Noc, kdy se vraždilo: Jak vypadala poprava ruského cara a jeho rodiny?

V  noci z 16. na 17. července 1918 vzbudil rodinu Romanovců a služebnictvo doktor Botkin. Bylo okolo půlnoci, v okolí panovalo ticho a tma. Botkin všechny požádal, ať vstanou a rychle se oblečou, neboť mají být převezeni na bezpečnější místo. Jekatěrinburgem v té době zmítaly nepokoje a zdálo se pochopitelné, že má rodina být přesunuta. Botkin však tentokrát nejednal z vlastní vůle – vše dostal přikázáno od Jakova Jurovského, čekisty, který měl na povel všechny krvavé události oné noci.

Přípravy na dlouhou noc

Jurovskij, čtyřicetiletý muž s pronikavým pohledem a výrazným vousem, přesné provedení celé akce naplánoval už několik dní dopředu. Rozkaz k vykonání popravy pak obdržel 16. července večer. Okamžitě svolal své muže do kanceláře a seznámil je s průběhem nadcházející noci. Každému čekistovi přidělil jeho oběť a vybavil jej pistolemi, určenými přímo pro tuto akci. Dva z mužů odmítli jeho rozkazy uposlechnout, neboť nebyli ochotni zabíjet ženy. Museli tedy být z celé akce vynecháni. Jurovskij chtěl vše provést co možná nejrychleji a s co nejmenším množstvím hluku. Vojáci měli proto rozkaz mířit na srdce obětí a Jurovskij byl připraven bránit jakýmkoliv pokusům o následné olupování těl.

I přes snahu o pečlivé plánování se velitel nevyhnul několika zaváháním, která hladký průběh akce zkomplikovala. Hlavní Jurovského chybou byl výběr zbraní. Revolvery značky Nagant, jimiž vyzbrojil své muže, využívaly starý typ střelného prachu, který po výstřelu zanechával značné množství kouře a činil tak zbraň nevhodnou pro střelbu v uzavřených prostorách. Někteří popravčí se navíc při čekání na své oběti stihli vedle večeře posílit i nemalým množstvím vodky, což přesnosti jejich výstřelů také nepomáhalo.

Než padl první výstřel

Během čtyřiceti minut od probuzení se rodina shromáždila a sestoupila do sklepní místnosti o velikosti přibližně šest krát pět metrů. Carevič Alexej byl kvůli své nemoci natolik zesláblý, že jej jeho otec musel nést. Všichni šli zcela klidně, bez náznaku pláče nebo strachu. Většinu svého zbylého majetku za sebou nechali nesbalenou a neuklizenou – Jurovskij jim Botkinovými ústy dal pokyn, aby si s sebou nebrali žádná zavazadla.

Sklepní pokoj, do něhož vojáci rodinu a služebnictvo zavedli, byl prázdný a zcela bez nábytku, ideální pro účely střelby. Vězni požádali o dvě židle, na které by se Alexej a Alexandra, trpící ischiasem, mohli posadit. Popravčí jim v jejich přání vyhověli, ovšem mimo doslech se pošklebovali, že dědic trůnu chce zemřít na židli. Jurovskij měl Romanovce informovat, že se budou fotit, a pod touto záminkou je seřadil vedle sebe podél zdi. Rodina vyhověla jeho pokynům, neboť byla po několika měsících v zajetí na takové zacházení již zvyklá. Namísto fotografa ale vešla do místnosti popravčí četa.

Jurovskij přistoupil k Mikulášovi II. a z listu papíru mu přečetl rozsudek: „Nikolaji Alexandroviči, vzhledem k tomu, že vaši příbuzní nadále pokračují v útoku na Sovětské Rusko, Výkonný výbor Uralu se rozhodl vás popravit.“ Při čtení již svíral v druhé ruce pistoli. Mikuláše tato informace překvapila, zjevně ji vůbec nečekal. Pohlédl na svou rodinu a Jurovského se zmateně dotázal: „Co? Co?“ Jurovskij své oznámení zopakoval a poté cara z bezprostřední blízkosti poprvé střelil. 

Poprava, či vražda?

Jurovského výstřel se brzy ztratil v ohlušujícím třeskotu palby. Popravčí k sobě stáli velmi blízko a na malém prostoru stříleli těsně vedle sebe, často jeden druhému přes rameno. Mnozí proto utrpěli popáleniny od střelného prachu nebo dočasně ohluchli, když jim některý z „kolegů“ vystřelil příliš blízko u hlavy. 

Mikuláš II. padl k zemi a už nevstal. Některé z žen se údajně pokusily pokřižovat, gesto však nejspíše ani nestihly dokončit. V místnosti nastal chaos, když se někteří z Romanovců pokoušeli uniknout – například Marie, ale tu brzy zastavila kulka, která se jí zavrtala do nohy. Sklep se zaplnil kouřem, který nutil ke kašli. Navíc zastínil výhled, takže situace se stala nepřehlednou. Zvenčí přiběhl jeden z Jurovského mužů se zprávou, že střelba musí ustat, neboť je příliš slyšet. Obyvatelé okolních domů později opravdu uvedli, že hluk ze sklepa slyšeli. Popravčí zjevně podcenili unikání lomozu sklepním oknem do nočního ticha. Jurovskému se chaotickou střelbu podařilo zastavit až po chvíli, hned nato rozkázal místnost vyvětrat a k dobití přeživších použít bajonety.

