Nové osudy staré šlechty: Co čekalo aristokracii po vzniku Československa?

Pozemkovou reformu odmítala nejen šlechta, ale i Němci a o její podobu byl sveden tuhý politický boj. Sociální demokracie měla představu o takzvaném družstevním socialismu. Agrární strana podporovala agrární reformu – chtěla posílit své pozice na venkově tím, že prosadí rozdělení pozemků velkostatkářů bezzemkům a malorolníkům za nízkou cenu a výhodný úvěr – v přípravě a provedení reformy postupně získala rozhodující vliv a podpořily ji široké vrstvy obyvatel. Křesťanské strany požadovaly, aby byl církevní majetek z reformy vyňat.

Československo bylo poslední zemí v Evropě, kde většinu pozemků vlastnilo několik desítek rodů, proto zde byl velký hlad po půdě (viz Situace před pozemkovou reformou). Někdy se reforma zdůvodňovala „odčiněním Bílé hory“, což bylo právně, morálně i historicky neodůvodněné. Podobné reformy probíhaly v mnoha zemích Evropy, ale ta naše patřila k nejrozsáhlejším.

Průběh reformy

Takzvaný záborový zákon, vyhlašující pozemkovou reformu, byl přijat parlamentem 16. dubna 1919. Podle něj měl být vyvlastněn pozemkový majetek jednoho vlastníka větší než 150 hektarů zemědělské půdy nebo 250 hektarů půdy celkem (včetně nezemědělské). Bez náhrady o majetek přišli příslušníci nepřátelských států a bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské (byl zabaven i majetek dětí arcivévody Ferdinanda d’Este a jeho manželky Žofie, kteří jako vévodové z Hohenbergu nebyli členy panovnického rodu, protože republika nepřihlížela k dynastickým sporům). 

Záboru podléhalo 4 068 300 hektarů půdy (asi 29 % veškeré půdy v Československu), z toho 1 312 700 hektarů zemědělské a 2 755 600 hektarů nezemědělské půdy. Církevní majetek z toho tvořil asi 8,5 %. Zákon přihlížel, aby nedošlo k dělení tam, kde by to nebylo z hospodářských důvodů vhodné (například kvůli zásobování měst), a tak bylo vytvořeno okolo 2 000 takzvaných zbytkových statků o výměře po cca 100 hektarů. Provádění reformy umožňovalo také udělovat řadu výjimek, například s ohledem na „všeobecné blaho“ (tento pojem skrýval skutečné ohledy i soukromé zájmy). U části pozemků umožnil Státní pozemkový úřad původním majitelům prodat ho novým vlastníkům za vyšší než úřední cenu. 

Plusy a minusy 

Reforma zmírnila sociální napětí v zemi, „vydělalo“ na ní asi 659 000 drobných rolníků, jimž připadlo přibližně 640 000 hektarů půdy. Změnila se struktura vesnice, kde vzrostl počet středně velkých statků a snížil se počet nejmenších hospodářů. Politicky na reformě vydělali agrárníci a lidovci. Prodej půdy novým nabyvatelům byl výhodný i pro banky. Kromě Státního pozemkového fondu a dalších státních fondů, které poskytly kupcům úvěry ve výši 2,7 miliardy korun, půjčila další miliardy Agrobanka a jiné peněžní ústavy. 

Obrovské majetkové přesuny pochopitelně vytvořily podmínky pro spekulace i úplatky. Část půdy a profitabilní pivovary, lihovary nebo pily výhodně získala obchodní družstva nebo podnikatelé napojení na některé politické strany, především na agrárníky. Velkostatkářům pak často zbyly statky, o které neměl nikdo zájem, a ty byly ponechány původním majitelům (například u Czerninů na Jindřichohradecku).

Zmenšení pozemkového majetku šlechty tak často vedlo ke zhoršení péče o původní sídla aristokratů, protože na jejich údržbu již řada majitelů neměla peníze. Šlechtě byly ponechány v držení hrady a zámky včetně parků a přilehlé půdy v rozsahu zhruba jednoho milionu hektarů. Například Schwarzenbergům zůstal z panství Třeboň jen zámek s parkem, který přestali užívat a pronajímali jej jako hotel.

