Od Islandu za Ural: Kam chtěli nacisté přesunout nepohodlné obyvatelstvo?
Úvahy o novém evropském pořádku se v dílech pangermánských myslitelů objevovaly již od poloviny 19. století, dávno před narozením Adolfa Hitlera. Guido von List, Friedrich Ratzel, Paul Rohrbach či Karl Haushofer ve svých dílech hovořili o právu „vyvolené“ panské rasy na ovládnutí Evropy potažmo celého světa. Výraznější podporu však tento ultranacionalistický pohled na věc našel až v pokořeném Německu po první světové válce. Domácí obyvatelstvo tehdy kromě znovuzískání moci na kontinentě snilo také o obnově koloniální říše v Africe a Tichomoří.
Boj o životní prostor
V získání kontroly nad střední Evropou ležel klíč k jakékoli další expanzi. Region měl proto být nejprve plošnou sterilizací, masovým vyvražďováním a deportacemi očištěn od Židů a slovanských „podlidí“, ostatní národy by si mohly vybrat mezi germanizací a okleštěnou existencí ve vazalském vztahu k hegemonovi. Tím měla samozřejmě být Velkogermánská říše, která měla podle vůdcova přání pojmout až šest set milionů obyvatel. Hranice tohoto „superstátu“ se v případě jeho vzniku mohly táhnout od Islandu a Azorských ostrovů až k uralským pohořím.
Germánský původ představoval v nacionálně socialistické ideologii vstupenku mezi vládnoucí kastu, německé vedení proto kalkulovalo s tím, že pro megalomanské kolonizační plány využije i rasově příbuzných národů. Především Dánsko, okupované od jara 1940, chtěli nacisté přetvořit ve vzorový protektorát, výkladní skříň splývání „bratrských“ národů s Němci. Obyvatelé země prince Hamleta, chlubící se tradicí jednoho z nejstarších parlamentarismů, liberálním smýšlením a náboženskou tolerancí, se praktikám a úmyslům uchvatitelů zuby nehty bránili.
Když Hitler tehdy sedmdesátiletému králi Kristiánu X. napsal dopis vyzývající, aby se Němci a Dánové spojili a vybudovali silný stát, táhnoucí se od Baltu až v Jaderskému moři, monarcha v odpovědi uvedl, že děkuje za nabídku, ale na panování tak velkému impériu se již cítí příliš stár.
Smrtící plán
Ministerstvo pro okupovaná východní území, všemocná instituce šéfideologa nacistické strany Alfreda Rosenberga zřízená v červenci 1941, načrtávalo mapy budoucího osídlení východu Evropy. Hustá pásma osad a měst, rozprostírajících se podél hlavních dálkových silnic či železnic a v okolí uhelných pánví i zemědělských oblastí měla vyrůstat v Čechách, v Polsku, na Ukrajině, na pobřeží Azovského a Černého moře, v pobaltských oblastech Latgalska a Livonska i na rozlehlých pláních západní Sibiře až k řece Ob.
Byrokraté SS v červenci 1941 vypracovali první verzi takzvaného Generálního plánu Východ, který na okupovaných sovětských územích počítal s vytvořením plnohodnotných žup, osídlením zemědělských území a zavedení jednotného systému správy. Po deportaci neněmeckých národů z těchto oblastí Říše mělo v horizontu tří desetiletí znovu dojít k jejich kolonizaci, tentokrát ale už čistě germánskými osadníky.
Plán určoval k alespoň polovičnímu poněmčení tři základní osidlovací zóny: Gotengau (Krym a okolí), Memelsko-narevská oblast (oblasti mezi Polskem a Pobaltím) a Ingermanland (Leningradská oblast).
Reichsführer SS Heinrich Himmler, který byl Hitlerem již 7. října 1939 jmenován komisařem pro upevňování německé národnosti, snil o patriarchální kastě branných rolníků, jež povstanou z vitální síly ušlechtilé nordické rasy a splní své svaté poslání. Budou vzorně plodit početné potomstvo a obdělávat půdu, kterou spojí na generace dopředu s německou krví, a úspěšně eliminují jakékoli zbývající nepřátele.
TIP: Snoubenky vlasti a děti čisté krve: Fakta o nacistickém projektu Lebensborn
Uvnitř osidlovacích zón plán počítal se zřízením desítek kolonizačních opěrných bodů – měst o přibližně dvaceti tisících obyvatelích vzdálených od sebe vždy asi sto kilometrů. Prostor mezi nimi by postupně zaplňovala síť osad osidlovaných Němci z Pobaltí, Besarábie či Rumunska, Tyrolany, Skandinávci a (v dlouhodobém horizontu) i Brity. Demografické přesuny „germánské krve“ na východ se měly dotknout tří a půl milionů lidí.
Na papíře bylo vše pečlivě rozvrženo a kompletní realizaci Generálního plánu Východ zabránil jen nepříznivý vývoj na frontách. Jeho „testovací verzi“ nicméně zakusilo Polsko, respektive Generální gouvernement, který se během války na téměř pět let změnil v laboratoř etnické politiky nacistů, v níž k hromadným přesunům obyvatelstva skutečně docházelo.
Češi v Nové Evropě
Němci ovládli v protektorátu hospodářství, politiku, školství i kulturu, kontrolovali všechny aspekty života obyvatel, nicméně stále nemohli zlomit vůli národa. Okupační administrativa během léta 1939 opakovaně hlásila do Berlína, že Češi a Němci stojí proti sobě v nepřátelské náladě a očekávají válku, která jako jediná může rozetnout věčný spor češství a němectví ve vltavské kotlině. Hitlera tyto zprávy utvrdily v jeho dlouhodobém názoru, že bude nutné sáhnout k tvrdším represím a namísto poslušnosti si vynutit alespoň strach. Vůdce si v rozhovorech s nejbližšími spolupracovníky nebral servítky: „Kdyby habsburská monarchie měla odvahu používat proti Čechům teroru, nikdy by se nerozpadla. Jestliže s Čechy zacházíte slušně, stanou se vašimi nejhoršími nepřáteli. Proto budu raději považován za brutálního násilníka než za idiota.“
TIP: Konečné řešení české otázky: Co plánovali nacisté s českým národem?
Nacisté se bez ohledu na tehdejší vztahy jali plánovat budoucnost Čechů ve Velkoněmecké říši. Za první a klíčový úkol si vytyčili likvidaci dosud existujících projevů a symbolů české státnosti. Duch Masarykovy demokratické republiky zůstával mezi lidmi stále silný, proto všechny sochy či obrazy význačných postav české historie, prapory s trikolórou a odkazy na legionářské tradice či na husitství a národní obrození měly postupně zmizet. Český jazyk a kulturu nacisté hodlali ve výhledu jedné až dvou generací degradovat na pouhou historickou kuriozitu vykázanou do teoretických diskusí v národopisných spolcích.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Library of Congress, CC BY-SA 4.0