Než přišli husité: Středověkou Prahou zněly hlasy učených „kacířů“

„Hleďte, drazí, ještě letos budou tito pánové sťati a jejich hlavy poplavou v krvi,“ volal například při svých kázáních Mikuláš z Drážďan a poněkud krvežíznivě ukazoval na přítomné konšely: „Buď je zabije jejich vlastní čeleď, neb ti, kdož je provázejí!“ A když purkmistr a konšelé odcházeli z kostelních lavic, volal Mikuláš za nimi: „Hleďte, ďáblové je vyvádějí z chrámu!“ 

Mistři z ciziny

Mikuláš z Drážďan v Čechách tenkrát dlouho nepobyl. Prahu záhy opustil a vrátil se až po deseti letech, kolem roku 1412. Spolu s ním k nám přišel také další drážďanský mistr, mistr Petr. Oba u nás rozvinuli intenzivní propagandistickou činnosti.

Mikuláš dal po Praze nosit obrazy, které v protikladu s chudobou Kristovou znázorňovaly rozmařilost a přepych tehdejší církve. „Ó, Pane, dej, ať uvidím obnovení tvé svaté církve!“ volal Mikuláš a stejným dechem útočil proti církvi. „Ó, Pane, myslíš, že se dočkám té blažené chvíle, kdy nevěstka apokalyptická bude obnažena a maso její bude spáleno ohnivými plameny?! Doufám, že uvidím dobro Páně, že vloží do jejich srdcí, aby učinili, co mu bude milo!“ 

Podobně jako mistr Petr Payne, řečený Engliš, a další Mikuláš, příjmením Loripes, se i Mikuláš a Petr ubytovali v domě českého universitního národa U Černé Růže v ulici Na Příkopě. Drážďanský Mikuláš pobyl u Černé růže nějakých pět let. V roce 1417 musel podruhé opustit Prahu a dostal se do Míšně, kde ho upálili jako kacíře. „Malým nebo vůbec žádným hříchem je mýlit se ve věcech, které nepatří k víře,“ napsal Mikuláš z Drážďan v Praze dva roky před svou smrtí. 

Celkem deset let strávil v Čechách urozený Sas Jan Draendorf. Byl to oddaný žák drážďanských mistrů Petra z Drážďan a Fridricha Eppinga, kteří k nám rovněž přišli jako vyhnanci z Míšně. Po způsobu valdenských se věnoval v dobrovolné chudobě kazatelství a byl mezi těmi, kteří byli v roce 1417 na hradě Lipnici z příkazu Čeňka z Vartemberka vysvěceni ke kněžské službě v husitské církvi. 

Taškařice na Lipnici

Pražský arcibiskup Konrád odmítal světit kandidáty kněžství, pokud vyznávají kalich, což se ale nelíbilo vůdci šlechtické opozice Čeňkovi z Vartemberka. Ten unesl z Prahy Heřmana z Mindelheimu, jednoho ze světících biskupů, a na svém hradě Lipnici ho nevybíravými hrozbami donutil, aby spolupracoval. Biskup byl přinucen vysvětit nové kněze. Ironií osudu se stalo, že tito noví kněží byli později rozhodnými odpůrci pana Čeňka. 

„Na otázku, zda věří, že mistr Jan Hus a Jeroným byli odsouzeni po zásluze a podle práva, odpověděl Jan Draendorf, že věří jen to, čemu učí Písmo svaté. Jen Bůh ví, zda byli odsouzeni spravedlivě nebo nespravedlivě. Na otázku, kdo tvoří církev, odpověděl, že lidé, kteří vyznávají pravou víru, nikoli však biskupové a preláti, kteří mají správu dočasných statků, protože takoví žijí ve stavu zatracení. Na otázku, zda složil před rektorem Pražského učení nějakou přísahu, odpověděl, že ne, nýbrž že učinil pouhý slib. A tvrdí, že nikdy nepřísahal, a to ani při přijetí kněžského svěcení, kdy toliko učinil slib čistoty a chudoby.“

