Noví páni z Gallie: Kdo nahradil mocné císaře Římské říše?
Zánik státního celku, který půl tisíciletí udával tón evropským dějinám, se projevil v mnoha rovinách lidského konání. Ve veřejném životě i v životě soukromém, v chrámech i královských palácích. Z popela staré říše sice povstal nový řád, nové státy a národy, mnoho věcí však bylo nenávratně zničeno, zapomenuto či ztraceno. Jen těžko dokážeme postihnout následky zániku římského impéria v plné šíři. Přibližme si tedy alespoň klíčové změny.
Říše v troskách
Akt sesazení desetiletého císaře Romula Augustula roku 476 je vnímán jako událost, která ukončila existenci římského impéria. Co však v té době z obávané říše zbývalo? Pomineme-li východní část, od této chvíle zvanou Byzantská říše, pak to byla jen širší Italia, Dalmatia a malé panství v severní Gallii. Všechna ostatní území kontrolovaly barbarské kmeny. I ve zdánlivě římských državách měli hlavní slovo barbaři, převážně Germáni. O většinu Gallie se dělili Frankové, Vizigóti, Alamani a Burgundové. Hispanii ovládali Vizigóti a částečně Svébové. Severní Afrika byla pevně v rukou Vandalů a Pannonii kontrolovali Ostrogóti.
Výjimku tvořila oblast mezi řekami Loirou a Sommou a centrem v Soissons (Novidunum) v severní Gallii, kde dosud římským právem vládl Syagrius, syn Aegidia, posledního magistra militum v Gallii. Syagrius, kterého dějepisec Řehoř z Tours nazývá králem, dokázal držet římskou správu dvacet let, do roku 486, kdy byl poražen franckým králem Chlodvíkem I. Syagriovy državy byly posledním římským územím a poté se staly centrem Francké říše.
Druhou specifickou oblastí byla Britannie, kde divocí Sasové a Anglové dosud nedokázali zlomit odpor brito-románských obyvatel, kteří byli od roku 408 ponecháni římskou správou svému osudu. Právě v oné inkriminované době po roce 476 nacházíme v Británii zprávy o jistěm Ambrosiovi Aurelianovi, vůdci domorodé frakce, která se hlásila k římskému odkazu. Ambrosius úspěšně bojoval proti saským nájezdníkům a je rovněž spojován s osobou válečníka Artuše.
Nový úděl králů
Římská vláda na západě se sice zhroutila, mnohé však zůstalo. Právě pokročilý stupeň romanizace některých provincií, zejména Gallie, Hispanie a též Itálie, umožnil poměrně rychlý nástup nových států, zformovaných expandujícími Franky, Vizigóty, Burgundy, Ostrogóty a později i Langobardy. Tito barbaři měli dostatek dravosti, motivace i umu, aby dokázali využít to, co Římané za posledních 400 let vybudovali, byť v poněkud omezené a zjednodušené formě. Z kmenových náčelníků se postupně stali králové, kteří na troskách zaniklé říše budovali svá vlastní barbarská království a v duchu vlastní tradice válčili mezi sebou.
TIP: Tři největší nepřátelé Říma: Před kým se třáslo slavné impérium?
Zřejmě nejlépe dokázali vzniklou situaci využít Frankové, kteří měli na severu Gallie vlastní državy, získané na základě spojenecké smlouvy s Římem. Frankové jako římští spojenci z daného stavu profitovali a zároveň se učili. O tom svědčí i hrob prvního významného franckého krále Childericha, dokládající jeho bohatství i zapojení do pozdně římských mocenských struktur.
Childerich I. vedl Franky v letech 457 až 481 a zachovával římské spojenectví, což dokládá společný postup proti Alamanům v Itálii i odražení Vizigótů na Loiře. Childerichovým nástupcem byl syn Chlodovech, u nás známý jako Chlodvík, který zašel v budování franckého království mnohem dál. Sjednotil všechny Franky, porážkou Syagria definitivně ukončil existenci římské Gallie a stal se prvním katolickým králem vznikající Francké říše.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
©Archaeological Exploration of Sardis