říční lázně za dob první republiky. (foto: Wikimedia Commons, Emma Erlbeck, CC BY-SA 4.0)

Mezi naše první plovárny patřilo i vojenské brouzdaliště na ostrově Štvanici, čili k. und k. militär Planschbecken. Na rozdíl od něj byla stará Vojenská plovárna po určitou dobu přístupná i civilistům, ale nedělalo to prý dobrotu. Když ji roku 1824 vzala velká voda a odnesla ji až kamsi k Roztokám, asi sto metrů po proudu byla pod Letnou založena nejproslulejší pražská plovárna, zvaná Občanská. Jejím návštěvníkům se říkalo šimšuláci, což vzniklo zkomolením z německého výrazu Schwimschule (plavecká škola). 

TIP: Počátky českého koupání: Na podolské plovárně v Praze se scházeli nudisté

Po Vojenské a Občanské plovárně se jich v Praze vyrojilo ještě několik: na Žofíně a pod Vyšehradem, a ještě se lze zmínit o Mlejnku, Žlutých lázních a Císařské louce. Říční lázně pana Titla na Žofíně, to byla specialita. Na voru stála řada budek s klecemi spuštěnými do vody. Kdo se mínil vykoupat, zaplatil si kabinu, kde se odstrojil, vlezl do vodní klece a rekreoval se o samotě a v polotmě. Cena této „koupele říční“, jak se proceduře říkalo, se pohybovala podle pohodlí od 6 do 20 krejcarů. Takřka v sousedství fungovala také teplá lázeň sestávající z několika van, vyrobených z polévané kameniny nebo luxusní mědi, „v nichž tři osoby koupati se mohly“ a „vody studené neb teplé mohl si každý dle libosti připouštěti“.