Noví páni z Gallie: Kdo nahradil mocné císaře Římské říše?

Roku 476 byl obřadně sesazen poslední západořímský císař Romulus Augustus. Tím byla formálně učiněna tečka za bolestným obdobím imperiální agonie, trvajícím již od 4. století. Zkáza složitého a kdysi i velmi silného organismu říše měla své dalekosáhlé následky
18.04.2020 - Jan R. Hrdina


Zánik státního celku, který půl tisíciletí udával tón evropským dějinám, se projevil v mnoha rovinách lidského konání. Ve veřejném životě  i v životě soukromém, v chrámech i královských palácích. Z popela staré říše sice povstal nový řád, nové státy a národy, mnoho věcí však bylo nenávratně zničeno, zapomenuto či ztraceno. Jen těžko dokážeme postihnout následky zániku římského impéria v plné šíři. Přibližme si tedy alespoň klíčové změny.

Říše v troskách

Akt sesazení desetiletého císaře Romula Augustula roku 476 je vnímán jako událost, která ukončila existenci římského impéria. Co však v té době z obávané říše zbývalo? Pomineme-li východní část, od této chvíle zvanou Byzantská říše, pak to byla jen širší Italia, Dalmatia a malé panství v severní Gallii. Všechna ostatní území kontrolovaly barbarské kmeny. I ve zdánlivě římských državách měli hlavní slovo barbaři, převážně Germáni. O většinu Gallie se dělili Frankové, Vizigóti, Alamani a Burgundové. Hispanii ovládali Vizigóti a částečně Svébové. Severní Afrika byla pevně v rukou Vandalů a Pannonii kontrolovali Ostrogóti

Výjimku tvořila oblast mezi řekami Loirou a Sommou a centrem v Soissons (Novidunum) v severní Gallii, kde dosud římským právem vládl Syagrius, syn Aegidia, posledního magistra militum v Gallii. Syagrius, kterého dějepisec Řehoř z Tours nazývá králem, dokázal držet římskou správu dvacet let, do roku 486, kdy byl poražen franckým králem Chlodvíkem I. Syagriovy državy byly posledním římským územím a poté se staly centrem Francké říše.

Druhou specifickou oblastí byla Britannie, kde divocí Sasové a Anglové dosud nedokázali zlomit odpor brito-románských obyvatel, kteří byli od roku 408 ponecháni římskou správou svému osudu. Právě v oné inkriminované době po roce 476 nacházíme v Británii zprávy o jistěm Ambrosiovi Aurelianovi, vůdci domorodé frakce, která se hlásila k římskému odkazu. Ambrosius úspěšně bojoval proti saským nájezdníkům a je rovněž spojován s osobou válečníka Artuše. 

Nový úděl králů

Římská vláda na západě se sice zhroutila, mnohé však zůstalo. Právě pokročilý stupeň romanizace některých provincií, zejména Gallie, Hispanie a též Itálie, umožnil poměrně rychlý nástup nových států, zformovaných expandujícími Franky, Vizigóty, Burgundy, Ostrogóty a později i Langobardy. Tito barbaři měli dostatek dravosti, motivace i umu, aby dokázali využít to, co Římané za posledních 400 let vybudovali, byť v poněkud omezené a zjednodušené formě. Z kmenových náčelníků se postupně stali králové, kteří na troskách zaniklé říše budovali svá vlastní barbarská království a v duchu vlastní tradice válčili mezi sebou.

TIP: Tři největší nepřátelé Říma: Před kým se třáslo slavné impérium?

Zřejmě nejlépe dokázali vzniklou situaci využít Frankové, kteří měli na severu Gallie vlastní državy, získané na základě spojenecké smlouvy s Římem. Frankové jako římští spojenci z daného stavu profitovali a zároveň se učili. O tom svědčí i hrob prvního významného franckého krále Childericha, dokládající jeho bohatství i zapojení do pozdně římských mocenských struktur.

Childerich I. vedl Franky v letech 457 až 481 a zachovával římské spojenectví, což dokládá společný postup proti Alamanům v Itálii i odražení Vizigótů na Loiře. Childerichovým nástupcem byl syn Chlodovech, u nás známý jako Chlodvík, který zašel v budování franckého království mnohem dál. Sjednotil všechny Franky, porážkou Syagria definitivně ukončil existenci římské Gallie a stal se prvním katolickým králem vznikající Francké říše


Další články v sekci