Nezkrotná Leonora Carringtonová: Dům v Paříži prodala za láhev brandy

Zlobivá holčina Leonora Carringtonová vybudovala úspěšnou kariéru a stala se z ní všestranná umělkyně. Věnovala se malbě a sochařství, ale vydala i několik románů, povídek a dramat. Zabrousila i do světa divadla, filmu a designu tapisérií. Ponejvíce ji ale spojujeme se surrealismem, který v jejím díle znamenal kombinaci jejích osobních prožitků i fantazie, mytologie a keltských legend, o něž se hluboce zajímala.

Problémové děvče

Leonora Carringtonová se narodila v roce 1917 v anglickém South Lancasteru. Její rodiče byli dost bohatí, takže Leonora měla možnost studovat na těch nejlepších školách. Jenže patřila k problémovým dětem. Dnes by ji možná poslali k psychoterapeutovi nebo ve třídě dostala asistenta, ale tehdy? A tak ji chvíli vzdělávali domácí učitelé a chvíli jeptišky v klášteře – to když ji z několika prestižních katolických škol vyloučili. 

Brzy se ukázalo, že jediné, co ji zajímá a u čeho je schopná vydržet, je malování. A tak ji rodiče poslali do Florencie, kde studovala na soukromé akademii umění. Pak pokračovala na Chelsea School of Art v Londýně a poté na nově zřízené londýnské výtvarné akademii. Zatímco otec si přál pro Leonoru nějaké solidní zaměstnání, maminka dívku v jejím uměleckém nadání bezvýhradně podporovala.

Fascinace surrealismem

Z uměleckých směrů ji brzy zaujal surrealismus, s nímž se seznámila v roce 1936 díky knize Herberta Reada. Dostala ji tehdy od matky, která chtěla povzbudit uměleckou představivost své dcery. V témže roce Leonora navštívila Mezinárodní surrealistickou výstavu v Londýně, kde obdivovala především obrazy Maxe Ernsta, jednom z čelných představitelů tohoto směru. 

Do malíře se zamilovala ještě předtím, než jej osobně poznala. K osudovému setkání došlo následujícího roku, kdy si byli představeni na jednom londýnském večírku. Od prvního momentu je to k sobě oba silně přitahovalo. Pro Maxe, jehož ložnicí prošla řada žen známých i neznámých, se Leonora nestala pouhým románkem. Vypukl mezi nimi přímo požár! Leonora také způsobila, že opustil svou druhou ženu… 

Maxova zrada

V roce 1938 odjeli do Paříže a posléze se usadili v Saint Martin d’Ardèche v jižní Francii. Společně i tvořili – například sochy strážných zvířat u svého domu. V roce 1939 Leonora namalovala známý Maxův portrét, dnes vysoce ceněné dílo, které je ke spatření v Metropolitním muzeu v New Yorku.

Jako cizinec byl ale Max za války dvakrát ve Francii internován, a když se mu podařilo z vězení uprchnout, dostal se za pomoci známé mecenášky Peggy Guggenheimové do New Yorku. Na Leonoru, která mezitím prchla z okupované Francie do Španělska, jako by zapomněl.

Traduje se, že ona se z jeho „zrady“ nervově zhroutila a při nejbližší příležitosti prodala pařížský dům, v němž spolu bydleli, za láhev brandy. V Americe se Max oženil s Peggy a vypadalo to, že má o budoucnost postaráno. Jenže pak potkal mladinkou Dorotheu Tanningovou a všechno bylo jinak…

Drastické zážitky

Leonora nikdy Maxovi neodpustila. Poznamenalo to nejen celý její život, ale i její tvorbu. Měla labilní povahu a nedokázala jednat nějak zvlášť racionálně. Psychické problémy, na nichž se se podepsala i nepříznivá politická situace v Evropě, se u ní objevovaly čím dál častěji. A tak ji její rodiče nechali ve Španělsku hospitalizovat na psychiatrii. 

Terapie, kterou tam praktikovali, ji příliš klidu nepřinesly. Leonora o svých zážitcích a drastických léčebných metodách napsala později román Down Below, kde mluvila dokonce o sexuálním zneužívání pacientů. Po propuštění do domácí péče rodičům okamžitě utekla. Našla útočiště na mexickém velvyslanectví a měla štěstí. Velvyslanec Renato Leduc byl blízkým přítelem Pabla Picassa a o Leonoru se nejen postaral, ale dokonce se s ní „na oko“ oženil. 

Život v Mexiku

Díky tomu získala jistou ochranu a spolu pak odcestovali do Mexika. Země se stala Leonořiným druhým domovem a žila zde s menšími přestávkami prakticky až do své smrti.

Formální manželství s diplomatem bylo brzy rozvedeno. V Mexiku se pak Leonora zamilovala a provdala za maďarského fotografa Emerica Weisze, který se stal otcem jejích dvou synů – Gabriela a Pabla. Navzdory psychickým problémům Leonora pokračovala ve své tvorbě a stala se z ní úspěšná malířka. O její první velkou výstavu se v roce 1947 zasloužil surrealistický básník Edward James. Uskutečnila se v Galerii Pierra Matisse v New Yorku. Díky ní se Leonora stala takřka přes noc celebritou. 

TIP: Osudové setkání: Z románku Dorothey Tanningové se stal vztah na celý život

V dalších letech střídala Leonora Mexiko a New York a jen zřídkakdy se objevila v rodné Anglii. V Mexiku se začala zajímat o alchymii a mayskou mystiku, také se angažovala v boji za práva žen. Když v květnu 2011 v Mexiku zemřela ve vysokém věku 94 let na těžký zápal plic, zanechala po sobě úctyhodné dílo.