Když se kouř rozptýlil, spatřili překvapení popravčí, že mnozí z Romanovců jsou dosud téměř nezraněni – šlo o některá z děvčat, jejichž šaty ukrývaly všité diamanty, šperky a cennosti, které de facto vytvářely neprůstřelné vesty. Dívky tak první salvu ustály bez vážnějších zranění a nyní se krčily u zdi, kryly si hlavu rukama a zoufale sténaly. Popravčí nejprve nechápali, proč někteří z vězňů dosud žijí, neboť přítomnost vrstev diamantů odhalili až mnohem později. Jurovskij ve své s odstupem psané zprávě o průběhu celé akce tuto situaci komentoval prohlášením, že mladé princezny si za své prodloužené utrpení mohly samy.

Vraždění bajonety se ukázalo jako pomalý a neúčinný proces. Proto nakonec muselo stejně padnout ještě několik dalších výstřelů, většinou zblízka a do hlavy. Celá poprava trvala nekonečných dvacet minut – dvacet minut naplněných strachem, úzkostí a agonií umírajících. Odhadem bylo vypáleno okolo sedmdesáti kulek.

Když dozněla střelba

Místnost stále zaplňoval kouř a zápach. Někteří z vojáků se na své dílo dívali s hrůzou v očích, jiní s opileckým nepochopením. Pohled na scénu celého masakru byl skutečně žalostný, neboť to, co mělo být rychlou a bezbolestnou popravou, se protáhlo do dlouhých minut zpackané práce a utrpení. A nejvíce trpěly děti. Zatímco nahoře v obytných místnostech kokršpaněl mladého careviče jménem Joy nešťastně bloudil chodbami ve snaze najít svého pána, ve sklepích zavládlo ticho. Jurovskij se rozhodl neponechat nic náhodě. Obcházel celou místnost a kontroloval tep obětí, a i další muži chodili od těla k tělu a propichovali je bajonety. Podlaha byla kluzká od krve a tělních tekutin a každý si musel dávat velký pozor, kam našlapuje.

Když bylo vše skončeno, zavelel Jurovskij přinést nosítka a zbavit se těl. Jedno z děvčat se ještě při manipulaci s výkřikem pohnulo a zkoušelo si krýt rukama tvář. Ihned k ní přiskočil nejbližší voják, bodl ji bajonetem do hrudi, a když tupá čepel nezvládla proniknout do těla skrz vrstvu šperků a drahých kamenů zašitých do oblečení, střelil dívku do hlavy. Když se někteří z přítomných pokusili začít těla obírat, Jurovskij jejich postup jasně zastavil prohlášením: „Nikdo si nesmí od mrtvých cokoli přivlastnit, jinak bude zastřelen!“ V tuto chvíli se mu ještě celou situaci podařilo rychle a bez problémů dostat pod kontrolu.

Málo času do svítání

Mrtvoly byla naloženy do Fiatu již čekajícího před budovou. Cesta, kterou se vůz vydal, se zakrátko stala blátivou a nesjízdnou, jak jen mnohé ruské silnice uměly být, a těžce naložený automobil ji zdolával jen stěží. Jurovskij tou dobou zuřil, neboť už při popravě mu došlo, že jeho pobočník Ermakov je opilý, ve stresových okamžicích nereaguje dobře a celou situaci nezvládá. A tak i když Jurovskij neplánoval sám dozorovat pohřbívání těl, v nastalé situaci se rozhodl osobně velet i této části akce.

Po cestě se k vozu připojilo asi dvacet pět Ermakovových mužů na koních, všichni silně opilí. Měli s sebou vozy, na které pomohli přeložit některá z těl, aby tolik nezatěžovala kapacitu automobilu. Když však Ermakovovi muži zjistili, že carova rodina je již po smrti, ovládl je vztek. Doufali totiž, že budou moci být součástí davu, který cara sprovodí ze světa, a také se těšili na to, že si ještě užijí s urozenými dívkami, než je popraví. „Proč jste je nepřivezli živé,“ volali.

Jurovskému se situace začala vymykat z rukou. Když přikázal mužům, aby některá těla přesunuli, došlo pouze k tomu, že intoxikovaní násilníci začali ve spodním prádle careven hledat schované cennosti. Dva z nich se dokonce neštítili ani pátrat po špercích v tělních otvorech carevny Alexandry. Jurovskij situaci ovládl až poté, co vytáhl pistoli a namířil ji na přítomné. Muži, kteří osahávali carevniny genitálie, byli ihned odesláni pryč, stejně jako někteří další, přistižení při loupení cenností. Teprve pak mohla cesta pokračovat.

TIP: Vyvraždění carské rodiny: Proč museli Romanovci zemřít?

Procesí ve tmě opakovaně bloudilo, neboť muži na koních museli hledat sjízdnou cestu pro automobil. Nakonec ale Fiat definitivně uvízl mezi dvěma stromy a všechna těla musela být přeložena na vozy tažené koňmi. Když se konečně celé procesí dostalo na místo, kde měla být těla pohřbena, prosvítalo už mezi stromy denní světlo.