„Na otázku, kdo ho uvedl do výše řečeného učení, odpověděl, že toto učení mu dal Duch svatý a prostředníky mu byli mistr Fridrich a mistr Petr z Drážďan. Dále ujistil, že jejich učení je svaté a pravé a že zemřeli na cestě a ve víře Kristově. Kéž by i on mohl takto zemřít!“

Tak praví protokol inkvizice v Heidelberku, kde byl vyslýchán a mučen Jan Draendorf. Snažil se zachránit, ale i pro něj už byla hranice připravena. 

Padne zlotřilý svět

Když se král Václav IV. pokusil umlčet husity domácími silami, zbyla vyznavačům kalicha sotva dvacetina pražských kostelů. Bylo jich málo, ale jako základna pro vznikající hnutí stačily. Ohniskem blížící se revoluce se stal chrám Panny Marie Sněžné. Právě ze zdejší kazatelny burácel hlas Jana Želivského: „Kéž nepoznáme smrti, dokud neuvidíme syna člověka, přicházejícího v království své nejdříve v Čechách, pak v celé církvi! Ó, kéž nyní by se Praha stala vzorem všem věřícím!“ 

Kazatelna u Panny Marie Sněžné se stala pro Pražany magnetem, který přitahoval širší a širší okruh posluchačů. Lidový kazatel se vydával stále hlouběji do Starého zákona a Zjevení svatého Jana. Rozváděl myšlenky, které hlásal už drážďanský Mikuláš – plasticky líčil, jak bude rozmetán a jak padne tento zlotřilý svět a s nadšením prorokoval příchod tisícileté Kristovy říše.

Oprávněné obavy

Vedle bývalého mnicha ze Želivi Jana se v Praze objevila i pozoruhodná osobnost Mikuláše z Husi. Král Václav IV. zrovna vydal rozkaz, kterým zakazoval podávání večeře Páně dětem, což v Praze vyvolalo napětí. Krátce poté si shromáždění vedené Mikulášem z Husi vynutilo na králi okamžité slyšení. Něco takového bylo v té době skandální. A ještě k tomu promluvil jménem městského lidu zeman Mikuláš z Husi. Žádal o zmírnění zákazu husitské bohoslužby a o zrušení zákazu přijímání dětí podobojí.

Italský humanista a diplomat Aeneas Silvius Piccolomini, napsal ve své latinské Historii bohemicae: „Král laskavě vyslechl Mikuláše mluvícího za celé množství a kázal, aby se druhého dne opět dostavili. Když pak byl lid rozpuštěn, obrátiv se k Mikulášovi, který u něho zůstal, řekl mu: Ty tkáš tkanivo, jímž bys mne vypudil z království; já však z něho učiním oprátku, na níž tě pak pověsím.“ 

K věšení nakonec nedošlo, ale Mikuláš z Husi byl vykázán z Prahy. Začal organizovat pouti na hory podle představ takzvaných adventistů, což byli stoupenci víry v nový příchod Krista na zem.

TIP: Škola bratrů kalicha: Jak se změnila pražská univerzita v husitských časech?

Z Husitské kroniky Vavřince z Březové, se dovídáme: „A ti všichni s velikou zbožností přijímali tělo a krve Páně pod obojí způsobou, totiž chléb a víno, podle ustanovení Kristova a praxe i zvyklosti prvotní církve. Proto byl český král Václav velmi rozrušen a strachoval se, že ztratí Království české, a bál se, že si místo něj zvolí Mikuláše z Husi, kterého předtím vypověděl z Prahy.“ 

Novoměstští konšelé vyslali na Tábor své špehy, kteří se vrátili s tím, že se chystá povstání, které má svrhnout krále i arcibiskupa a do čela má postavit Mikuláše z Husi a jednoho z husitských kněží. A události najednou dostaly spád.