Komplikované bylo vyvlastnění rodu Lichtensteinů, protože vládnoucí kníže měl postavení hlavy neutrálního státu. Československá republika uznala Lichtenštejnsko jako suverénní stát až po skončení záboru půdy.

Půda na příděl

Dne 30. ledna 1920 byl vydán takzvaný přídělový zákon obsahující ustanovení o přídělu zabrané půdy. Tu bylo možno získat do vlastnictví za úředně stanovenou cenu (podle cen z let 1913–1915, tedy za asi 1/3 tržní ceny) a na výhodný úvěr. Inkasovanou cenu Státní pozemkový úřad původním vlastníkům předával po odečtení poplatků a případně i dlužných daní (například Lichtenštejnům stát na začátku roku 1939 dlužil asi 80 milionů korun). 

Pozemková reforma nakonec nebyla dokončena, ještě v roce 1938 v záboru zbývalo 10,7 % půdy. Na zhruba 300 000 hektarů byly uzavřeny mezi Státním pozemkovým úřadem a velkostatkáři takzvané generální dohody o odložení reformy. Z plánované výměry zhruba 4 milionů hektarů půdy bylo skutečně odebráno jen asi 44 %, a tedy více než polovina se vrátila původním majitelům. 

Poválečné konfiskace a znárodnění

Ohrožení a poté okupace Československa rozdělily šlechtu na část podporující republiku, část, která se chovala rezervovaně, a část, která se přiklonila k nacismu nebo s ním sympatizovala (zejména rody mající majetky v pohraničí).

V roce 1945 byl majetek kolaborantů a zrádců, Němců a Maďarů zkonfiskován na základě dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše. Území ČSR tak mělo být zbaveno „německého živlu“. Výjimkou byly osoby, které prokázaly, že byly okupační mocí perzekvovány nebo proti ní bojovaly. To ale v řadě případů nebylo jednoduché. Formulace dekretu č. 12/1945 Sb. umožňovala obvinit ze spolupráce s nepřítelem prakticky kohokoli, kdo plnil nařízení okupační moci (například zemědělské dodávky), a jeho majetek zabavit.

V této souvislosti je vhodné zmínit i další poválečné zákony, především sporný Lex Schwarzenberg, zákon z roku 1947, který konfiskoval majetek hlubocko-krumlovské větve. Iniciovala jej skupina vesměs sociálně demokratických poslanců a jednou z jeho předních podporovatelek byla i Milada Horáková, členka Československé strany národně sociální. Adolf Schwarzenberg, který podporoval republiku před okupací i během ní a před zatčením unikl v roce 1939 do exilu v Itálii a v USA, byl označován za Němce. Nemohl se dokonce do republiky vůbec vrátit, přestože se za něj zaručovala řada osobností včetně ministra zahraničí Jana Masaryka nebo československého konzula v New Yorku.

Za Němce byli označeni i občané Lichtenštejnska, ačkoli šlo o neutrální stát, který neuznal vznik Protektorátu Čechy a Morava. Naproti tomu občané Švýcarska německé národnosti byli úřady označeni za „Švýcary“ a benevolentně se postupovalo i vůči občanům Rakouska, pokud se neprovinili proti Československu. Majetek 34 občanů Lichtenštejnska, včetně 6 členů lichtenštejnského rodu, byl nezákonně zkonfiskován, jak ukázala nedávná bádání českých historiků.

TIP: Konec šlechticů v Čechách: Co se stalo se zvučnými tituly?

Další etapou byla v roce 1947 revize první pozemkové reformy, podle které byl státem vykoupen majetek nad 50–150 hektarů. Finanční náhrady nebyly nikdy vyplaceny a po „Vítězném únoru“ v roce 1948 šlechta přišla o veškerý majetek a byla vyhnána ze svých sídel. Následující devastace hradů, zámků a uměleckých sbírek (včetně jejich rozkrádání) je považována za jejich největší zkázu od třicetileté války.  A když bylo možné zabavit majetek šlechtě, továrníkům a velkostatkářům, proč ne později i řemeslníkům a drobným zemědělcům.