Oblíbený světec Karla IV.: Po svatém Zikmundovi pojmenoval dokonce syna

Všechny hroby světců, knížat, králů i biskupů, jimiž bylo na Pražském hradě ve druhé polovině 14. století hýbáno v souvislosti s výstavbou gotické katedrály sv. Víta, dostaly olověné tabulky s nápisy, které potvrzovaly autenticitu uložených ostatků. Zatímco autentiky z hrobů biskupů a panovníků jsou vyrobené poměrně jednoduše a hrubě, autentikám světců byla věnována větší péče – ta z hrobu sv. Václava byla dokonce ryta do stříbra. 

Rytcův omyl?

Roku 1918 byla při stavebních pracích v dostavovaném svatovítském chrámu otevřena i dutina v mense (tj. stolu) oltáře sv. Zikmunda v jemu zasvěcené kapli. Uvnitř se nacházela olověná schrána převázaná lněnou tkanicí s pečetěmi Karla IV., arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi a kapitulního děkana Hynka z Klučova, obsahující dřevěnou, kostěnými a slonovinovými reliéfy zdobenou truhličku s ostatky světce.

Na víku olověné schrány ležela olověná autentika. Její líc nese sedmiřádkový latinský nápis provedený gotickou minuskulou uvádějící, že se zde nachází tělo blahoslaveného Zikmunda, které nechal přenést císař Karel IV. (vládl 1346–1378). Jednotlivá písmena jsou do olověného plátu pečlivě vyřezána a dorývána rydly. Pouze oddělovací znaménka mezi slovy byla vyražena puncem ve tvaru křížku. Ke konci tabulky jsou z několika jeho otisků poskládány složitější ornamenty, které spíše jen vyplňují volný prostor. 

Autentika z hrobu sv. Zikmunda na Pražském hradě - „Zde leží tělo blahoslaveného Zikmunda mučedníka, krále burgundského a arelatského, přenesené nejjasnějším vládcem, panem Karlem Čtvrtým, římským císařem a českým králem, léta Páně tisícího třístého šedesátého šestého“ (foto: Správa Pražského hradu)

Text na destičce končí slovy vypsaným letopočtem 1365. Jeho poslední číslo, latinské quinto, bylo přeškrtáno několika vrypy jehlou a pod ně rytec neuměle, ale se zcela zjevnou snahou napodobit honosné písmo celé tabulky, napsal slovo nové – sexto (autor se dokonce pokusil první písmeno vydlabat, asi se mu to nevedlo, a tak další litery vyryl jen v obrysech). Tím došlo k posunutí datace na rok 1366. Zásah lze možná vysvětlit tak, že tabulka byla sice připravena již roku 1365, tedy téhož roku, kdy Karel IV. kosti sv. Zikmunda v klášteře sv. Mořice ve švýcarském Agaunu získal a přenesl do pražské katedrály, avšak k vlastnímu uložení relikvií do hrobu v kapli došlo až o rok později.

Kaple sv. Zikmunda stojí v severní části katedrály, přímo naproti Svatováclavské kapli, takže hroby čtyř českých patronů sv. Víta, sv. Václava, sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda tvoří na půdorysu chrámu pomyslný kříž, v jehož středu Karel IV. zamýšlel vybudovat rodinnou hrobku.

Zikmundův kult

Burgundský král Zikmund (vládl 516–524) přestoupil z ariánství na katolickou víru, roku 524 byl zajat orleánským králem Chlodomerem a s celou rodinou popraven. Zanedlouho ho prohlásili za svatého, přičemž postupně získal roli zázračného uzdravitele. Roku 1371 se měl na jeho přímluvu z vážné nemoci vyléčit i sám Karel IV. Zprávy o takových zázracích měly za následek zvýšený zájem o světcův hrob v katedrále, a tak se roku 1375 přistoupilo k rozšíření kaple včetně úpravy hrobu, z něho byly na jeden rok vyjmuty i relikvie.

Karel IV. usiloval o to, aby Zikmundův kult v českých zemích rychle zakořenil. Zprávu o získání ostatků nechal rozšířit po celé zemi, jméno nového zemského patrona bylo doplňováno do starších liturgických knih, mší a litanií. Samostatně uchovávaná lebka byla vystavována spolu s hlavami ostatních patronů. Slavil se jak světcův svátek (2. května), tak i svátek přenesení ostatků do pražské katedrály, který připadal na 27. září, těsně před svátek sv. Václava. Ten měl mít podle tehdejších představ také důležitou úlohu při získání ostatků do Prahy, když si údajně sv. Zikmunda vyprosil u Boha za svého druha. Okamžitě po jejich přenesení do katedrály se začaly dít zázraky, jichž se prý jen do roku 1366 stalo rovných třicet. Když se roku 1368 narodil Karlovi IV. další syn, dostal jméno Zikmund.

TIP: Kult ostatků ve středověku: Karel IV. a jeho sběratelsví

Po císařově smrti však kult světce přeci jen slábl. Zikmund Lucemburský nechal většinu památek svého patrona odvézt do Uher a v Praze zbyla jen schránka s ostatky zazděná v oltáři. Svatému Zikmundovi byl sice ještě zasvěcen největší český zvon ulitý roku 1549 pro svatovítskou katedrálu, ale v době národního obrození dostali přednost ti svatí čeští patroni, kteří pocházeli přímo z českých zemí. Na sv. Zikmunda se tak neprávem pozapomnělo.

Autor je kurátorem archeologických sbírek Pražského hradu